Necelý kilometr od prvního a mezinárodně oceňovaného penzionu manželů Daniely a Petra Hradilových, Mezi plůtky, se nachází nový přírůstek do butikové rodiny privátního ubytování – roubenka Mezi lukami. Oproti svému sourozenci je tato chalupa na původním kamenném základu určená pouze pro jednu skupinu a funguje zcela nezávisle.
Mezi lukami je ideálním místem pro odpočinek a trávení drahocenných chvil s nejbližšími přáteli v minimalistickém a esteticky vytříbeném prostředí. Skládá se z přízemí s kuchyní a jídelnou napojenou na okolní terasy, obývacím pokojem, dvojicí ložnic a koupelnou a prvního patra s odpočinkovými zónami v kajutách. Světlý modřín v oknech dovnitř přitahuje světlo a interiér z jedlového dřeva příjemně prozařuje. Střecha z ručně štípaných modřínových šindelů je o jeden a půl otáčky vyšší než v originální roubené chalupě, což umožňuje obyčejnou půdu na sušení sena přetvořit v pohodlný obytný prostor a potřebnou vzdušnost mu dodat pohledem do otevřeného krovu. Kajuty jsou vybavené žíněnkami, stojací lampou Radon od Hanse Sandgrena Jakobsena pro Lightyears, stolkem In Between od &Tradition a smaltovanými radiátory od české značky Isan.
Nedokážu od ní odtrhnout oči. Se vší majestátností se tyčí nad lesy obklopujícími Čeladnou, klidně tu odpočívá a trpělivě čeká, než její listnaté stromy po zimě opět naberou na síle. I když Skalka zdaleka není nejvyšším vrcholem Moravskoslezských Beskyd a jejích 964 metrů nad mořem s klidem překoná sousední Lysá hora, výše je položený i kopec Smrk nebo vedlejší Kněhyně, z mého úhlu pohledu je nepřekonatelná. Stojím v bývalém průjezdu roubenky z 19. století na kraji Čeladné a mohutným proskleným oknem hledím na horu a do přilehlého údolí, na které se mi mezi tenkými kmínky švestek otevírá výhled přímo z jídelny nově zrekonstruovaného stavení.
Podobně jako za nedalekým penzionem Mezi plůtky stojí i za touto renovací manželé Hradilovi. „Trvalo tři roky, než si mě tohle místo našlo,“ začíná vyprávění Daniela Hradilová, která na jižní cíp obce chodila na procházky. Při jednom z výšlapů ji zaujala zanedbaná chalupa s překrásným výhledem do okolních luk. Stavba byla několikrát přestavěná s nedostatkem vkusu i peněz, takže mezi ztrouchnivělými trámy trčela nepůvodní trojdílná okna a střecha byla namísto z klasických šindelů plechová. „Rozhodli jsme se zmařený potenciál roubenky zachránit, k čemuž bylo potřeba ji kompletně rozebrat na nejmenší dílky a znovu postavit nanovo,“ říká Daniela a spolu se mnou zasněně pozoruje větrem ohýbané hvozdy.
O vedení hrubé stavby se i tentokrát postaral Danielin manžel Petr Hradil, zatímco ona nastoupila ve chvíli, kdy přišel na řadu interiér. Po několika společných projektech už se už role obou partnerů značně prolínají a vizi nového místa řeší od samého počátku dohromady. Daniela má však jednu zásadu – architekturu a interiérový design dělá vždy takzvaně jedna ku jedné. Změny provádí až na místě a zpravidla za běhu. Postup zní možná zbytečně komplikovaně, umožňuje ale pružně reagovat na vývoj projektu a dotáhnout ho do nejmenších detailů. „Je to proces pokorného hledání, pauz, odpočinku a nápadů, které přijdou až s odstupem. Na stavbu se nemá tlačit, sama si řekne, co potřebuje. Mým úkolem je dům především pochopit,“ doplňuje. Každý její projekt se odvíjí od naslouchání konkrétnímu místu, jeho přednostem a limitům.
V případě dřevěné roubenky se neplánování vyplatilo několikanásobně – až po odkrytí starých vrstev při stavbě totiž objevila původní dispozici prostor v celé její kráse. „Po odstranění nánosů z minulého století bylo jasné, že dům sestával z obytné části, průjezdu a chléva. Rozdělení jsem chtěla nějakým způsobem zachovat a zároveň ho posunout do současnosti. Dřívější venkovní průjezd jsem proto proměnila na prostor ‚mezi‘, který se zároveň stane trochu paradoxní dominantou celého domu, symbolem pokračování a propojení časů,“ přibližuje plná entuziasmu. Z průjezdu se jí podařilo vytvořit skutečnou křižovatku linií, horizontálních i vertikálních. Dnešní jídelna s velkolepým lustrem Moon od Davida Groppiho spojuje kuchyni v bývalém chlévě s jizbou, skrze otevřený krov také přízemí s patrem, a nakonec i interiér s exteriérem: namísto vrat jsou plochy velkoryse prosklené.
Upřímné materiály kamene, kovu, skla či kůže používají Hradilovi záměrně, jelikož mají úzký vztah k lokalitě. Ze stejného důvodu do projektu zapojili místní řemeslníky a maximum tradičních postupů. V návrhu vycházeli z archetypu valašských domů, kterému odpovídá stavění s pomocí dubových kolíků bez použití hřebů, ručně tesané okapy nebo ovčí rouno namísto izolace. K rekonstrukci si přizvali odborníky se zkušenostmi z oprav nedalekého památkově chráněného Libušína, kteří řadu měsíců ručně opracovávali jedlové trámy z lesů poblíž Valašské Bystřice. Směrem do průjezdu je otesávali a uvnitř drásali, aby byl i v aktuální dispozici znatelný smysl dřívějšího půdorysu. Z jedlí je postavený také otevřený krov a celé první patro, které se nachází nad dvojicí ložnic, koupelnou a kuchyní. Slouží především k odpočinku, a když bude třeba, obstojí i jako extra místo k přespání. Relaxovat tu můžete s knihou v ruce na žíněnce nebo v jednom z ikonických křesel, a to hned ve dvou prostorech, jež spojuje lávka z masivních trámů. Kromě ložnic a koupelny jsou všechny místnosti navzájem plynule propojené, a tak, i když odpočíváte v intimnějším patře, stále nejste od okolí zcela izolováni.
Po setmění dovnitř proniká zurčení nedalekého potůčku, který se dál divoce rozbíhá po lese, šumění korun stromů zpovzdálí a úlohu majestátního výhledu přebírá zářící měsíc uvnitř, který se multiplikuje ve skleněných plochách. Některé věci se ale nedají popsat, je třeba je spatřit, ucítit, dotknout se jich. Jako struktury kamene, vůni jedlového dřeva nebo hebkost kožešin. Tuhle atmosféru je nutné zažít.
Sledujte instagram @mezilukami a pomalu si chystejte kufry… Nebo krosny?
