Kdes byl?“ zeptala se mě moje drahá nenuceně.
„U kamaráda,“ odpověděl jsem.
„U kterého?“ zeptala se ona.
„Proč se ptáš?“
„Zavolala bych mu, jak jste se bavili.“
„Zbožňuju, když jsi za stíhačku,“ řekl jsem a vzpomezi ženským a mužským přátelstvím? Když žena přijde domů až ráno a řekne manželovi, že byla u kamarádky, tak v případě, že manžel obvolá deset manželčiných kamarádek, žadná o tom nic neví. Když přijde domů až ráno muž, řekne, že byl u kamaráda a manželka obvolá deset jeho nejlepších přátel, osm z nich potvrdí, že byl v noci u nich a dva odpřisáhnou, že tam ještě je.
„A já zbožňuju, když to na mě zase zkoušíš,“ řekla ona, vzala mi noviny a uvařila si kávu. Jenom pro sebe. Položila si nohy na stůl a pochechtávala se nějakému článku v sobotní příloze. Žádný výslech, žádná scéna, nic. Démon žárlivosti nevyběhl z boudy s pěnou u huby.
Šel jsem si trochu zklamaně lehnout a přemýšlel o tom, proč už poctivé, starosvětské žárlení vyšlo z módy. Ten pocit jistoty, že si mě ta moje hlídá, že je ochotná kvůli mně dělat věci trochu pod svou důstojnost, že mě miluje tak moc, že je ochotná vzdát se masky ,té, která je nad věcí‘. Jenže dnes vlastně všichni žijeme svoje single životy, v nichž je občasné setrvávání v páru tak bezvýznamnou epizodou, že na něm ani nelpíme. Království za žárlivou scénu, mumlal jsem si v posteli, která byla ještě teplá od ženy, která v ní spala. Netrpěla, nedumala, s kým jsem, nebála se, že mě ztratí, jen spala. Buď si byla jistá mým charakterem, anebo jí to bylo jedno.
Když jsem se vzbudil, přistihl jsem svou nejdražší, jak mi očichává košili, kterou jsem měl v noci na sobě. Neuvěřitelně mě to potěšilo.
Trocha ženského žárlení je pro muže životně důležitá, jinak má pocit, že je zanedbávaný anebo že si může všechno dovolit. Velké gesto ze strany ženy – jakkoli je pro ni ponižující a trapné – je pro muže důkazem toho, že jsou opravdu pár. Je v tom možná něco freudovského, když potřebujeme jistotu malého chlapce, že kdyby si ho ze školky chtěla vzít domů jiná maminka, tak jeho vlastní maminka to nenechá jen tak, že svého chlapečka vytrhne z cizích rukou a matku-zlodějku utluče kabelkou.
Mám kamaráda, kterému se po několika letech klidného manželství přihodil sexuální úlet. Ženu měl hodnou, takže mu chyběly přiměřené vzruchy. Měl výčitky svědomí, když odcházel na ,ryby‘ a ,grilování‘ do milenčiny postele, a jeho hodná žena mu nikdy nepoložila otázku, kde jsou teda ty ryby a proč nesmrdí od kouře. Potom se jednou v opilosti svojí manželce přiznal. Nechala ho vystřízlivět a zeptala se, zda je to pravda. Byl právě na balkoně, rozdýchával kocovinu. Stála v kuchyni, dívala se na něj a čekala, co odpoví. „Je to pravda,“ řekl on, „byl jsem ti nevěrný.“ A ta hodná žena se napřáhla, pěstí prorazila balkonové sklo, které je dělilo, a zasáhla ho do břicha. Padl na kolena, odvezl ji na pohotovost, rozešel se s milenkou a prý už nikdy svou manželku nepodvedl. „Tehdy jsem pochopil, že mě moje žena opravdu miluje,“ řekl mi.
My muži potřebujeme gesto žárlivosti. Žádné ironické poznámky, jen občasný teatrální čin. Nemyslím tím dlouhodobé znepříjemňování života ani různé akce pomsty typu nalití lepidla do šamponu nebo nacpání kravských drštěk do nohou kovové postele bývalého milence. Myslím tím čin, kterým si žena vymezí teritorium. Taková představa facky mezi dvěma ženami na dámské toaletě mě naplňuje čistým uspokojením.
Ženy zas naopak potřebují slovo. Potřebují od svého muže slyšet, že si je hlídá. „Já nežárlím, jen jsem ostražitý,“ řekl mi další kamarád. „Dělám ze sebe občas trochu Othella, i když té své věřím. Nikdy s jistotou nevíš, jak je to vlastně s těmi kamarády tvojí holky. O všech tvrdí, že jsou to buď chudáci, anebo homosexuálové. A tak vždycky řeknu něco v tom smyslu, že když si něco dovolí, odnesou si svoje zuby domů v kapse. A ona je spokojená.“
Zkusil jsem to tedy i já. Na večírku plném metrosexuálů a mužů s velkou budoucností jsem se naklonil ke své polovičce a procedil skrz zuby: „Ještě jednou se na něj podíváš, a oba vás zabiju.“
Koukla na mě trochu překvapeně, potom mě chytla za ruku a zeptala se, zda si nezatančíme. Dlouho jsem ji neviděl tak šťastnou.
