Moje kamarádka Kathy se odstěhovala z New Yorku do Arizony, do městečka B. pár kilometrů od mexických hranic. B. mělo nějakých pět tisíc obyvatel a z těch nejméně třetinu tvořili přistěhovalci z velkých měst, kteří tu hledali útočiště před... no, zřejmě před civilizací a vším, co s ní souvisí. V B. bydlelo asi tak pět set malířů, pět set romanopisců a tisíc básníků. I Kathy, uvyklou na kulturní scénu Manhattanu, kde prý žije zhruba osmdesát tisíc výtvarníků a milion spisovatelů, takový nápor intelektu uzemnil. Uzemnil ji ostatně i nápor sousedského přátelství. Ještě než se stihla zabydlet v laciném domku hned u náměstí, začaly za ní chodit návštěvy. Každý přinesl pár ,léčivých‘ kamínků z pouště, domácí koláč či lahvinku mexické tequilly. Tohle se mi v New Yorku v životě nestalo, radovala se Kathy, lidé z venkova jsou daleko pohostinnější. Za čtrnáct dní už měla spoustu známých, tři nebo čtyři kamarádky a fungl novou lásku.
Měl romantické jméno Lovell, jednu čtvrtinu indiánské krve – jeho babička pocházela z kmene Čerokí –, nádherně vystouplé lícní kosti, sametově sladkého ptáka, ústa plná vyznání a zajímavé zaměstnání: byl lovcem chřestýšů.
Do Kathy byl od prvního okamžiku bláznivě zamilovaný, a ještě si spolu ani nestačili začít, už se jí ptal, jestli by si ho nevzala. Začal si s ní ostatně až při třetí schůzce, ale pak to skutečně stálo za to. Byl něžný, nesmělý, zkušený, potentní a jen přetékal láskou. Už dlouho nic podobného nezažila.
Kathy se po celou noc a celé dopoledne cítila rozechvělá a šťastná.
Dokud nezazvonil telefon.
„Ahoj, to je Dorre,“ ozval se přátelský hlas ze sluchátka. „Tak co, už tě požádal o ruku?“
„To jako... kdo?“
„No Lovell přece. Začali jste si spolu, ne? Lovell to takhle dělá vždycky. Nejdřív se s tebou jenom sejde, pak tě políbí a požádá tě o ruku, a teprv při třetí schůzce tě vošuká. Vošukal tě, ne?“
Kathy, ve veškerých sexuálních záležitostech dost otevřená osoba, najednou nevěděla, co říct.
„Jo, to von umí. Lovell, ten šukat umí. To jo!“ dodala ještě Dorre a rozloučila se.
„Ahoj, Kathy, to je Mad,“ zaševelilo to ze sluchátka za půl hodiny. „Jak se ti vede? Víš, chtěla jsem ti jen říct, ať... ať si dáš pozor. Ne, on není zlej, to ne. Jen mu proboha nepůjčuj peníze. Proboha tě prosím.“
„To jako komu?“
„No komu! Lovellovi přece. Teď je oficiálně tvůj milenec, tak si dej pozor.“
„Lovell po mně nikdy žádný peníze nechtěl!“
„Jasně že ne! Ne hned. Vždyť jste si spolu sotva začali. Na to je Lovell moc chytrej. Ale počkej za týden, za čtrnáct dní. Uvidíš.“
„Lovell ti dluží nějaký prachy?“
„To si piš! Ale ne moc, to ne, sotva pět set doláčů. Tak blbá nejsem, abych mu půjčila víc, stačilo, že u mě byl na byt a na stravu. Pět stovek oželím. A šukat umí, co?“
Kathy beze slova zavěsila.
„Je tam?“ ozval se po dalších deseti minutách ze sluchátka spiklenecký šepot.
„Kdo jako?“
„No Lovell přece, kdo jiný? Copak s ním teďka nešukáš?“
„A kdo volá?“ Kathy se rozhodla zůstat na drátě, ale nasadila poněkud břitký tón.
