V nenápadném cihlovém domě sochaře Františka Štorka a malířky Jaroslavy Pešicové u pražského Ládví naposledy referoval časopis Domov v roce 1999. Psal o něm jako o obytném ateliéru s hrdiny monumentálních divadelních scén na gobelínech a sochami uprostřed zeleně. Paradoxně se toho v interiéru od té doby moc nezměnilo. V obývacím pokoji stále stojí Štorkovy mohutné sochy, nad jídelním stolem visí rozměrné tapisérie Pešicové a komodu zdobí keramika rodinné kamarádky Zdeny Fibichové.
„Snažíme se k domu přistupovat citlivě a s respektem. Měníme jen nezbytně nutné prvky, zároveň ale nežijeme v muzeu,“ říká synovec původních majitelů Tomáš Michálek, když nás vítá ve vstupní hale. Jeho strýc a teta dům budovali vlastníma rukama pět let od roku 1975, kdy se museli narychlo přestěhovat z asanovaných žižkovských ateliérů. Narazili tehdy na zahrádkáře, kteří pěstovali zeleninu v Libni. Když přišel příkaz na pozemku obratem začít stavět nebo místo k tomuto účelu prodat, usmálo se na Štorka s Pešicovou štěstí a pozemek koupili. Na míru nevelké parcele vytvořil projekt kamarád obou umělců, architekt Bohuslav Kocián.
Plocha nebyla tak velká, aby pojala dva ateliéry, a tak se manželé rozhodli pro sochařské studio sousedící se slévárenskou dílnou, aby Štorek mohl rozvíjet techniku lití bronzu na ztracený vosk. Na přání Pešicové je v přízemí kuchyně oddělená od jídelny a obývacího pokoje. Společenské místnosti tak mohly sloužit setkávání s přáteli a sběrateli, aniž by se po vaření muselo hned uklízet. Na přílišný pořádek nebo vybavení pro forma si majitelé nepotrpěli. „Po diskuzi s tetou se Bohuslav Kocián musel nakonec vzdát i představy o maximálním prosklení domu – neměla by přece kam věšet své obrazy a tapisérie!“ doplňuje se smíchem Michálek. Pešicová byla upřímností proslulá i u kurátorů a teoretiků, které neměla problém ostře konfrontovat. Naštěstí ale na tuzemských odbornících ani její, ani manželova umělecká existence tolik nezávisela, povedlo se jim totiž navázat dobré vztahy v Belgii.
„Naši Vlámové nám rozumějí,“ píše v knize František Štorek – Zapomenutý deník Pešicová. Přátelé ze Západu je drželi nad vodou i za tuhé normalizace. Od 60. let se partnerům podařilo vycestovat do Paříže, Bretaně, Benátek, vystavovat v Bruselu, Leuvenu, Sofii, Antverpách, Vídni nebo v Montpellier. Na mezinárodních akcích se seznámili s belgickým sochařem Willym Meysmansem a jeho kamarádem Rikem Pootem, grafickou designérkou An Goris, která se stala jejich celoživotní přítelkyní a trávila mnoho času v pražské vile, a jejím švagrem, architektem Emielem van Lovemem. Právě poslední seznámení bylo pro vývoj kariéry v zahraničí zcela zásadní. Koncem 70. let se Štorek zúčastnil bienále sochařů východního bloku v antverpském Openluchtmuseu, které zakoupilo jeho bronz Kráčející. Nejenže to byl pro Štorka akt uznání (vedle něj vlastní muzeum z českých autorů už jen dílo Kurta Gebauera), ale později se také ukázalo, že právě to mu otevřelo cestu do belgických soukromých sbírek.
Podobné cítění Štorka sblížilo s Lovemem natolik, že od roku 1985 často pracovali dohromady. „Jejich společné kresby připomínají dialog dvou spřízněných duší,“ popisovala manželka. Žádaný architekt Lovem zprostředkovával Štorkovi i Pešicové zakázky, občas se dokonce podařilo přivézt klienty až do Libně. „To se pak stávalo, že ti lidé ještě nestavěli, a už věděli, co budou mít v domě za umění. Zafungovalo i postupné šíření: Klient měl sochu, malbu nebo zrcadlo od jednoho z nich, a jeho přátelé po něčem podobném najednou začali toužit také,“ vzpomíná na vyprávění své tety Michálek. Výjimkou nebyl ani splátkový kalendář nebo skulptury napevno zakomponované do zdí, zahrad či parků, jež vznikaly ve spolupráci s dalšími esy, jako byl René Roubíček. S ním Štorek vytvořil také lustr na míru jejich vlastní jídelně, který tam visí dodnes. Nakonec se oběma umělcům začalo dařit i doma. Za svůj život vytvořila Pešicová přes 320 monumentálních maleb a 18 velkorozměrných tapisérií, Štorkovy plastiky jsou ve většině velkých měst včetně Prahy, Hradce Králové, Pardubic či Ostravy, která také jeho kariéru završila. František Štorek zemřel měsíc před svými 66. narozeninami, jeho manželka ho přežila o šestnáct let. Význam jejich progresivního díla, které odborníci řadí k pionýrům postmoderního umění u nás, ale konečně začíná vyplouvat na povrch.
