Když se trochu porozhlédneme, jaká jsou vlastně naše nejčastější témata (nejen v ženských časopisech), možná nás napadne, že se až příliš často týkají velmi povrchových jevů. Není jistě žádná náhoda, že téma počasí je snad tím nejobvyklejším úvodem k rozhovoru. Vždyť počasí se nás dotýká přímo fyzicky a jen málokdy prší nebo hromy bijí jen nad mou židlí. Téma počasí nás může k rozhovoru výborně vyladit, ovšem platí zde osvědčené Buñuelovo pravidlo, podle kterého je daleko lepší u klišé začít než u něj skončit. A jestliže opravdu důkladně zkoumáme naše ‚komunikační‘ obyčeje, které se zdají být až příliš často formované již jen masovými médii, a když podobně nezaujatě pozorujeme naše vlastní rozhovory, které vedeme i se svými nejbližšími, možná pocítíme lehké rozpaky.
Snad nejvíc si ještě tak můžeme odnášet z jakýchsi pokusů o bodré nebo alespoň ironické žertování, protože za nimi alespoň probleskují naše vzájemné postoje. Hovořit ale otevřeně o něčem, co se nás dotýká osobně i bytostně, prostě není a nikdy ani nebylo obecnou zvyklostí. Dříve byla tato témata výsadou kostela, zpovědi a kázání na nedělní mši, dnes jsou odkázána v lepším případě do psychologických ordinací, pokud to samozřejmě terapeutovo přesvědčení vůbec dovolí, on sám unese nápor lidské otevřenosti, a ještě je schopen vyjít jí vstříc.
Jinak se často i se svými nejbližšími – ba právě s nimi – hlubší komunikaci vyhýbáme a raději se zaměřujeme na technické záležitosti – kdy, kam, s kým, bez koho apod. Podstatnější otázky typu ‚proč a jak‘ raději už obcházíme, abychom zbytečně nepřivolávali další rozepře nebo dokonce nutnost nějak se rozhodovat.
Co z toho plyne? Život se nám tak plíživě zaměňuje za pouhé životní situace. Právě proto se nám může stát, že se opravdu vážně rozčilujeme, když má vlak zpoždění, když nemůžeme dál splácet hypotéku, když dítě neprospívá ve škole, když nemají v obchodě přesně to, co hledáme, když mají sousedi zase mejdan, když neteče voda, když teče voda, když je třeba dát auto do servisu a když máme dojem, že nás zase někdo podvádí, když někdo nedělá to, co od něho žádáme, případně když udělal přesně to, oč jsme jej požádali, protože díky tomu se ukázalo, jaká to byla pitomost, když musíme čekat v dopravní zácpě… A při mnoha jiných podobných i jiných situacích. A úplně zapomeneme – zavaleni všemi těmi životními situacemi –, že život je něco zcela jiného.
Život je nádech a výdech, je to tlukot srdce – hmatatelný projev Ducha. Duch a Život je jedno a totéž.
Když se v životních situacích začínáme až příliš ztrácet, osud nám může dát velký dar v podobě ohrožení života – pak rychle zapomínáme na svou zpovykanost a už nás tolik nezajímá značka vytouženého automobilu ani nový typ vibrátoru. Pak jsme rádi, že vůbec můžeme dýchat a že nám srdce ještě bije…
Jedna paní o tom podala překrásné svědectví. Stala se účastnicí dopravní nehody na dálnici a upadla do bezvědomí. K jejímu nesmírnému překvapení se její vědomí odpoutalo od těla a ona se vznesla nad dějiště nehody. Navíc měla vědomí tak otevřené, že ‚viděla‘ myšlenky a pocity lidí, kteří na ono místo dojížděli. Nejvíc ji šokovalo, že drtivá většina lidí jasně vyzařovala krajní znechucení z toho, že nemohou volně pokračovat v cestě. Náhle si tato paní povšimla, že někde vzadu z jakéhosi vozu vystupuje krásná modrofialová záře. Okamžitě tam přesunula svou pozornost a uviděla, jak se jedna z řidiček v hlubokém soucítění modlí za její život. Dokonce si zapamatovala číslo jejího vozu a po návratu z nemocnice tuto ženu vyhledala, aby jí poděkovala – přirozeně k naprostému úžasu dotyčné soucítící řidičky.
To jsou momenty, ve kterých se nás může dotknout samotný Život, kdy nám „samotný Duch poklepe na rameno“, jak říkají indiáni. Život totiž nikdy není daleko. I kdybychom ho vyhnali kdoví kam, nebývá dál než za dveřmi.
Nyní si dopřeji prázdninovou odmlku, takže všem přeji krásné léto a kvalitní orgasmy s kvalitními partnery, případně alespoň s účinnými vibrátory. Proč zrovna orgasmy? Protože orgasmus je okamžikem, ve kterém nám Duch poklepává na rameno nejvstřícněji, jak to jen dovede…