Každý funkční vztah potřebuje ke svému rozvoji vzájemnou lásku, pozornost, zájem a vytváření prostředí důvěry, ve kterém se může jeden druhému otevřít. Tyto aspekty utváří to, o čem vztah doopravdy je, narozdíl od nedůvěry, pochybností či nekonečných hádek, které často sledují jen boj o moc a znovunabytí pocitu domnělé jistoty v situacích, kdy se cítíme být ohroženi. Cesta k nim ovšem není zadarmo. Vyžaduje skutečnou práci nejen na vztahu, ale i na sobě. Počáteční fáze zamilovanosti snadno zprvu překlene vzájemné rozdíly, nicméně pro další rozvoj vztahu je již naší vědomé snahy potřeba. Je to právě láska, která má onu moc hory přenášet, ale spíše než by za nás vyřešila problém se vzdáleností, je nám nápomocná při překonávání rozdílů dvou povah stejně jako vlastní rozporuplnosti – tedy toho, co je doposud nepoznané a rozpojené v nás samotných.
Sdílení dvou světů
S postupujícím časem roste ve vztahu i touha trávit spolu více času. Být si blíž, sdílet vše to, co tvoří život, tj. jednotlivé maličkosti všedního dne. Typicky víkendová setkání plná radosti, hrátek a pohody jsou sice k nezaplacení, ale aby naše citová funkce (náš cit) nejen nestrádala, ale mohla se i přirozeně vyvíjet, proudit a žít, musí dojít k naplnění podmínek blízkosti a citového sdílení. Sdílení jak radostí, tak i strastí. V opačném případě se totiž na úkor citové funkce začne prosazovat chtění a žádostivost a rozpor mezi jednotlivými momenty (spolu vs. od sebe), začne o to více narůstat.
Tím se dostáváme ke klíčovému úskalí vztahů na dálku. Komunikace zredukovaná na display telefonu přímo vybízí k mylným interpretacím a vzniku mnoha nedorozumění. I bez této komplikace má každý z nás sklon číst sdělení druhého vlastní optikou, která je nutně zkreslena všemožnými komplexy i pocity vlastní méněcennosti. Množství nedorozumění tudíž vlivem vzdálenosti nutně roste. Není to ovšem vzdálenost, která by tato nedorozumnění způsobovala, „pouze“ zesílí to, co v nás již beztak je. Jejich příčinu snadno připíšeme protějšku („je to jasné, dlouho se neozval a tudíž se něco nekalého děje“).
Tyto naše doposud nevědomé mechanismy začnou postupně vyplouvat na povrch a protože si svých mechanismů nebývá vědom ani jeden z partnerů, jsou výsledkem konflikty a hádky. A to buď kolem ústředního tématu společného soužití, nebo v přenosu na problémy zástupné. V každém případě tyto mechanismy působí odstředivou silou a staví se lásce do cesty.
Srážka s pocitem nejistoty
Obavy, nedůvěra či podezřívání jsou ve svém základu způsobeny značnou vnitřní nejistotou. Ničeho se člověk nebojí více než neznámého, což se projevuje právě strachem z nejistoty. Do onoho neznámého („co se to asi na druhé straně děje“), si dosadíme nejhorší možné scénáře a představy, které jsou ovšem od reality značně vzdáleny. Jsou to domněnky, které pouze zrcadlí naše psychické pozadí – nevědomí.
Zabarveny mohou být černými rovněž jako růžovými brýlemi, nicméně stále zůstávají jen a pouze našimi představami!
Za běžných okolností je nejúčinnějším lékem otevřená komunikace. Mnohá nedorozumnění se podařit objasnit tím, že o nich společně mluvíme. Ale osobně, nikoli po telefonu nebo po zprávách. Tento aspekt je tudíž pro fungování vztahu na dálku kritický!
Citové potřeby
Uvědomíme-li si, že všechny naše představy o tom, co se asi zrovna na druhém konci země děje, vypovídají spíše o nás samotných než o realitě, můžeme postupně začít pátrat po svých skutečných potřebách. S rostoucím množstvím dohadů začíná strádat i naše vztahová funkce, cit. A je to právě ona, která je ve vztahu na dálku podrobena největším výzvám a může být rovněž při dostatečném úsilí a snaze nejvíce prozkoumána a tím pádem rozvinuta. Pojďme se nyní blíže podívat, jak k tomuto životnímu úkolu lze rovněž přistupovat.
1. Jaké touhy se snažím ve vztahu uspokojit? Dárky a věci obecně jsou jen zástupnými cíli našich tužeb, vím ale, co skutečně potřebuji, aby se vztah (a já v něm) mohl rozvíjet? Jsem schopen tyto potřeby nadefinovat a pojmenovat?
2. Vím, co cítím? A dokáži v sobě rozlišit lásku od závislosti či strachu z odmítnutí? Dokáži rozlišit hledání vlastních hranic od vzdorovitého odmítání čehokoli? Jsem to schopen pojmenovat a postavit se za to?
3. Jaké vnitřní podmínky ve vztahu potřebuji? Je to pocit bezpečí a klidu nebo naopak plutí po rozbouřeném moři (tzv. Itálie?). Toto téma je čistě naše a jenom my jsme za něj zodpovědní!
4. Jaké vnější podmínky ve vztahu potřebuji? A jsem schopen je dospěle vyjádřit?
Odpovědi na tyto otázky bychom měli znát. Protože faktem je, že za určitých okolností to prostě nejde a vztah na dálku fungovat nemůže. Nejsme-li si svých potřeb vědomi, neznamená to, že tyto potřeby kamsi zmizí. Projeví se v nevědomých nárocích na partnera a my, aniž bychom si je sami uvědomovali, budeme chtít po druhém, aby nám je naplnil a uspokojil. Naši spokojenost či nespokojenost budeme odvozovat z toho, zda je partner těmto našim nároků ochoten (nebo vůbec schopen) vyhovět. Tím podlehneme nevědomému egoismu. Naopak jejich pojmenováním a vyjádřením můžeme tyto potřeby podrobit zdravé (a tolik potřebné) kritice a tím odlišit své skutečné potřeby od infantilních nároků.
Čekání na křižovatce.
Není nějaké definitivní a univerzální dobře nebo naopak špatně. Často se nám ovšem stane, že přeceníme své síly a vztahové schopnosti. V okamžiku odloučení propadáme panice, úzkostem nebo nutkavé žárlivosti. A přesto na vztahu, který není sto pokračovat dále lpíme, neboť společné okamžiky jsou přece tolik hezké. Protikladnost jednotlivých chvil (spolu vs. od sebe) je srdcervoucí a právě pod tlakem dvou neslučitelných protikladů máme nejlepší příležitost se o sobě dozvědět nejvíce. Tím jsou všechny vztahy na dálku skutečně obohacující.
Někdy se můžeme ocitnout na křižovatce a po delší dobu nevíme, jakým směrem se vydat dále. Jakmile se ovšem z našeho nitra vynoří impuls, je třeba dle něj jednat, jinak nám hrozí, že se začneme zmítat v pasivitě. K rozlišení tohoto impulsu a jeho správnosti je nutné znát a rozumět svým vztahovým potřebám a rovněž vědět, na jakou informaci (o sobě nebo o partnerovi) vlastně čekáme. Na křižovatce se totiž nemá stát věčně, protože nelze ve vztahu zároveň být i nebýt.
Autor textu: Tomáš Zetek, napsáno pro www.marianne.cz
