Seděl s kamennou tváří na židli, nohu přes nohu, noviny v ruce a upřeně do nich koukal. Na mě se nedíval už celé minuty, které se vlekly jako roky. Pomalu mě začalo přepadat šílenství, obvykle se vyznačující tím, že musím něco udělat. Něco, cokoli! Nejraději bych vyběhla na ulici a běžela, dokud se nepozvracím vyčerpáním…
Těmito slovy jedna autorka, s níž jsem právě žil, docela výstižně popsala neblahé soužití se mnou. Přečetl jsem si těch pár řádek podruhé a došlo mi, v čem je problém. Čtení novin už prostě není to, co bývalo. Je to časovaná puma, odpočítávaná s otáčením potištěných stránek. A já jsem zápalka, která si klidně sedí na židli, nožku přes nožku, a svým ďábelským mlčením drásá škrtátko ženské trpělivosti. Ale vážně, my muži skutečně dokážeme velice nevhodně mlčet. Například při svatbě… Musím si na to dávat pozor!
Je sobota dopoledne, u kávy leží noviny. Očima přelétnu pouze titulní stranu a už je odkládám do bezpečné vzdálenosti. A dokonce se i usmívám. Vida, jak to najednou jde! Ona ale po několika minutách polkne sousto a řekne: „Budeš mlčet ještě dlouho?“ Aha, chyba, zapomněl jsem, že nečíst ještě neznamená nemlčet! Znervózněl jsem: „Ne-vím.“ „
To je fakt výborný, já se tak těšila, že budeme mít příjemný víkend…“
Hlas se jí zachvěl, oči malinko zčervenaly. První příznak hysterického stavu, nebo jen psychologický nátlak? A najust budu mlčet! Takovému vydírání přece nepodlehnu. Anebo radši podlehnu, člověk nikdy neví, co se může stát. Jenže jak přestat mlčet, když si slovo vzala druhá strana? Mám začít zpívat?
„…ty si tady sedíš a na mě úplně kašleš!“Uprostřed posledního slova jí přeskočil hlas. Aby to zamaskovala, začala mluvit o něčem jiném. Psycholog by řekl, že to je jeden z příznaků: osoba trpící hysterií při záchvatu často mění názory a její projev postrádá logickou kontinuitu. Ale já dobře vím, že jde pouze o obdivuhodný řečnický obrat, jehož smyslem je odvést pozornost. Moje přítelkyně je skvělý řečník…
Ze zamyšlení mě vytrhla podivná okolnost. Kolem řečníkových úst se začala tvořit jakási bílá pěna. Co by řekl psycholog, nevím, ale já mám jistou teorii: řekl bych, že pěnu zřejmě způsobovalo nadměrné množství slov tvořících se v mozku, která z nemožnosti dostatečně rychle opouštět ústa začala měnit konzistenci. Patrně nikdo by ode mne neočekával, že se v tomto vypjatém okamžiku konečně rozpovídám. Nikdo by ale také nečekal, že právě v této chvíli dostanu záchvat smíchu. A ze všech nej-méně na to byla připravena ona!„
Nesměj se! Hlavně se nesměj!!!“ zaječela. Poslední, co mi blesklo hlavou, byla narychlo sestrojená výmluva, že se směji proto, abych odlehčil situaci, nebudeme se přece hád… jau!!! Zakousla se mi do ruky. Smích přeskočil do bolestivého úpění. Snažil jsem se odstrčit její hlavu, ale nešlo to, zakousla se pevně. Bylo mi jasné, že kvůli té bolesti ji budu muset dřív nebo později praštit. Asi to vytušila, proto hryzala co nejsilněji. Zřejmě si chtěla užít, dokud to šlo…A tak jsem ji trochu praštil. Jen zlehka, zlehoulinka, skoro neznatelně jsem ji ťuknul do hlavy plastovou lopatičkou na smetí. Měla to být taková úpěnlivá prosbička, aby povolila sevření, ovšem v krizi sdělená pouze manuálně. Takové zaklepání ve stylu ‚Sezame, otevři se‘. Okamžitě omdlela.
Podle odborníka šlo zřejmě o vystupňování nestabilní emocionality, pramenící z pocitu životního neuspokojení. Pochopitelně, kdo by se mnou také mohl být uspokojený – s mlčícím netvorem! Ale co teď? Mám tu před sebou člověka, který možná jen předstírá, že omdlel, možná opravdu omdlel, ale možná že taky… Jala mě hrůza: mozkový výron, mrtvice, smrt, nemoc – pomoc!!!
Zdálo se, že i moje emocionalita je značně vystupňovaná. Asi jsem dočista ztratil nervy a udělal něco, co bych nikdy ani ve snu nepředpokládal. (Ten, kdo se domnívá, že jsem ji kousl také, je na omylu.) Dopustil jsem se činu nehodného muže! Odborník by řekl… Co by teď vlastně řekl odborník? V jakémsi afektu jsem vzal do ruky telefon, vytočil číslo své známé psycholožky a třesoucím se hlasem poprosil o radu.
Na druhém konci se ozvalo znuděné:„Hlavně zkontrolujte puls, jestli dýchá, a jinak ji nechte v klidu vyspat. Kdyžtak mi ještě zavolejte, Filipe. A nebuďte hysterickej…“
Upozornění:Podobnost tohoto příběhu se skutečným partnerským soužitím je čistě náhodná. Všem osobám, které se v uvedených situacích našly, přejeme šťastné a klidné svátky.
