Já jsem takovou definicí prokrastinace a lenosti. Kdyby mělo být jen po mém, moje schopnost odkládat věci a jakoukoli činnost by vyvrcholila vpitím se do gauče a zmizením z planety. Díky bohu nemám v genech sklony k masivnímu tloustnutí, takže když mám období největšího obžerství, přetékají mi JENOM boky z kalhot a můj obličej je JENOM ještě kulatější. Což je často. Jídlo je totiž moje životní náplň, je to jediná činnost, kde se moje lenost neprojevuje. Chci ho hodně a chci ho pořád. A chci hlavně to, co mi chutná. Kdybych si totiž nemohla dát, co mi chutná, byla bych nešťastná. A to bych to pak mohla zabalit.
S pohybem je to vlastně úplně to samé. Pamatuji si všechny ty proaktivní spolužačky. Jedna skákala, druhá běhala a dalších dvacet jich dělalo kolektivní sporty. Uf, jak já nenávidím kolektivní sporty, míčové hry a podobné zvrhlosti.
Já ráda plavu, ráda se procházím, občas si zahraju squash a všechno to vlastně dělám ve chvíli, kdy se k tomu dostanu a není úniku. Že by mě napadlo jen tak po práci nebo si dokonce přivstat dřív a jít třeba do posilovny, to raději přežiju několik rodinných večeří za sebou.
A teď začalo tohle! Ten projekt, se kterým se to mělo všechno zlomit. Do toho mám kluka, co vstává každý den v pět, aby stihl cvičit. Najednou je to všude kolem mě. A už nestačí, že se jdu několikrát denně projít se psem. Začínám mít výčitky svědomí.
Moje tělo má totiž tendenci rosolovatět, jsem jako beztvará hmota. Nejsem rozteklá, ale nemám pas. Nejsem tlustá, ale místo zadku mám marshmallow. Nejsem ošklivá, ale vypadám tak nějak šedozeleně.
Základem všeho je podle mě moment uvědomění. Přijetí faktu, že vám nebude hůř, ale líp. Že to jenom není úplně zadarmo, nicméně ze změny můžete dřív či později jen sklízet. Nic víc, nic míň. Tak běhám. Nefotím se, nezapisuji si, kolik kdy kde, ale běhám každý den. Chodím pěšky do práce, pěšky z práce, ráno se jdu proběhnout se psem, takže teď vstávám o půl hodiny dřív. Je mi líp, i psychicky. Po práci zase seberu psa a běhám dvě hodiny, třeba v Grébovce. Můj kluk jí hodně zdravě, má to rád. Má rád sám sebe. V tom hezkým slova smyslu. Tím vším jsem chtěla říct, že jsem úplně na začátku. Ve fázi uvědomění, že vlastně chci být zdravá. Nechci svoje břicho a zadek fotit na Instagram, nechci být posedlá transformací těla do sochy antické bohyně. Chci mít zdravou barvu v obličeji, chci mít energii, mít chuť neprospat víkend. Chci přemýšlet nad tím, co mi jídlo může opravdu dát, a zkombinovat to s pohybem. Takže to realizuju, pomalu. Snídám ovoce, jáhlovou kaši se semínky, dělám si smoothies, omezila jsem mouku a snažím se vydat přiměřené množství energie k tomu, co za ten den pozřu. Jasně že to nejde vždycky. Je mi pětadvacet. V sobotu se pořád budím v kocovině a chci strašně sníst míchaná vajíčka a slaninu a sýr a pečivo. A taky si to dám. Protože tady nejsem od toho, abych řešila každou kalorii. Jsem tu od toho, abych si zajistila kvalitní život a byla šťastná. A faktem zůstává, že mě teď začíná dělat šťastnou i pohyb, zelenina a čístá voda. A taky spousta hudby, kterou si pustím do sluchátek a cítím tu bezstarostnost v nohách i v mysli.
Když běžíte, osvobodíte se. Všechno necháváte odplout za zády. Když je vás víc, máte motivaci. Když jste v tom sama, jste na sebe pyšnější. Ale základ zůstává stejný, musíte na to přijít sama, jako já. Kterou cestou je nejlepší jít. Já si zvolila cestu rovnováhy.
Jo a taky si pamatuju, jak mě každý den nastartoval ten cover od Lorde: „Everybody wants to rule the World!“
