„Jak vypadám?“ dotáže se dívka a prsty si pročeše vodopád dlouhých vlasů. Pózuje na posilovací lavici v tmavě růžových legínách a stejně barevném vršku, na němž není ani slzička potu. Působí jako Sněhurka nového tisíciletí: temně lesklá havraní hříva, rty rudé jako krev, na každém prstě sedm chlapíků, v krabičce nakrájené jablko z ekologického zemědělství. Společnice, která dívku fotí, mačká spoušť s vervou, s jakou kdysi telegrafisté na Titaniku vyťukávali nouzový signál. Po minutě vehementního cvakání zvedne kamarádka palec na znamení úspěšně provedené mise a po zběžné kontrole pořízeného materiálu si děvčata role vymění.
Druhá cvičenka zapózuje ve stoje a prohne se u toho v bedrech, aby dala prostorově vyniknout vypouklosti svých hýždí. Z tváře vysochané konturovacím pudrem jí dramaticky vystupují lícní kosti, obočí je bezchybnou ukázkou malířské práce. Kdyby Rembrandt věděl, jak moc jej moderní děvčata jednou předčí v dovednosti modelace stínem, už by se po zbytek života jen opíjel brabantským vínem…
Jakmile je fotografování dokonáno, uvelebí se dívky na karimatkách a dají se do postprodukční práce v podobě mobilní retuše. Ačkoli sedí, tepová frekvence jim oběma stoupá nad aerobní práh. Teď to přijde, moment zveřejnění, srdíčka, hrňte se.
V tu chvíli jako by zapomněly, co znají z písniček od Beyoncé – že jsou božskými lvicemi většími než život – a jejich já se zprůhlední do křehoučké mýdlové bubliny. Jak ovšem přibývají lichotivé komentáře, jejich osobnost se vrátí do původního tvaru a na světě opět zavládne rovnováha.
ZRCADLO, ZRCADLO
Když si novověký člověk přál vlastnit slušivý portrét své maličkosti, musel se narodit na zámku, povolat k sobě dvorního malíře a následně přetrpět šest hodin nehybného stání ve zdobných nohavicích, které mu přiškrcovaly třísla. V současnosti je pořizování snímků sebe sama stejně neodbytným zlozvykem jako kousání nehtů. Jako by se všechny dámy mezi čtrnáctým a čtyřicátým rokem soustavně připravovaly na moment, až je policie bude pohřešovat, a ve snaze usnadnit následné pátrání si denně veřejně zálohovaly své aktuální podobizny. Z jejich bohulibého úsilí tyje zejména trh se selfie tyčemi, u něhož se předpokládá, že za pět let dosáhne miliardových hodnot…
Dnešní člověk vídá svou vlastní tvář tak často, že to nemůže být k ničemu dobré. To se pak lehko stane, že mu duši zchvátí chorobná sebeláska, která jej nutí se neustále zhlížet v lesklých plochách. Pěkně to popsal anglický romanopisec Richard Graves v mýtu o Narcisovi: „A když se vyčerpán vrhl na travnatý okraj, aby uhasil svou žízeň, zamiloval se do obrazu své tváře. Nejprve se pokusil obejmout a políbit krásného hocha, který se před ním objevil, ale za chvíli poznal sám sebe, zůstal ležet a hodinu za hodinou uchváceně zíral do studánky.“ Zrádnost sebelásky však spočívá v tom, že je vlastně skrytou sebenenávistí, protože dotyčný vnímá i nejnepatrnější nedokonalost jako známku ohyzdnosti, kterou musí stůj co stůj odstranit.
Společenskovědní badatelé se již několik let snaží dopídit, zda a jak mohou sociálních sítě probouzet či posilovat narcistní rysy uživatelů. Většina výzkumů potvrzuje to, co by si selským rozumem domyslel každý: zatímco Facebook je platformou pro verbální inkontinenci narcisů přesvědčených o svých myslitelských kvalitách, Instagram je naopak lákavým revírem pro lovce, kteří se dravě ženou za potvrzením své krásy a záviděníhodnosti životního stylu.
