Řeknu vám to všechno hezky popořádku. V únoru jsem začala běhat. Nechtělo se mi. Byl to boj, ale začala jsem. Poprvé jsem běžela 4 km. Au. Další den pět a za tři dny šest. Bolelo to.
Přestože jsou všechny začátky těžké, za měsíc jsem uběhla kilometrů deset. V únoru, kdy jsem nemohla popadnout dech na prvním kilometru, jsem si ani ve snu nepomyslela, že je dám takhle brzy. Dala.
A tak jsem běhala dál. Ráno, večer, v Praze, v Berlíně, v Teplicích i v Opavě. Ačkoliv to nešlo, věděla jsem, že bych chtěla běžet dál.
Jednou v neděli se to zlomilo. Ráno jsem ještě ale takové ambice neměla. Vlastně jsem v tu neděli běhat vůbec jít nechtěla. Odpoledne jsem se ještě ládovala polomáčenýma sušenkama s pribináčkem, pak si četla, pak chvíli pracovala a pak jsem si řekla, že JDU. Zuzi, dneska dáš víc než deset, jo? Domluvila jsem se sama se sebou a s touhle myšlenkou, sluchátkama v uších, svým milovaným malým batůžkem a vodou v něm jsem vyběhla.
Běžela jsem. Věděla jsem, že to dám. Věděla jsem, že překonám deset kilometrů. Nijak jsem nepospíchala. Jen jsem si užívala. Samu sebe. Dech. Hudbu. Výhled z Petřína na celou Prahu. Na Strahově jsem měla 6 km, a tak jsem věděla, že musím pokračovat dál. Na Ladronku. 10. Joo. Ale běžím dál. Chce se mi. Připadala jsem si jako Forrest Gump. Prostě jsem běžela a užívala si to. O. k., Zuzi, tak dneska dáš 15, řekla jsem si. Přehodila AlunaGeorge za Moloko a Daft Punk a běžela dál. Kdyby nebyla tma, tak to protáhnu na Hvězdu, ale tam bych se za tmy bála. Musela jsem tedy udělat aspoň tři kolečka na Ladronce. Potkala jsem tři další běžce. Při každém překonaném kilometru jsem zavýskala – jo, zavýskala, jako blázen :) – a pokračovala dál. 14. Tyjo. Super. Při čtrnáctém kilometru jsem opustila placatou Ladronku, kapličku, lavičky i posilovací stroje a běžela směrem domů. To tak na těch patnáct akorát vyjde.
Fifteen, hlásil mi pán z aplikace do ucha a já? Já běžela dál. :) Stopla jsem to na patnácti a půl. Ještě jsem sice nebyla doma, ještě jsem měla sílu na další kilometry, ale pro dnešek mi to stačilo. Chtěla jsem se ještě projít a celé to v sobě vstřebat. Krásný pocit. Přišla jsem domů, dala si vanu a víno a byla jsem šťastná, že jsem to dokázala.
A co to GQ? A ty plavky? Promiňte, trochu jsem si vymýšlela. Ano, běhám, chodím na kickbox, teď jsem začala zase cvičit podle aplikace a těším se, až na Flájích uběhnu společně se svým klukem 20 km. A že je uběhnu, to už vím teď (všechno je to totiž v hlavě).
Běhám pro pocit. Běhám, protože mi je pak strašně fajn. Běhám, protože se po cvičení cítím líp. Běhám, protože problémy před během se zdají jako mrakodrapy, kdežto po běhu jsou tak mrňavé jako domky ve Zlaté uličce. Neběhám proto, abych hubla. Zhubla jsem. To jo. Nohy mám pevnější a hladší. To jo. Ale ještě to zdaleka není na focení v bikinách. Takže vlastně teď čekám na nějakou nabídku focení. Jinak se sama nedokopu k tomu, abych zhubla tak hezky modelkovsky. Něco jako Miranda Kerr focená Mariem Testinem pro GQ by se mi líbilo. To bych klidně omezila i pivo a chleba a párky a nachos a čokoládu... :))