„U kamaráda,“ odpověděl jsem.
„U kterého?“ zeptala se ona.
„Proč se ptáš?“
„Zavolala bych mu, jak jste se bavili.“
„Zbožňuju, když jsi za stíhačku,“ řekl jsem a vzpomezi ženským a mužským přátelstvím? Když žena přijde domů až ráno a řekne manželovi, že byla u kamarádky, tak v případě, že manžel obvolá deset manželčiných kamarádek, žadná o tom nic neví. Když přijde domů až ráno muž, řekne, že byl u kamaráda a manželka obvolá deset jeho nejlepších přátel, osm z nich potvrdí, že byl v noci u nich a dva odpřisáhnou, že tam ještě je.
„A já zbožňuju, když to na mě zase zkoušíš,“ řekla ona, vzala mi noviny a uvařila si kávu. Jenom pro sebe. Položila si nohy na stůl a pochechtávala se nějakému článku v sobotní příloze. Žádný výslech, žádná scéna, nic. Démon žárlivosti nevyběhl z boudy s pěnou u huby.
Šel jsem si trochu zklamaně lehnout a přemýšlel o tom, proč už poctivé, starosvětské žárlení vyšlo z módy. Ten pocit jistoty, že si mě ta moje hlídá, že je ochotná kvůli mně dělat věci trochu pod svou důstojnost, že mě miluje tak moc, že je ochotná vzdát se masky ,té, která je nad věcí‘. Jenže dnes vlastně všichni žijeme svoje single životy, v nichž je občasné setrvávání v páru tak bezvýznamnou epizodou, že na něm ani nelpíme. Království za žárlivou scénu, mumlal jsem si v posteli, která byla ještě teplá od ženy, která v ní spala. Netrpěla, nedumala, s kým jsem, nebála se, že mě ztratí, jen spala. Buď si byla jistá mým charakterem, anebo jí to bylo jedno.
Když jsem se vzbudil, přistihl jsem svou nejdražší, jak mi očichává košili, kterou jsem měl v noci na sobě. Neuvěřitelně mě to potěšilo.
Trocha ženského žárlení je pro muže životně důležitá, jinak má pocit, že je zanedbávaný anebo že si může všechno dovolit. Velké gesto ze strany ženy – jakkoli je pro ni ponižující a trapné – je pro muže důkazem toho, že jsou opravdu pár. Je v tom možná něco freudovského, když potřebujeme jistotu malého chlapce, že kdyby si ho ze školky chtěla vzít domů jiná maminka, tak jeho vlastní maminka to nenechá jen tak, že svého chlapečka vytrhne z cizích rukou a matku-zlodějku utluče kabelkou.
Mám kamaráda, kterému se po několika letech klidného manželství přihodil sexuální úlet. Ženu měl hodnou, takže mu chyběly přiměřené vzruchy. Měl výčitky svědomí, když odcházel na ,ryby‘ a ,grilování‘ do milenčiny postele, a jeho hodná žena mu nikdy nepoložila otázku, kde jsou teda ty ryby a proč nesmrdí od kouře. Potom se jednou v opilosti svojí manželce přiznal. Nechala ho vystřízlivět a zeptala se, zda je to pravda. Byl právě na balkoně, rozdýchával kocovinu. Stála v kuchyni, dívala se na něj a čekala, co odpoví. „Je to pravda,“ řekl on, „byl jsem ti nevěrný.“ A ta hodná žena se napřáhla, pěstí prorazila balkonové sklo, které je dělilo, a zasáhla ho do břicha. Padl na kolena, odvezl ji na pohotovost, rozešel se s milenkou a prý už nikdy svou manželku nepodvedl. „Tehdy jsem pochopil, že mě moje žena opravdu miluje,“ řekl mi.
My muži potřebujeme gesto žárlivosti. Žádné ironické poznámky, jen občasný teatrální čin. Nemyslím tím dlouhodobé znepříjemňování života ani různé akce pomsty typu nalití lepidla do šamponu nebo nacpání kravských drštěk do nohou kovové postele bývalého milence. Myslím tím čin, kterým si žena vymezí teritorium. Taková představa facky mezi dvěma ženami na dámské toaletě mě naplňuje čistým uspokojením.
Ženy zas naopak potřebují slovo. Potřebují od svého muže slyšet, že si je hlídá. „Já nežárlím, jen jsem ostražitý,“ řekl mi další kamarád. „Dělám ze sebe občas trochu Othella, i když té své věřím. Nikdy s jistotou nevíš, jak je to vlastně s těmi kamarády tvojí holky. O všech tvrdí, že jsou to buď chudáci, anebo homosexuálové. A tak vždycky řeknu něco v tom smyslu, že když si něco dovolí, odnesou si svoje zuby domů v kapse. A ona je spokojená.“
Zkusil jsem to tedy i já. Na večírku plném metrosexuálů a mužů s velkou budoucností jsem se naklonil ke své polovičce a procedil skrz zuby: „Ještě jednou se na něj podíváš, a oba vás zabiju.“
Koukla na mě trochu překvapeně, potom mě chytla za ruku a zeptala se, zda si nezatančíme. Dlouho jsem ji neviděl tak šťastnou.
