Pokud dokážete ke starším stavbám přistupovat s vhodně namíchaným poměrem úcty a touhy vytvořit něco skutečně nového, může se výsledkem stát opravdu pozoruhodný dům. Architekti Susan a David Scottovi měli při renovaci domu z padesátých let minulého století od svých klientů poměrně velkou volnost. Jejich vlastní ambicí přitom bylo vytvořit jasné spojení mezi interiérem a přilehlým okolím, tedy úpatím hory pokrytým letitým lesem, a přitom zachovávat úctu k některým původním prvkům. „Vybrali jsme materiály, jež mají velmi rozdílnou sílu, a prováděli na nich jen minimální finální úpravy s využitím tradičních metod, takže se dají dobře udržovat a postupem doby získávají viditelné znaky toku času,“ vysvětluje David. V obytných částech tak nejdříve očistili zdi, podlahy a stropy a následně je ošetřili přírodním vápenným nátěrem. Na mohutné trámy ze světlého dřeva douglasky aplikovali světlý nátěr s louhem a mýdlem, zatímco na podlahy a obložení stropů použili tónovaný olej.
Některé příčky během renovace zcela zmizely, důraz tvůrci kladli na funkční skořápku tvořenou sloupy a trámy. Původní podlahy se architekti po dohodě s majiteli domu rozhodli zbrousit a uhladit, aby jednolité světle šedé plochy působily příjemně střízlivým dojmem a všechny kusy nábytku na nich dostávaly dostatek prostoru k tomu, aby mohly zcela vyznít.
Změnou prošly i některé výrazné prvky interiéru, jako schodiště stoupající z hlavního obývacího prostoru v přízemí do patra. To původní bylo uzavřené, ale Scottovi se rozhodli celou stavbu výrazně projasnit, takže na nové schody raději použili surovější materiály borovicového dřeva a černé oceli. Díky minimalistickému zábradlí stupně působí subtilním dojmem a dokonale do rekonstruovaných prostor zapadají.
Přízemí zůstalo otevřené a ničím nedělené. Místnosti, do kterých velkými okny proniká světlo zvenčí, tím pádem působí ještě velkoryseji a vstřícněji. Právě tady tráví všichni příslušníci rodiny a hosté nejvíce času. Obývací prostor nemá jedinou výraznou dominantu. Na jedné straně se nenápadně tyčí pohovka, uprostřed minimalisticky pojatý krb, ke kterému jsou otočená dřevěná křesílka, a hned vedle je umístěný jídelní stůl s lavicí, který jen čeká na velkou společnou večeři. Všechen mobiliář je vyvedený v neutrálních tónech a přírodních materiálech – ve dřevě, režných textiliích a kožešinách.
Samostatnou kapitolu tvoří kuchyně. Zdánlivě se od ostatních místností neliší – i tady zastane hlavní roli především dřevo, v tomto případě masivní jasan. Nábytek architekti navrhovali s ohledem na to, že majitelé vlastní rozsáhlou sbírku umělecké keramiky, kterou dosud nebylo kde vystavit. Tím pádem zvolili především otevřené police s několika uzavíratelnými zásuvkami a skřínkami. Nenápadným klenotem je tu mramorová pracovní deska sloužící zároveň jako svébytný dřez. Celý monolit váží přibližně osm set kilogramů a byl zhotovený na míru. „Nechali jsme ho uříznout z bloku, který jsme si vybrali v lomu Hisnet Inlet na Vancouver Island nedaleko naší vlastní horské chaty,“ doplňuje Scott.
Originálním a elegantním způsobem si tvůrci poradili také s ukládáním. Namísto klasických kusů nábytku se rozhodli do prostoru mezi obývákem a kuchyní umístit dvojici dřevěných skříní s minimalistickým vzhledem. Sehrávají tak zároveň roli příček, příchozí si do nich mohou ukládat oblečení nebo zavazadla a zbývá i dostatek místa pro cokoli, co je dobré mít po ruce v obývacím pokoji i kuchyni.
Scottovým se podařilo na úpatí hory Grouse vytvořit v prostorách starého domu komfortní bydlení, které si bere to nejlepší ze severské inspirace, ale přitom nehodlá rezignovat na specifické hodnoty místa, kde se nachází. Nedaleký starobylý les jím nenápadně prorůstá.
