Naše rodičovská zodpovědnost nám často činí ze života hotové peklo. Nejpodstatnější hrozbou je samozřejmě to, že jsme skrze ni velice snadno ovladatelní, ale přináší nám i jiné těžkosti – zejména tehdy, když sami máme zmatek v tom, kdy, jak a za koho jsme vlastně zodpovědní.
Proto hned v úvodu připomenu slova Eckharta Tolleho, který jasně říká, že jediné, za co můžeme být opravdu zodpovědní, je stav naší mysli.
Z čeho tedy prakticky plynou naše zmatky ohledně vztahu k našim dětem? Myslím, že především z toho, že k nám – již ‚naprogramovaným‘ lidem – přichází jako duchovně nesmírně silné bytosti, dosud nespoutané žádným otrockým systémem. Zároveň ovšem z čistě fyzického hlediska jako naprosto nesamostatní tvorečkové, kteří jsou a budou po této stránce ještě velmi dlouho závislí na naší péči. Pokud bychom to tedy právě takhle dokázali brát a vnímat své děti jako své duchovní učitele, zatímco jim věnujeme láskyplnou péči, nemohl by vzniknout žádný problém, což je opravdu ještě dnes možno pozorovat u přírodních kultur, které jsou dosud méně zasaženy naší civilizací.
My však kupodivu až příliš často intervenujeme svou ‚zodpovědností‘ do života svých dětí právě tam, kde by nás to nemělo ani napadnout, zatímco mnohdy až trapně selháváme právě tam, kde bychom mohli – a snad i měli – projevit svou dospělost už jen proto, že jsme zažili ‚více zim‘ než naše děti.
Dítě je v zásadě šťastné, pokud má volný pohyb uvnitř jasně stanoveného prostoru – myšleno ve fyzikálním i v psychickém smyslu – a tento prostor se s postupem času stále více rozšiřuje. Bezpečnost onoho prostoru – jeho nenarušenost a pocit nenarušitelnosti – to je právě to, co dětem umožňuje prožít skutečné dětství.
Právě proto bychom neměli se svými dětmi vést zbytečné diskuse o tom, zda se obléknou nebo neobléknou na zimní procházku. Neměli bychom je přesvědčovat o věcech, ve kterých my sami máme naprostou jistotu a mnohaletou zkušenost. Naše jistota poskytuje dětem kýžený pocit klidu a bezpečí. Rodič, který drží své dítě vystrčené ven z okna, aby je přesvědčil, že je tam mráz, si zaslouží lekci, kterou mu jeho dítě dříve nebo později jistě uštědří…
A jak může vypadat situace, ve které intervenujeme do života dětí nepatřičným způsobem a přebíráme na sebe zodpovědnost, která nám nepatří? Jednoduše řečeno – bývá to nejčastěji tehdy, jestliže užíváme nějakých sankcí a jsme přitom rozčilení. Jestliže do jejich světa vstupujeme ve stavu, kdy my sami máme sníženou příčetnost, což se může stát každému, a dokonce je i lidsky pochopitelné, když dojde k takovému přešlapu. Je už však méně pochopitelné, když i poté, co se uklidníme, trváme na své nadřazenosti a místo toho, abychom se omluvili, vysvětlujeme udivenému dítěti, kde udělalo chybu a proč jsme na něj prostě museli nepříčetně křičet. Dítě totiž náš vnitřní stav umí přečíst bezchybně a bezpečně pozná, že jsme v klidu, i když právě jednáme velmi energicky. Stejně tak pozná, že vnitřně zuříme, i když se zrovna snažíme zatnout zuby a působit co nejlaskavěji.
Vynikající příklad takové situace mi popsala jedna maminka, která si vyzvedávala syna ze školky. Paní učitelka ji informovala o tom, že mu musela vypláchnout ústa mýdlovou vodou, protože jinému chlapečkovi řekl: „Jseš č...k.“ Laskavý čtenář si jistě onen výraz sám dosadí. Mamince to bylo divné, protože chlapec s ní nově objevené vulgarismy dosud vždy konzultoval, takže se cestou domů vyptávala, jak ona situace vlastně proběhla. A ono to bylo prosté. Chlapec potkal svého kamaráda, který směřoval k toaletám, a zeptal se ho: „Jdeš čurat?“
A už to bylo. Stačilo jen, aby se poblíž vyskytla nedoslýchavá učitelka. A nedoslýchaví lidé bývají někdy poněkud podráždění a lehce paranoidní, protože místo toho, co neslyší, mohou snadno dosadit vlastní méněcennost.
Co si z takových situací asi naše děti mohou odnášet?
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Časopis ELLE
