Snažím se, hledám výmluvy, nejlepší droga je čerstvě vypraná peřina, rozeznávám plemena psů a z vajíčka mě bolí křídla, to je zatím můj progres ve cvičení s Nike. Ale nebudeme to tak dramatizovat, už zase skáču přes kaluže. Trochu doufám, že se mi povede nastartovat a navázat tam, kde jsem s cvičením před dvěma roky skončila, ale nechci se vracet do posilovny a chtěla bych se přestat vymlouvat na práci. Díky tomu, že jsem v podstatě celý život ranní člověk, dávám tomu šanci po ránu. A takhle nějak to vypadá.
1. den
Šest ráno, to dám, to zvládnu. No možná ještě chvíli v tý čerstvě povlečený posteli můžu bejt. Vždyť se nic neděje. A co si chvíli číst, stačí, když tam budu v sedm, to furt stíhám, to nebude ještě pozdě. Ty vole, ta knížka je dobrá. Takhle dobrou a vtipnou biografii jsem už dlouho nečetla a von vážně spal s každou druhou herečkou v Hollywoodu. Na svou dobu to byl frajer. Kdo? Warren Beatty. Ach jo, je osm, to už nedávám, už bych měla letět do práce, přece nepřijdu pozdě. Dám to zítra, ale už vážně. 
2. den
Šest, v kómatu, v podstatě o sobě nevím. Sedm, Ivono, koukej vstávat, čeká na tebe za patnáct minut Vaicová, dělej. Jedno voko, druhý voko. Hoď to na sebe a jdi. Sedm patnáct, jsi poleno a to švihadlo jsi zapomněla záměrně nebo, vrať se! Uff, kde je ta Vaicová? Už je sedm třicet a vona nikde. Dobrý den, vy máte krásného ratlíka! Jak se jmenuje? Aha, Maxík, jednoho jsem taky znala. Tak nečekej a skákej sama. Jak to vlastně bylo s tou dětskou školkou přes švihadlo. Vybavuje se mi ta s míčem a se skákací gumou, ale ksakru ta se švihadlem mě přece bavila. Dokonce mi to i šlo. Tak už začni. Sedm třicet dva, jo jo, prvních deset přeskoků, hurá, já jsem to nezapomněla, vono to není zas až tak složitý. Dobrý, dalších padesát, už se zadejchávám. Vidím ji, už konečně jde, ještě že jde. Taky si blbka zapomněla švihadlo. No vlastně ho vůbec nemá. Záchrana, budeme se střídat. Každá stokrát. Dobrý, skáče Lenka. Dělej, koukej se vydejchat. Další ratlík, taky pěkně vypelichanej. Tak konec, jdu domů. Sprcha, stejně nejlepší. To jsem zvědavá, co všechno mě bude bolet zejtra. Přiště si vem s sebou laskavě vodu. 
3. den
Nikam nejdu, nejen že mě bolí křídla (mezi lopatkama), jak jsem křížila frajerka švihadlo a dělala vajíčko. Ale přiznám to snad jen Broně, bolí mě pěkně špeky, asi jak se natřásaly nahoru dolů, výborně, to jsem taky potřebovala vědět, že je mám.
5. den
Vstávej, normálně už vylez z tý postele. Šest patnáct, tímhle tempem to nepůjde. To takhle vůbec nemá smysl. Dělej! Už dělám, tepláky, trika, radši dvě, je tam zima, bunda, čepice, kecky. Zpět, vem si švihadlo. Padej už z toho baráku. Ufff, zima jak v morně. To jsem si měla ráno uvařit čaj s rumem. To nepřežiju, ten vzduch pěkně štípe. Hele, Maxik, dobrý den. Jak se máte? Přestaň se vybavovat a jdi na svůj plácek u basketbalovýho hřiště. Vaicová nejde, točí už od rána reklamu. Taky dobrý. Stokrát normálně, uf, jen dvě chyby. Tak ještě jednou. Nechápu, že mi to jako dítěti před panelákem v cvičkách a modrejch trenkách tak šlo. No vlastně to chápu, nulovej trénik, dost kilo navíc a rozdíl minimálně třicet čtyři let. No jo, Ivona, čtyřicet let. 
8. den
Sobota, můžu jít později. No vlastně, ať se tam nepromenádujou rodinky s dětma, to bude pěkná ostuda. Osm nula nula, běž, nevobzukávej. Čím dřív tam budeš, tím dřív budeš zpátky. A mohla by sis dát novej limit. Co třeba 1200x, to nic není. To je bude rychlovka. Osm třicet, hele, Maruška, co tady děláte? Jdete na trh? Aha, no, já tady tajtrlíkuju. Trénuju na roli Rockyho. Trhy ještě nejsou, je moc brzo. Aha, kavárna, The Farm. Já to tady vodřu a dorazím za váma s Johanem. Jako Ivono, to už jsi měla mít dávno. Dělej. S tím dejcháním bys měla něco dělat. Jsi jak stařena. Tak ještě 400x a jdi za nima. Hop, hop. Já už ty nohy ani neodlepím od země. Hurá. Tak rychle, rychle, a co si dám, kafe, džus, vlastně možná i snídani. No uvidíme. 
9. den
Kurva, já se nehnu. A ty špeky. Tuk přece nemůže bolet, kdo to kdy slyšel. Křídla mě budila celou noc. Přiště zapomeň na vajíčka, ne ty z Farmy, ty byly dobrý, ale ty přes švihadlo jsou evidentně smrtelný.
12. den, 15. den, 18. den, 21. den…
Co vy? Tak takhle nějak to probíhá, jednou to dám a dvakrát zas ne. U nás ve Stromovce začínám rozeznávat lidi a zdravit je u venčení psů, paní Maxíková je milá, paní Belinová bývá někdy po ránu nemluvná, paní Tessinková se ke mě hlásí a pan Charlie, pes i pán, oba stejně staří, ale rádi mi vyprávějí, co dávali včera na Nově. Vyrůstala jsem v panelové řadovce naproti chuchelskému závodišti, kde bylo venku každý den dvacet dětí a hráli jsme si na krvavý koleno, cukr káva limonáda a dělali jsme školky, a mně teď po letech přišlo, že vrátit se k té švihadlové mi prostě půjde skvěle. Jako správné soutěživé holčičce mi školky šly, ale dneska je to vážně rozdíl a v hlavě si sestavuji ze vzpomínek školku vlastní. Tak pokud mě ta moje droga jménem postel nezdolá, rozjedu ve Stromovce bootcamp Školka na švihadle. Rozhodně business plán by tu byl. Chtělo by to parťáka, co na to Vaicová a Kermesová?
