Víc než on...

Byl první z krásných jarních dnů. Ten, kdy se svléknete do trička, lehnete si na lavičku v parku a s gustem si necháte naskákat pihy na nose. Mně ovšem pihy nehrozily. Seděla jsem totiž v práci a prokousávala se stohem faktur stejně odporných jako představa, že až večer zaklapnu dveře kanceláře, nebude už po slunci ani památky.

Měla jsem v sobě snad páté kafe, ale stejně se pořád ne a ne vzpružit. Zazvonil telefon: „No čau, jak se máš? Vzal jsem malou k řece na procházku, jezdí tady na kolečkových bruslích jako šílená,“ ozval se nadšený hlas mého manžela.

Pár vteřin jsem popadala dech a pak jsem vychrlila: „Jak se asi může mít člověk, který trčí v pátek odpoledne v práci a ví, že tu bude jak idiot sedět i o víkendu?! Mám se SKVĚLE!“

Žárlila jsem k zalknutí. To já, JÁ jsem teď měla sedět s malou u řeky. Já jsem měla mít radost z toho, že jí jde bruslení, a těšit se, jak koupím po cestě zpátky něco k večeři. Ne on.

„Co jsem zas, do hajzlu, udělal špatně?!“ zasyčel do telefonu. „Co po mně chceš?!“

Bylo to jednoduché jako facka. Chtěla jsem, aby si se mnou vyměnil místo. Aby mě odtud vysvobodil. Jenom jsem mu to tehdy ještě nedokázala říct – tedy možná jsem to dokonce ani sama nevěděla.

Když se řekne emancipace, budu první, kdo zvedne ruku a bude se bít v prsa, že jsem naprosto pro. Jsem pro pozitivní diskriminaci, pro ženy ve vládě a v kosmu, platovou rovnost a tak dále. Ženy to všechno zvládnou a unesou. Pokud ovšem budou mít doma chlapa, který je uživí, ať už si pod tím pojmem představují cokoli. Myšlenka, že pokud dostanete chřipku, nebudete mít peníze na školné nebo splátku hypotéky, protože on vám nepomůže, je totiž nesnesitelná. A to je mnohem horší než žít sama.

Představte si třeba ráno: Zatímco já jednou rukou vyřizuju esemesky a druhou oblékám dítě, jednou nohou vytírám bláto v předsíni a druhou odstrkuji psa, manžel pije kávu a čte noviny. Vracívala jsem se v noci unavená k pláči, doopravdy mě však dokázala rozplakat až představa, že mezitím, co já půjdu do té úmorné dřiny zítra, pozítří a za rok, on bude čekat… Na co proboha? Až mě ve třiceti odvezou do nemocnice s infarktem?! Nebo do blázince s pěnou u úst?

Nikdy jsme neplánovali, že jeden z nás bude toho druhého živit, a nic tomu ani nenasvědčovalo. Seznámili jsme se v novinách, kde jsme tehdy oba pracovali: já jako redaktorka, on jako fotograf. Naše sny, plány a vyhlídky byly zhruba tak stejné. Dokonce jsme měli dlouho i stejný plat. Když jednomu z nás přidali tisícovku, mohl si být ten druhý jistý, že jeho zvýšení platu už je taky na cestě. Robertovi se dařilo, dostával nabídky z různých časopisů a reklamních agentur, a tak se jednoho dne rozhodl, že půjde na volnou nohu.

Já jsem ťukala do počítače zprávy z Elysejského paláce, francouzských vinic a potažmo celé frankofonní Evropy – tak dlouho, než se nám narodila Betty, a po ní Alice. Mezi porody a mateřskou dovolenou jsem nějaký čas pracovala externě, pak na poloviční úvazek a nakonec na celý.

Robertovy kdysi úžasné kšefty postupně řídly a přišla doba, kdy se o práci začalo bojovat. Ano, už záleží i na tom, s kým jste kamarád, jaké máte reference, s kým hrajete golf a čí manželka si vás oblíbila – a zdaleka nejen ve fotografii. Robert uměl dobře mačkat spoušť, ale jinak byl víc samotář než prima parťák. A na tom nehodlal nic měnit.

Já jsem se však změnit musela. Chtěla jsem, aby moje holky měly to, co jiné děti. Místo zatuchlého paneláku zahradu a čerstvý vzduch. Taneční kroužky a angličtinu. V létě moře a v zimě hory. Chtěla jsem auto, kterému se nevysype spojka na první křižovatce, a možnost koupit tolik ovoce, kolik děti snědí, a nejen to, na co mi stačí peněženka. A tak jsem jednoho dne odpověděla na pracovní inzerát jisté francouzské firmy. Čekala mě raketová kariéra, západoevropský plat a západoevropská měřítka výkonnosti – bohužel ale v Česku, kde nefunguje vůbec nic, takže vás manažerské povinnosti nezbavují povinností matky. Nefungují školky, hlídání, zdravotnictví. V mém pekle byla nudná a těžká práce a pracovalo se šest dní v týdnu. V mém pekle se splácela hypotéka na domek za městem a leasing na auto.

