Zaujala mě před časem kampaň NIKE na tanec, představuju si sebe sama jako Flash Dance. Tancovat není možné. „Box,“ povídám, to taky umí být tanec, před pěti lety bych se postavila kdekomu. Teď jsem se nepostavila ani Ivonce, která mě ujistila, že běh, nebo cvičení. Když vidím, co všechno můj muž do běhu dává a v jakém stavu se vrací, běh ne. Při cvičení zívám nebo se směju, ale Ivonka přichází s řešením. Na boxu je jedno aero cvičení, bez kterého se nikdo neobejde. Skákání přes švihadlo. Disciplína sama pro sebe, sama pro mě a Ivonku.
Pár dní na to přichází dárkové balení s něčím, co vypadá víc jako součást setu od Agent Provocateur než jako švihadlo. Pár dní leží bez povšimnutí, sleduju ostatní z ELLE, že opravdu začali, ja čekám. Nemusím hromadné mánie a i v tom se Ivonka ukázala jako správný sparing partner. Nakonec jsme opravdu skákaly, ve Stromovce i doma. Dokonce jsem si tu věc s sebou brala na natáčení a skákala.
Plán žádný, jen pocity. Ale pocity taky nic moc, snad jen pocit prázdnoty. Proč jsem si vybrala švihadlo? Proč jsem si nevybojovala box? Viděli jste se někdy v zrcadle, když skáčete přes švihadlo? Cokoli zpevněného je v pohybu. O původně nezpevněném odmítám psát. To snad ani není moje, jak to skáče.
Fleky na obličeji neovívá vítr při běhu ani se nepřesouvají na jiné partie změnou cviku. Jestli jsem potřebovala máknout na nějaké partii, byly to nohy. Viděli jste moje stehna a lýtka teď? Sereno, nemáš šanci. Nesnáším švihadlo!
