„Samozřejmě že mé děti jsou největší životní dar, jaký jsem kdy dostala. Samozřejmě že jsou pro mě vším. Samozřejmě že si bez nich svůj život neumím představit. Ale kdybych měla odpovědět na otázku, jestli je můj každodenní život díky nim šťastnější, než byl před jejich narozením, nejdřív bych se pečlivě rozhlédla, jestli mě neposlouchá někdo, koho by má politicky nekorektní odpověď mohla pohoršit, a potom bych řekla… že možná… občas… vlastně docela často …ani …ne,“ říká Bára Šťastná. A není sama.
Podle studie držitele Nobelovy ceny za ekonomii Daniela Kahnemana z roku 2004 je péče o potomstvo na žebříčku oblíbených činností čtvrtá od konce. Ženy raději vaří, cvičí, sledují televizi, a dokonce i uklízejí. Podle jiného průzkumu se párům po narození prvního dítěte o 5,6 procenta snižuje šance, že budou ‚velmi šťastni‘. Docela drsné vyhlídky.
Podle Báry je to tím, že se samotná náplň rodičovství za posledních pár desítek let proměnila k nepoznání. V dnešní době ho jednoduše bereme až příliš vážně. Chodíme na lekce nošení dítěte v šátku, absolvujeme kurzy kojeneckého plavání, vozíme naše děťátko do dvě hodiny vzdálené, zato speciální školky. „K tomu všemu od sebe očekáváme, že nás to bude bavit,“ dodává Bára. Snažíme se prostě vychovat superdítě. Když ovšem vezmeme v potaz, že to nejdůležitější předáváme našemu dítěti už při jeho početí, tedy geny, jeví se naše snaha jako nesmyslná honba za perfektní ratolestí. Naše dítě ale „není ‚projekt‘, který musíme vylepšovat k absolutní dokonalosti“. Užitečnou radu, jak vychovat spokojené dítě, a nezbláznit se při tom, nabízí autor knihy Líný rodič Tim Hodgkinson: „V mé představě, jak pečovat o dítě, je obrovská louka. Na jedné straně je velký stan s barem, kde se čepuje místní pivo a kde se shromažďují rodiče. Na druhé straně, kdesi v dáli, si hrají děti. Já neotravuju je a ony neotravují mne. Dejte jim tolik svobody, co jen to půjde.“ Nejste si jistí? Nechte se přesvědčit Bárou Šťastnou v červencové ELLE.
