Je opravdu pozoruhodné, jak snadno ztrácíme ze zřetele ty nejjednodušší a přitom nejpodstatnější skutečnosti. Místo toho věnujeme až příliš pozornosti povrchovým peripetiím, ať už je to nějaká momentální politická hra nebo aféra, případně nějaká další kalamita, nutně spojená s naším přetechnizovaným životním stylem. Pak se nám opravdu může zdát, že naše budoucnost záleží na nějakých správných reformách. Případně se podivujeme nad tím, že naši političtí představitelé už se zase ukazují jako nezodpovědní asociálové. Vůbec nás přitom nenapadne, že zodpovědný člověk prostě do politiky vůbec nezamíří. Vnitřně naplněný člověk nemá důvod stát se zastupitelem – oním zas-tupitelem, který nás ostatní tupí zas a zas. Vždyť politická scéna je obrazem naší vlastní méněcennosti, stejně jako agresivita ozbrojených složek společnosti je zákonitá, protože agresivní lidé v nich nacházejí svoje uplatnění a ještě se mohou ukrývat za literu zákona, zatímco pomáhají kdoví komu a chrání vlastní zájmy.
Pokud bychom chtěli hledat skutečné kořeny našich současných potíží, museli bychom se především ptát, proč jsme přestali Matku Zemi vnímat a respektovat jako dárkyni života, jako živoucí bytost, která disponuje pro nás nepředstavitelným stupněm vědomí, a která miluje všechny svoje děti stejně jako každá matka láskou, která si neklade žádné ponižující podmínky.
Jak se nám mohlo stát, že jsme tuto vznešenou bytost začali vnímat jako nějaké životní prostředí, případně dokonce jen jako pasivní zásobárnu nějakých užitečných prvků? Díky tomuto našemu postoji ztrácíme čím dál více ze zřetele celek a místo toho jen ulpíváme na více nebo méně nepodstatných částech. Svět pro nás přestává být souvislým celkem a stává se nám jen jakousi náhodnou snůškou vzájemně od sebe odtržených specializovaných částečností, jimž už v jejich souhrnu nerozumí téměř nikdo...
Jako bychom už nedovedli pochopit rozměry oné prázdnoty a infantilní bezduchosti, která nutně musela vzniknout, když jsme Matku Zemi zavrhli jako matku. Jung říká, že vztah k matce je vztahem k životu vůbec. Vzhedem k tomu, že jsme zavrhli Matku, zavrhli jsme i život a onu prázdnotu, která se v nás rozhostila, přehlušujeme technickým a rozumovým pokrokem, pýchou a sebestřednou nadutostí, což nás vrhá stále blíže a blíže kolektivnímu zániku.
Snad proto nás tak iritovali Indiáni, jejichž vztah k Matce Zemi byl ještě plný lásky, oddanosti a úcty. Proto mohli Indiáni žít svůj život jako svobodný a vznešený. A proto jsme jim tuto Matku museli prostě vyrvat. Právě na jejich příkladě jsme si mohli uvědomit také obludný dosah své vlastní posedlosti alkoholem, který dokáže onu prázdnotu alespoň provizorně zaplnit.
V současné době nám Matka Země dává čím dál zřetelnější signály o tom, že její síla není podmíněna vztahem, který jsme k ní zaujali. Zdá se, že jednotlivé přírodní katastrofy můžeme číst také jako zprávy o tom, kde se již ocitáme daleko za těžištěm zdravého přístupu k životu.
Pomohou nám tyto lekce, abychom se dokázali vrátit sami k sobě? Pomohou nám překonat naši arogantní pýchu a probudit znovu pocit sounáležitosti se vším živým, protože ve Vesmíru nic neživého vůbec není? Nebo se naplní staré indiánské proroctví o tom, že až otrávíme poslední řeku, porazíme poslední strom a zabijeme poslední zvíře, potom teprve pochopíme, že peníze nejsou k jídlu? Právě proto jsem přesvědčen, že naše budoucnost je buď indiánská, nebo žádná...
Ještě pořád máme čas vrátit našemu životu jeho přirozenou důstojnost a vznešenost. Dokážeme konečně zase přijmout život jako zázrak a tajemství, jichž se můžeme účastnit? Ještě pořád je čas…
