Tak už jdeme do finále! A za všechno vážně dík? Tak v první a jediné řadě děkuju sám sobě. Za co? Že jsem začal pravidelně běhat. A pak zase přestal. Ale neflákám se, si nemyslete. Běh se mi trochu zprotivil (dělají ho všichni, nevypadám u něj ani trochu hezky, bolí mě obě kolena), ale dokopal mě k jiné sportovní aktivitě. K tenisu. A já zjistil, že stará láska prostě nerezaví, byť je sportovní. K pohybovým aktivitám, snad kromě chůze a plavání, mám totiž dost rezervovaný vztah. Motoricky myšleno jsem člověk líný, klidně bych se nebál říct až tupý. Například všechny kolektivní sporty zcela upřímně a čistě ne-ná-vi-dím. Kdybyste mě viděli při basketbalu nebo hokeji, smáli byste se mi víc už jen jednou – když jsem při první hodině autoškoly nevybral zatáčku a místo po silnici dojel ke gymplu po trávníku. Ale to je teď vedlejší, řeč je přece o mém sportovním pokroku a kam jsem se dostal díky běhu. Na ten tenisový kurt.
Může za to minulá sobota, kdy jsem zase vyběhl. Jenže už před desátou bylo asi tři sta ve stínu a místo vzduchu mi do plic proudil horký fén. Tak to ne! Fuj! Končím! Jdu se zabít. Teda spíš páchám sebevraždu během. A o co, že nespáchám! Jdu totiž domů do stínu, pche! A tam mě to rychle napadlo!
Tenisovou raketu za skříní pořád mám, boty taky a hadry se dají použít stejné jako na běhání. A je to! Jak se jmenuje můj bývalý kolega, s nímž jsem tuto buržoazní sportovní aktivitu dřív celkem pravidelně provozoval, jsem si taky vzpomněl a jeho číslo v telefonu stále měl. Tak jsem mu hned zavolal a včera ráno jsme naše tenisové přátelství na antukovém kurtu slavnostně obnovili. Sice jsem u toho vypadal, jak vypadal (takže jako rudokožník z řádu idiotů), při hře hekal jako na druhou umocněná kombinace Moniky Selešové a Marie Šarapovové (hráče na vedlejším kurtu jsem svými zvuky dost rozrušil) a taky jsem jednou upadl. Nevadí! Já to dám, nevzdám a tenis budu hrát pravidelně až do smrti! Ty jo, nenamlouval jsem tohle sobě (i vám) už při běhání? Tak ať!
Zde mám přece jen o něco zásadnější motivaci:
- hra má začátek a konec, což je pro mě celkem podstatné,
- můžu praktikovat rituály (vyklepávat antuku raketou z podrážek bot, vztekle raketou házet po kurtu, hlasitě se hecovat, dráždit soupeře tím, že si z obličeje otírám pot častěji, než se sluší a patří)
- dost obdivuju Tomáše Berdycha a Lucii Šafářovou a Petru Kvitovou a ztotožnění se s nimi je dobré pro můj psychický rozvoj, sportovci mě uklidňují,
- na tenisovou výbavu muže svých snů chytnu rozhodně snadněji než na propocené triko a kraťasy.
Tím ale rozhodně běhání nezatracuju. Jen není stvořené pro mé léto.
Takže tak – běhám, plavu a teď hlavně hraju tenis. A zhubl jsem čtyři kila.
Ale já stejně nejraději sedím s Denisou v létě někde na zahrádce a směju se. To jsme totiž mnohem víc já. Sport OK, ale tak akorát. Spíš míň než víc.
Tak se mějte krásně a fanděte Pelkový. Je totiž boží a já vím, že ten maraton co nevidět uběhne. Jo! A já slibuju, že už nebudu o sportu psát. Pokud zase nebudu muset.
P.S. Nedávno se mi zdálo, že dělám krasojízdu na koni. To je vlastně tak trochu taky sport. Tak jen doufám, že po tom nezačnu toužit i ve skutečném životě. Kam bych toho koně jako ustájil???