Na samotné potřebě být oblíbený není samozřejmě nic špatného – kdo v pravěku upadl do nepřízně tlupy, stal se v divočině potravou vlků. Past sociálních sítí však spočívá v tom, že se stejně jako Narcis necháváme ošálit zrcadlovou extenzí vlastního já. Ocitáme se v područí idealizovaného obrazu sebe sama. Pak na sobě pohrdáme vším, v čem se od něj lišíme, a rozplývá se nám ponětí o tom, kým skutečně jsme.
Dřív bylo nutné ptát se kouzelných zrcadel, kdo je v zemi zdejší ze všech nejkrásnější. Dnes je třeba stoupnout si do výkladní skříně internetu a ptát se na tutéž otázku lidí, kteří rozdáváním elektronických srdíček volí krále a královny dnešní doby. Na Instagramu se sami k sobě chováme jako ovocnáři na trhu, kteří navrch košů umisťují naleštěná jablka, aby přivábili kolemjdoucí. Jenže stejnou taktiku uplatňují i prodejci kolem nás, a tak všichni leštíme jako o život. V honbě za lajky si platíme retušovací aplikace, tetujeme si obočí, zhušťujeme řasy, utrácíme za líčidla s HD efektem, necháváme si zvětšovat hýždě, zmenšovat tváře, lámat obličejové kosti. Uplynulé desetiletí po sobě na Západě nechalo jeden bizarní odkaz: umělohmotný ideál ženy, která vypadá, jako by jej vědci nakřížili z DNA Kim Kardashian, Kylie Jenner a sexuální panny Real Doll. Když si všichni vtloukáme do hlav, že jsme jedineční jako sněhové vločky, proč se tolik toužíme podobat jednomu ideálu?
TA DNEŠNÍ MLÁDEŽ
Obviňovat nastupující generaci z toho, že je marnivá, do sebe zahleděná a že zcela jistě přivodí zhoubu celému lidstvu, je módní odedávna. Novinář a spisovatel Tom Wolfe prohlašoval už v roce 1976, že lidé narození po druhé světové válce iniciují hnutí za všelijaká práva z čiré sebestřednosti. Měl za to, že brojení proti válce ve Vietnamu či podpora feminismu a práv menšin vychází z podvědomého hlasu, který v účastnících křičí: A teď se pojďme bavit o mně!
Rétorika dnešních škarohlídů nezní o moc jinak. Pravda, žijeme v době kultu osobnostního rozvoje, který hlásá spokojenost se sebou samým jako tu nejvyšší hodnotu. Žena by se měla mít ráda uvnitř i navenek, měla by zacházet s vlastním tělem jako s chrámem, být na sebe laskavá, pečovat o svůj duševní blahobyt. „Kvůli všem těm blábolům o sebelásce a vnitřních bohyních nám vyrůstá pokolení beznadějných egomaniaček,“ lamentují padesátníci, kteří se bojí, že jim sobečtí mileniálové k stáru nezaopatří vejminek.
Za stereotypem dívčiny lačnící po internetovém obdivu se však skrývá další vrstva reality. Ve společnosti, jejíž hlavní měnou je počet sledovatelů, je sebeprezentace na sociálních sítích dovedností, která může rozhodovat o budoucím úspěchu. Dává proto smysl, aby se mladí lidé přizpůsobili novým pravidlům kariérní arény, vždyť co jim zbývá než prát se v ní o pozornost.
Vyvstává přitom jedna hrozivá otázka. Co když převládne přesvědčení, že stojí za to v sobě šlechtit jen ty stránky, které vedou k získávání zájmu? Hrozivá je proto, že k nim nepatří tiché praktikování laskavosti, empatie a dalších vlastností zásadních pro blahobyt lidstva – vždyť ani Ježíš si svého času nevystačil s rozdáváním úsměvů a musel činit okázalé zázraky, aby jej někdo poslouchal.
Díky schopnosti přitáhnout na sebe pozornost však mohou vlivné postavy sociálních sítí šířit povědomí o tématech, která by se jinak do veřejné debaty nedostala. Co na tom, že je pro ně okázalá podpora ženského hnutí a hlásání pozitivního přístupu k vlastnímu tělu jen další technikou, jak prvoplánově zaujmout. V probíhající revoluci hodnot může mít takový příspěvek pozitivní dopad. I když začne prohlášením: A teď se pojďme bavit o mně.
Článek byl součástí únorového magazínu ELLE.
