Čím to je, že rok od roku stoupá počet žen, které se z nejrůznějších důvodů rozhodly nenaplnit svou ‚přirozenou‘ mateřskou roli? Zeptali jsme se psycholožky Lucie Kolaříkové.
„Jsme dnes svobodnější, můžeme být více samy sebou, autentičtější a nemusíme tolik naplňovat očekávání, která byla dříve na ženy kladena. A s tou zvyšující se svobodou se v nás začínají projevovat i potlačené části (archetypy) nás žen. Jsou ženy, které se narodily pro to, aby byly matkami. A jsou ženy, které to nebaví, ale rozkvetou, když mohou pracovat, vzdělávat sebe a druhé. Je chybná představa a brzy jistě bude minulostí, že žena prostě má mít děti a že každá má chtít být matkou, jinak není normální,“ říká psycholožka. „Také se nedá obecně tvrdit, že dnešní ženy si dovolují nebýt matkami proto, že jsou líné a chtějí jen svůj komfort. Naopak je podle mě dobře, když ženy, které to necítí, se matkami nestanou.“
Okolí se na úmyslně bezdětné ženy stále často dívá kriticky. Proč? Kde jsou kořeny tohoto postoje a jak ho lze změnit?
„Společnost byla po mnoho staletí řízena mužskými principy, které ženě diktovaly, jaká má být a jaká ne. Uznávaný byl vlastně jen jeden typ ženy – biblická Eva, která je pokorná, vstřícná, neodmlouvá, pečuje o muže a svou rodinu, je matkou. Dnes se ale tato těsná pravidla velmi rychle rozvolňují. Ženy dělají více to, co je jim vlastní. Teď je, a ještě po nějakou dobu bude panovat přechodná fáze, kdy jsou ženy už svobodnější, ale zároveň ještě převládají patriarchální principy. A tak ty, které už svému volání naslouchají a dovolují si být více samy sebou – třeba bezdětné –, jsou právě terčem kritiky. Stále je ještě standardem, že se žena vdá a logicky má děti.“
Co to o takových ženách říká z psychologického hlediska? Nepotlačují v sobě něco, nebo si něco kompenzují?
„Vždy záleží na osobní historii každé ženy. Ale primárně je třeba, aby žena, která nechce mít děti, přestala být posuzována jako divná, nebo dokonce jako klinický případ. Pokud žena děti mít nechce, necítí se na to, tak nezávisle na tom, zda tím třeba něco potlačuje, může být pro ni i pro nenarozené dítě dobře, že se tato žena rozhodne ho nemít.“
Nehrozí, že si to za pár let rozmyslí, a pak bude mít depresi, že to nejde?
„To se nedá vyloučit. Když žena později zjistí, že by přece jen dítě chtěla, má volbu, kam se bude psychicky ubírat – jestli do nemoci, nebo ze svého života udělá něco jiného. Žena, která nemá dítě, se může realizovat jinak, najít své koníčky, předat světu něco jiného než děti. Je to jen na ní. Smutek či pocit, že selhala, ji mohou potkat, ale je na ní, jak dlouho v nich setrvá. Obvykle je to tak, že ženy, které jsou ve svém životě aktivní a přistupují k němu spíše z pozice tvůrce než z pozice oběti, si dokážou nakonec s takovými stavy poradit.“
Jak bychom měli tedy dnes vůbec na mateřství pohlížet?
„Může se to zdát neobvyklé, ale zkusme se na mateřství dívat jako na krásnou možnost, kterou žena má, nikoli jako na povinnost. Když se na to podíváme obráceně, tak si také můžeme všimnout, že mnohé talenty žen zůstanou ležet ladem, když se žena stane matkou, protože nemá čas je rozvíjet a nemůže obohacovat svět jinak. Zdá se, že možnosti, které v životě máme, jsou tak široké a bohaté, že je ani nestihneme všechny využít, a máme možnost výběru, nikoli jen jednu cestu. Nebojím se, že svět vymře, když ženy začnou rozhodovat o svém mateřství, ale že se stane svobodnějším a ženy spokojenějšími. A hlavní je, aby ženy nakonec našly vnitřní pokoj se svým vlastním, dospělým rozhodnutím.“
Lucie Kolaříková Bouzková vystudovala psychologii na univerzitě v Regensburgu, absolvovala terapeutický výcvik v transakční analýze a koučovací výcviky pro život a byznys a další semináře. Více informací se dozvíte na www.luciekolarikova.cz
