Na tenhle příběh ze svého života nejsem právě moc pyšná. Když mi bylo devatenáct, chodila jsem s Vaškem. Vašek studoval architekturu, nosil kulaté brejličky jako John Lennon a miloval Beatles. Rád chodil na výlety do přírody, kam si nosil čaj v termosce a chleba v ubrousku. Těšil se, že až budeme mít děti, budeme na výlety s termoskou chodit celá rodina. Jeho city ke mně byly tak jasné a nekomplikované jako v těch písničkách od Beatles, než začali brát drogy. A mě to hrozně nebavilo. Nechtěla jsem chodit na výlety do přírody, zvlášť ne s termoskou, a už vůbec ne s žádnými dětmi. Chtěla jsem chodit do kaváren, pít červené víno a hovořit o nesrozumitelných uměleckých dílech. Tak jsem se s Vaškem rozešla. Myslela jsem, že jsem mu zlomila srdce.
Po nějakém čase jsem ho zahlédla na ulici, vedl se za ruku s takovou obyčejnou blondýnkou a vypadal šťastně. V tu chvíli jsem náš rozchod přehodnotila. Nebude těžké získat ho zpátky, říkala jsem si při pohledu na tu holku. Zavolala jsem mu a navrhla přátelské setkání. „Říkali jsme si přece, že dál budeme kamarádi,“ odvolala jsem se na tu ohavnou formulku, se kterou jsem ho před pár měsíci poslala do háje. Pozvala jsem ho na koncert revivalové kapely, která hrála
písničky od Beatles. Přišel, a já se snažila opravdu dost. Šlo to hladce. Skončili jsme v jeho pokoji na koleji a druhý den ráno jsme šli na procházku do Petřínských sadů.
Už už jsem si gratulovala k vítězství a cítila se jako dokonalá femme fatale. Dokud mi Vašek pod Máchovou sochou nesdělil – přátelsky, ale bez obalu –, že obnovit vztah se mnou rozhodně nemá v úmyslu. Prý jsem na něj moc komplikovaná. Ale klidně se mnou zas někdy půjde na koncert. „Chtělas přece, abychom dál byli kamarádi,“ dodal. A až v ten moment jsem ho doopravdy začala chtít zpátky. Ve chvíli, kdy se zamilovaný jouda v mých očích náhle proměnil v nedostupného muže, který mě nechal stát v parku po společně strávené noci.
NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ
Od té doby jsem tenhle příběh v různých podobách prožila mockrát. A v hlavní roli ani nemusel být vždycky nějaký muž. Klidně třeba i boty, po kterých jsem začala zoufale toužit ve chvíli, kdy byly v mé velikosti vyprodané. Proč se nám někdo, koho nemůžeme získat, zdá jaksi atraktivnější než ten, o kom si myslíme, že ho máme na háku?
Dřív, než se tímhle fenoménem začali zabývat psychologové, ho měli dokonale prozkoumaný prodejci všeho druhu – od majitelů stánků na tržištích po provozovatele e-shopů. Marketingový expert Robert Cialdini to nazval ‚nedostatkový princip‘: jakmile nějaké zboží označíte nálepkou „zbývá už jen 5 kusů“ či „nabídka platí pouze dnes“, poptávka se okamžitě zvýší. Kupující totiž vycházejí z mylné představy, že ostatní zákazníci jsou dokonale informováni o kvalitách výrobku. Takže pokud je zboží téměř vyprodané, znamená to, že musí být velmi kvalitní. Při jednom z pokusů, kterým to ověřil, měli účastníci odhadnout cenu sušenek, které jim ukázal ve skleněném džbánu. Pokud byl džbán poloprázdný, odhadovaná cena sušenek byla výrazně vyšší, než když byl plný po okraj.
Ve světě sociálních sítí tento princip geniálně využil Mark Zuckerberg. Facebook byl ve svých začátcích dostupný pouze studentům Harvardu, později i ostatních univerzit Břečťanové ligy. „A tak to také zůstane, o další rozšiřování nemáme zájem,“ tvrdil tehdy Zuckerberg v rozhovorech. Za čas se Facebook otevřel i dalším vysokým školám a nakonec v září 2006 celému světu. Ale na začátku mu bylo skvělou reklamou právě to, že vytvářel dojem, že jde o jakýsi výběrový klub, do něhož smějí pouze elitní studenti.
Pro přitažlivost mužů platí navíc ještě jedno pravidlo: ženám se nejatraktivnější nezdají ti partneři, jejichž náklonností jsou si jisty, ani ti, u kterých jsou si jisty jejich nezájmem, nýbrž ta třetí skupina. Tedy ti, u kterých nevědí jistě, co k nim dotyčný muž cítí. Americká psycholožka Erin Whitchurch a její kolega Timothy Wilson to ověřili v experimentu, jehož se účastnilo 47 studentek. Bylo jim řečeno, že studenti z jiné školy si prohlíželi jejich facebookové profily. Každá dívka dostala fotografie těchto mladých mužů spolu s informací, jestli se dotyčnému její profil hodně líbil, nebo se mu líbil jen průměrně, anebo není jisté, nakolik se jim jejich profil líbil či nelíbil. A právě tahle třetí, ,nejistá‘ skupina bodovala u studentek nejvíce. Jak je to možné? Ten, o kom nevíme určitě, co k nám cítí, vzbuzuje nejvíc naši zvědavost. „Jak to s ním asi je?“ říkáme si v duchu. Myslíme na něj častěji než na ty druhé. A odtud je jen krůček k pocitu, že ho nemůžeme dostat z hlavy.
Svou roli u nás hraje také radost z ,lovu‘ či z jakéhokoli usilování o nedostupný, unikající či vzdálený cíl, které nám v mozku zvyšuje hladinu dopaminu, jednoho z hormonů štěstí. Proto také obdivujeme ve výloze tu šíleně drahou kabelku, proto jiní lidé hrají na automatech, chodí na testovací jízdy luxusních aut, i když si nikdy žádné nekoupí, anebo navštěvují striptýzové kluby. Nemohou sice získat objekt své touhy, ale touha sama je nabíjí energií...
A jak to dopadne, když nedostupného partnera náhodou získáte? Stojí to opravdu za to? Zjistíte v březnovém vydání ELLE, která je právě na stáncích.