„Jé, já jsem se ti zapomněla představit, promiň!“ zašeptal rozčileně hlas. „To je Anne. Bydlím hned v domku vedle tebe, tak jsem viděla, jak ráno odchází. Nemohla jsem si ho nevšimnout, víš, jsem teď sama, byli jsme spolu dva roky. Ještě pořád mi na něm trochu záleží, ale ne aby sis myslela, že... že ti ho nepřeju. To ne. Chtěla jsem tě jen varovat. To ještě nevíš, že prodává drogy?“
Kathy to skutečně nevěděla.
„No, tak to můžeš počítat s tím, že ti to během pár dnů naznačí. Oťuká si tě. Bude chtít, abys u sebe v bytě něco schovávala. Radím ti: nedělej to. Mě kvůli němu zatkli dvakrát, matka za mě pokaždý musela složit kauci... nebylo to laciný. Ale šuká skvěle, že jo?“
Nastalo dvacet minut požehnaného ticha. Lovell už od rána v poušti lovil chřestýše a Kathy se pustila do přípravy pokrmu, který měl ze všeho nejradši: hodně ostrého chilli s mletým hovězím. Když byla v nejlepším, znovu zadrnčel telefonní přístroj.
„Ahoj, Kathy! Tady Barbara! Pamatuješ se na mě? Byla jsem u tebe před pár dny, vypily jsme si skleničku vína. Pamatuješ?“
Kathy se výrazně ulevilo. „No jasně. Ahoj, Barbaro! Jak se ti vede?“
„Výborně! Prostě skvěle! Fakt! Mám hroznou radost, fakt hroznou, že jste se s Lovellem dali dohromady! Je to bezvadnej chlap. Nesmíš věřit ničemu, co ti o něm ženský navykládaj! Rozhodně nemá problém s drogama, možná měl, ale to už je passé. A není to vyžírka, fakt není! Jasně, ti chřestýši ho neuživí, stejně jich moc neuloví, řekla bych, že je to pro něj spíš záminka, aby se mohl courat po poušti. Je ze čtvrtiny Čerokí, tak to holt asi potřebuje. Žije z podpory. Ty jsi z New Yorku, ty to nevíš, ale podpora pro chudý je v Arizoně šíleně nízká! A Lovell by si nějakou práci našel, jenže by tam určitě dlouho nevydržel a podporu by mu sebrali. Navíc má – neměla bych ti to říkat, ale...“
„Promiň, Barbaro, už musím jít. Zrovna jsem u plotny a...“
„Co vaříš? Ale ne, neříkej mi to. Děláš mu chilli s hovězím, jeho nejoblíbenější jídlo. Vždycky říkal, že po chilli se nejlíp prdí, smrdí a šuká, že se to naučil od Mexičanů. No jo. Jako by to bylo včera. Co já jsem se jen navařila fazolí! Ale z konzervy je nedělej, Lovell je rozmazlenej od Mexičanek. Fazole musíš namáčet tak šestatřicet hodin...“
Kathy vypnula sporák a opřela si čelo do dlaní. Hlavou se jí honily čím dál tím zoufalejší myšlenky.
Možná bych s Lovellem vydržela, kdybych nebrala telefon, pomyslela si. Ale stejně zvedla sluchátko.
„Slečno, já... promiňte, že vás obtěžuju,“ ozval se nosový, utrápený hlas. Hovořil anglicky s těžkým španělským přízvukem. „Já Lovellova manželka. Dlouho, dlouho spolu. Tři děti. On slíbil, on postará o nás. Já tři děti, vy chápete mě? Já nezajímám se, Lovell kde šuká. On vždycky moc šuká, rozumíte mi? On tři děti má. Ať podívat přijde. Prosím, řekněte mu.“
Kathy byla zkušená a zralá žena, která se o sebe bez problémů dovedla postarat po materiální i duševní stránce. Byla uvyklá na občasné pouliční přestřelky ve velkoměstech, na překupníky drog pod okny bytů, na fakt, že každý člověk má minulost, se kterou se on i jeho partneři musí nějak vyrovnat. Nikdy nebyla stydlivka, naivka ani citlivka a bezpochyby si už začala s řadou mužů, kteří svého času prodávali drogy, půjčovali si peníze, žili z podpory či měli tři a více dětí. Její bývalí manželé a druhové jí v průběhu let představili mnoho svých bývalých manželek a družek. Ale to všechno se dalo snést. Tohle se snést prostě nedalo.
