A teď trochu začátečnické nudy.
Do letošního února jsem byla běhat všehovšudy pětkrát, a to i přesto, že mě běhání fakt baví. Nezprotivily mi ho ani povinný běhy na základní a střední škole. Patnáctistovka a dvanáctiminutovka, píchá vás v boku, kdo nemusí běžet, baví se na váš účet, kolečko na stadionu je nekonečný...
Proto když nás v lednu oslovila značka Nike, aby celá redakce začala běhat, vlastně jsem se těšila.
První seznamovací hodina s „Holkama ve formě“ pro celou redakci byla zábavná a rozhodně poučná... teď už vim, jak je důležitý chránit achilovky, takže žádný krátký ponožky... už vim, že dýchání je víc pocitová věc, než vědecká.... už vim, jak důležitý je protáhování po běhu, není to žádná zbytečná nuda pro seniory, vaše tělo vám za pořádný protažení bude vděčný dalších pár dní.... už vim, jak může tělo vypadat, když bude pravidelně běhat... už vim, že ta chemická reakce v mozku, kterou běhání vyvolá, zabere na všechny smutky světa...
Občas sportuju, ale prostě to neumim pravidelně. Nevěděla jsem proto, co od sebe čekat, až poprvé vyběhnu sama. V neděli jsem si přivstala, abych na Ladronce potkala jen ty nejstatečnější pejskaře. Nevzala jsem si nikoho s sebou a nikomu nepřiznala, že to jdu zkusit.... kdyby to byl úplnej debakl, nemusí to nikdo vědět.
Běžela jsem bez hudby. Když poslouchám hudbu, moje fantazie pracuje na plný pecky. Nevnímala bych proto svoje tělo... jestli se správně hýbou ruce, jestli správně dýchám, jestli nohy správně dopadají na zem... A „poslouchat svoje tělo“ není žádný otravný klišé, znamená to ušetřit spoustu sil a energie. Fakt.
Debakl se nakonec nekonal, překonala jsem všechna svoje očekávání a napoprvé uběhla 7,6 km!!! Vůbec nevim, jak se to stalo.... všechno se prostě jen dobře sešlo.... byla jsem vyspalá, odpočinutá, o nic nešlo, nic jsem nemusela, nikdo mě nenutil, nikam jsem nespěchala, svítilo sluníčko, na Ladronce jen pár lidí, všude ticho a klid, uteklo to a vůbec nevim jak.
Střídala jsem běh a chůzi, když jsem nemohla. Kontrolovala jsem si čas a uběhnutou vzdálenost v aplikaci Nike+ Running, která mimochodem sama o sobě způsobuje závilost na běhání. Nutí mě překonávat čísla posledního běhu.
Jenže s běháním je to jako se vším.... se smutkem, s láskou, s hladem, s bolestí, radostí.... všechno jsou to nepřenosný zkušenosti. Kdo je nezažil, neuvěří, neporozumí, nedocení.... tak don`t worry, be happy, just do it.
