„Můj život už nikdy nebude můj.“ To mi řekla sestra poté, co porodila své druhé dítě. A mně, romantikovi do morku kostí, praskla trochu idealizovaná bublina. Ráda (a občas dost náruživě) se s lidmi bavím o mateřství, o jeho socioekonomické rovině, o společenském tlaku na to stát se matkou a následné penalizaci. Nemaluju si na růžovo, co mateřství obnáší. Přesto ve mně převládala představa všeobjímající lásky, která mě zaplaví ve chvíli, kdy mi mé budoucí dítě dá doktorka poprvé do rukou, a euforického, byť přecitlivělého, šestinedělí. Až když jsem poprvé viděla vstup do role matky zblízka, mi došlo, jak moc se tahle představa míjí s realitou.
Když sestra rodila poprvé, trvalo chvilku, než v ní naskočila mateřská láska. I poté ale celý první rok často brečela, ztrácela se nám před očima, a přestože svého prvorozeného syna milovala a miluje nadevše, rozbouřené hormony nad ní vítězily. Teď, o dva roky a další porod později, se to děje znovu. Má neustále zapnutý nějaký film nebo seriál, aby udusila svoje myšlenky. Oběma dětem dává sebe celou, zatímco se sama od sebe a od života odpojuje. A mezitím, co se ona cítí, jako že selhává, já poté, co jsem s ní strávila celé šestinedělí pod jednou střechou, můžu říct, že je moje hrdinka.
Když jsem se ptala své maminky, jak prožívala narození mě a sestry, s něhou v hlase mi řekla, že to bylo, jako by se veškerá láska, kterou v sobě měla, znásobila. Že jí ovládl úžas, fascinace a vděk, které převážily nad strachem z uvíznutí ve stereotypu a truchlení po svém „starém“ životě – což je přesně to, co teď ovládá mou sestru
Ve společnosti panuje dogma, že jakmile žena přivítá na svět dítě, jediné přijatelné emoce jsou ty, které prožívala moje máma. Přitom podle statistik by se zhruba každá sedmá žena ztotožnila spíš s mou sestrou. Proč se o tom teda víc nemluví? Cítit to, co cítí, je přece naprosto pochopitelný. A navíc i biologicky podmíněný postnatální hormonální bouří, která je nedostatečně probádaná. Některé studie zkoumají roli oxytocinu, jako hlavního hormonu zodpovědného za emoční pouto mezi matkou a dítětem. Řada expertů se také shoduje, že některé ženy jsou citlivější k propadu hladiny estrogenu a progesteronu, který vyústí v depresivní pocity. Hormony, které mají přispět k poporodní euforii, někdy jednoduše nesplní svou funkci, a ženu pak nemá co odreagovat od suché reality, ve které sebe samu vidí už pouze v jedné poloze – v poloze matky. A navzdory tomu, že tyto pocity mají určitý časový rámec, jejich přítomnost ve chvíli, kdy od vás svět očekává úsměv na tváři a možná jen symbolickou hrstku unavených slz, vyústí v další nevítaný pocit: provinilost.
Poté, co má sestra porodila, se všechny její konverzace s okolím zredukovali na jedno téma. Každý se ptá jen na miminko. Jestli křičí, nekřičí, spí, nespí, jak roste nebo komu se podobá. Podobně probíhají i interakce s jejími kamarádkami – matkami. Když se vidí, vzájemně si popláčou, že jejich miminko zase nespalo. Postěžují si na partnery nebo je naopak vychválí. Ale co se odehrává v jejich hlavě a duši, to už si nechávají pro sebe. Nikdo o tom přece nemluví, kdybych to udělala já, určitě by mě někdo nařkl z toho, že jsem nevděčná nebo špatná matka. Nemluvit o tom, ale znamená nedostat podporu od nejbližšího okolí (případně i odbornou pomoc), kterou potřebuju. A pokud tyto konverzace nepovedeme, respektive pokud nevytvoříme prostor, kde se o tom bude možné bavit citlivě a empaticky, bude nadále převládat mylná představa, jakou jsem měla já. Že jakmile uvidím své dítě, něco ve mně přecvakne, jako kdyby zapadnul poslední kousek puzzle. Že to je prostě biologie, která mě přece nezklame.
- Zdroj článku:
Autorský text