Po dvanácti hodinách zvedání telefonů Kathy bolela ruka, otlačené ucho i pošramocená duše. Když Lovell večer dorazil, sice bez chřestýšů, zato ale celý natěšený na chilli a na sex, sprostě mu vynadala, vyhodila ho a pár dní nato odjela zpátky do New Yorku. Do anonymní metropole. Do města, kde každý sice má svou minulost, ale vy se o ní mnoho nedozvíte.
Co k tomu dodat? Nevím, jak vy, ale já bych se také v městečku B. co nejrychleji sbalila a vrátila se zpět do velkoměsta.
Autorka je spisovatelka
Měl romantické jméno Lovell, jednu čtvrtinu indiánské krve – jeho babička pocházela z kmene Čerokí –, nádherně vystouplé lícní kosti, sametově sladkého ptáka, ústa plná vyznání a zajímavé zaměstnání: byl lovcem chřestýšů.
Do Kathy byl od prvního okamžiku bláznivě zamilovaný, a ještě si spolu ani nestačili začít, už se jí ptal, jestli by si ho nevzala. Začal si s ní ostatně až při třetí schůzce, ale pak to skutečně stálo za to. Byl něžný, nesmělý, zkušený, potentní a jen přetékal láskou. Už dlouho nic podobného nezažila.
Kathy se po celou noc a celé dopoledne cítila rozechvělá a šťastná.
Dokud nezazvonil telefon.
„Ahoj, to je Dorre,“ ozval se přátelský hlas ze sluchátka. „Tak co, už tě požádal o ruku?“
„To jako... kdo?“
„No Lovell přece. Začali jste si spolu, ne? Lovell to takhle dělá vždycky. Nejdřív se s tebou jenom sejde, pak tě políbí a požádá tě o ruku, a teprv při třetí schůzce tě vošuká. Vošukal tě, ne?“
Kathy, ve veškerých sexuálních záležitostech dost otevřená osoba, najednou nevěděla, co říct.
„Jo, to von umí. Lovell, ten šukat umí. To jo!“ dodala ještě Dorre a rozloučila se.
„Ahoj, Kathy, to je Mad,“ zaševelilo to ze sluchátka za půl hodiny. „Jak se ti vede? Víš, chtěla jsem ti jen říct, ať... ať si dáš pozor. Ne, on není zlej, to ne. Jen mu proboha nepůjčuj peníze. Proboha tě prosím.“
„To jako komu?“
„No komu! Lovellovi přece. Teď je oficiálně tvůj milenec, tak si dej pozor.“
„Lovell po mně nikdy žádný peníze nechtěl!“
„Jasně že ne! Ne hned. Vždyť jste si spolu sotva začali. Na to je Lovell moc chytrej. Ale počkej za týden, za čtrnáct dní. Uvidíš.“
„Lovell ti dluží nějaký prachy?“
„To si piš! Ale ne moc, to ne, sotva pět set doláčů. Tak blbá nejsem, abych mu půjčila víc, stačilo, že u mě byl na byt a na stravu. Pět stovek oželím. A šukat umí, co?“
Kathy beze slova zavěsila.
„Je tam?“ ozval se po dalších deseti minutách ze sluchátka spiklenecký šepot.
„Kdo jako?“
„No Lovell přece, kdo jiný? Copak s ním teďka nešukáš?“
„A kdo volá?“ Kathy se rozhodla zůstat na drátě, ale nasadila poněkud břitký tón.
„Jé, já jsem se ti zapomněla představit, promiň!“ zašeptal rozčileně hlas. „To je Anne. Bydlím hned v domku vedle tebe, tak jsem viděla, jak ráno odchází. Nemohla jsem si ho nevšimnout, víš, jsem teď sama, byli jsme spolu dva roky. Ještě pořád mi na něm trochu záleží, ale ne aby sis myslela, že... že ti ho nepřeju. To ne. Chtěla jsem tě jen varovat. To ještě nevíš, že prodává drogy?“
Kathy to skutečně nevěděla.