Na Luciferově trůnu seděl můj muž, pil kávu, četl noviny a doma mě vítal slovy: „Jak se máš? Ty jsi zase unavená? Ach jo. To bude večer!“

Mám dvě kolegyně, jejichž manželství vysoký plat nezruinoval. Obě zvolily stejnou metodu: zásadně svůj plat nenosí domů. „I kdybych si měla koupit odpornou hadí kabelku za deset tisíc, a pak ji hodit na dno skříně, udělám to. Ale nejpozději v polovině měsíce musím začít žadonit o peníze,“ vysvětlila mi Diana. Manželovu kartu plení se stejnou poctivostí, s jakou v práci recykluje papír z tiskárny. Ve skutečnosti je to praktická a inteligentní bytost, ale…

Druhá kolegyně, Marie, sbírá obrazy, což je jen vychytanější varianta, jak nepřinést domů ani vindru. Obě se totiž shodují v tom, že muž musí být živitelem rodiny stůj co stůj, byť by žena měla hrát roli marnotratného, na hlavu padlého stvoření.

Pravdivost jejich teorie jsem si nikdy nemohla vyzkoušet: obě si totiž své manžely braly jako relativně movité chlapíky. Vždycky si tak kupovaly jen kabelky a obrazy – byť to kdysi byly kabelky za pár stovek a reprodukce z IKEA. A nijak se netajily tím, že své manžely obdivují pro peníze, které dokázali vydělat, a od počátku je ždímaly, jak se dalo.

Co jsem na Robertovi obdivovala já? Kdysi byl v mých očích nejlepším fotografem ze všech. Je snad teď horší fotograf? Vůbec ne, jen svůj talent nedokázal proměnit ve finanční úspěch. To jsem mu vyčítala. A ještě jiné věci, ale ty mi prozradil psycholog až po té, co jsem v soukromé poradně vysolila pěkných pár tisíc.

„Máte syndrom Popelky,“ řekl mi. Trochu mi cukaly koutky úst. Představila jsem si, co by asi řeklo představenstvo firmy, kdyby vědělo, že jejich výkonná ředitelka sní o princi na bílém koni, an přeskočí turnikety na recepci a výtahem vyjede až do desátého patra. „Čekáte, že vás někdo zachrání. Vaše jistota je silný muž v zádech, neumíte bez toho žít.“

Vyhrkly mi slzy do očí. Jasně, táta. Dokud tu byl, nechtěla jsem po Robertovi nic víc, než aby byl laskavým a chápavým společníkem. Ale teď?

Než jsem se stačila rozplynout v slzách, pokračoval: „Mluvíte o emancipaci, ale sníte o patriarchátu.“

Na největší chybě našeho manželství jsme se po pár sezeních shodli: na začátku vztahu jsme s Robertem málo mluvili o penězích. Já mu neřekla, že pro mě jsou tak zásadní, a on mi nevysvětlil, že jeho prioritou je pohodlí. Tak teď jsme to věděli, takže jsme to mohli napravit. Jenže za jakou cenu?

Rozloučila jsem se s představenstvem a ředitelským křeslem v desátém patře a rozhodla se vrátit k psaní – vždyť to přece bylo to, co jsem sama chtěla celou dobu dělat.

Robert ještě tři měsíce předstíral, že dobrý fotograf o práci nezavadí, a pak přijal místo obrazového editora v jistém lifestylovém časopise. Vybírá a zařazuje do něj fotky kolegů s ostřejšími lokty. Je to malé soukromé peklo, zřejmě trest za jeho předchozí hříchy.

Dům jsme neprodali, přestože hypotéku splácíme jen s vypětím všech sil. Holky si mohly vybrat mezi tanečním kroužkem a angličtinou. Vybraly si samozřejmě hopsání, takže je angličtinu doučuji sama. Když se chodíme odpoledne projít k řece, opakujeme si slovíčka. Prášky na nervy už dávno neberu, ráno se vyspím, ale připadám si nějak smutnější.

Manželství je kompromis. Když si včas neřeknete, kam kráčíte, musíte se vrátit na začátek cesty, stejně jako my s Robertem. Vydělávat víc než chlap je urážka mužského ega a pro některé muže i dost demotivující, ale dá se to zkousnout, pokud máte oba stejný cíl. Pokud máte stejný důvod ty peníze chtít. Oba toužíte po skvělém autě, domě, bytu, dovolené.

Můj další poznatek zní: můžete jít za svým cílem, pokud je pro vás štěstím už samotná cesta. Kdybych dělala práci, kterou bych milovala tak, až by se mi večer nechtělo domů, patrně bych Robertovi nezáviděla, že on tam má havaj. Zřejmě bychom byli oba relativně spokojení. Jenže u mě šlo víc o finanční nutnost – měla jsem pocit, že on si stále plní svůj sen, zatímco já se ,obětovala‘.

A z čeho jsem tedy smutná? Že jsem dala nějakému cynikovi skoro pět tisíc, abych poslouchala ty kecy o Popelce a o tom, že mě žádný chlap nikdy v životě nezachrání.

To se totiž ještě uvidí…