„No, tak to můžeš počítat s tím, že ti to během pár dnů naznačí. Oťuká si tě. Bude chtít, abys u sebe v bytě něco schovávala. Radím ti: nedělej to. Mě kvůli němu zatkli dvakrát, matka za mě pokaždý musela složit kauci... nebylo to laciný. Ale šuká skvěle, že jo?“
Nastalo dvacet minut požehnaného ticha. Lovell už od rána v poušti lovil chřestýše a Kathy se pustila do přípravy pokrmu, který měl ze všeho nejradši: hodně ostrého chilli s mletým hovězím. Když byla v nejlepším, znovu zadrnčel telefonní přístroj.
„Ahoj, Kathy! Tady Barbara! Pamatuješ se na mě? Byla jsem u tebe před pár dny, vypily jsme si skleničku vína. Pamatuješ?“
Kathy se výrazně ulevilo. „No jasně. Ahoj, Barbaro! Jak se ti vede?“
„Výborně! Prostě skvěle! Fakt! Mám hroznou radost, fakt hroznou, že jste se s Lovellem dali dohromady! Je to bezvadnej chlap. Nesmíš věřit ničemu, co ti o něm ženský navykládaj! Rozhodně nemá problém s drogama, možná měl, ale to už je passé. A není to vyžírka, fakt není! Jasně, ti chřestýši ho neuživí, stejně jich moc neuloví, řekla bych, že je to pro něj spíš záminka, aby se mohl courat po poušti. Je ze čtvrtiny Čerokí, tak to holt asi potřebuje. Žije z podpory. Ty jsi z New Yorku, ty to nevíš, ale podpora pro chudý je v Arizoně šíleně nízká! A Lovell by si nějakou práci našel, jenže by tam určitě dlouho nevydržel a podporu by mu sebrali. Navíc má – neměla bych ti to říkat, ale...“
„Promiň, Barbaro, už musím jít. Zrovna jsem u plotny a...“
„Co vaříš? Ale ne, neříkej mi to. Děláš mu chilli s hovězím, jeho nejoblíbenější jídlo. Vždycky říkal, že po chilli se nejlíp prdí, smrdí a šuká, že se to naučil od Mexičanů. No jo. Jako by to bylo včera. Co já jsem se jen navařila fazolí! Ale z konzervy je nedělej, Lovell je rozmazlenej od Mexičanek. Fazole musíš namáčet tak šestatřicet hodin...“
Kathy vypnula sporák a opřela si čelo do dlaní. Hlavou se jí honily čím dál tím zoufalejší myšlenky.
Možná bych s Lovellem vydržela, kdybych nebrala telefon, pomyslela si. Ale stejně zvedla sluchátko.
„Slečno, já... promiňte, že vás obtěžuju,“ ozval se nosový, utrápený hlas. Hovořil anglicky s těžkým španělským přízvukem. „Já Lovellova manželka. Dlouho, dlouho spolu. Tři děti. On slíbil, on postará o nás. Já tři děti, vy chápete mě? Já nezajímám se, Lovell kde šuká. On vždycky moc šuká, rozumíte mi? On tři děti má. Ať podívat přijde. Prosím, řekněte mu.“
Kathy byla zkušená a zralá žena, která se o sebe bez problémů dovedla postarat po materiální i duševní stránce. Byla uvyklá na občasné pouliční přestřelky ve velkoměstech, na překupníky drog pod okny bytů, na fakt, že každý člověk má minulost, se kterou se on i jeho partneři musí nějak vyrovnat. Nikdy nebyla stydlivka, naivka ani citlivka a bezpochyby si už začala s řadou mužů, kteří svého času prodávali drogy, půjčovali si peníze, žili z podpory či měli tři a více dětí. Její bývalí manželé a druhové jí v průběhu let představili mnoho svých bývalých manželek a družek. Ale to všechno se dalo snést. Tohle se snést prostě nedalo.
Po dvanácti hodinách zvedání telefonů Kathy bolela ruka, otlačené ucho i pošramocená duše. Když Lovell večer dorazil, sice bez chřestýšů, zato ale celý natěšený na chilli a na sex, sprostě mu vynadala, vyhodila ho a pár dní nato odjela zpátky do New Yorku. Do anonymní metropole. Do města, kde každý sice má svou minulost, ale vy se o ní mnoho nedozvíte.
Co k tomu dodat? Nevím, jak vy, ale já bych se také v městečku B. co nejrychleji sbalila a vrátila se zpět do velkoměsta.
Autorka je spisovatelka
