Newyorská čtvrť Tribeca je výjimečná část Manhattanu, která se rozprostírá od Canal Street jižně k Park Place a od řeky Hudson k Broadwayi. Kdysi to bývala průmyslová zóna, která prošla v sedmdesátých letech 20. století revitalizací – z chátrajících továren a skladů vznikly domy a byty s jedinečnou industriální atmosférou, kam se nastěhovali umělci a herci a jejich kouzlo objevili i obchodníci z nedaleké Wall Street. Jedinečný koktejl namíchaný z nečleněných prostor, odhalených cihel, vícedílných oken, volnomyšlenkářského ducha a velkých peněz na straně druhé zapříčinil to, že Tribeca je v současnosti dvanáctou nejdražší adresou ve Spojených státech.
Na křižovatce ulic Greenwich a North Moore se nachází pětihvězdičkový hotel The Greenwich s 88 pokoji a apartmá, přičemž koncepce každého z pokojů je pojatá odlišně. V jejich designu se mísí hned několik světových kultur – tibetské hedvábné koberce se potkávají s anglickými koženými pohovkami, postelemi ze Švédska, marockou dlažbou i mramorem z italské Carrary. To vše tvoří originální celek, ale stále to není nic tak výjimečného, co byste v nějaké obměně nenašli v jakémkoli jiném luxusním hotelu, kde angažovali tým zkušených designérů. To, co činí z hotelu The Greenwich opravdový skvost, je jeden z jeho tří střešních penthousů pojmenovaný jednoduše po čtvrti, ve které se nachází – Tribeca.
Velkorysé útočiště rozkládající se na ploše 2073 m2 v nejvyšším bodě střešní nástavby nabízí veškerý komfort, který potřebujete pro život v New Yorku, ale zároveň není nijak okázalé. Penthouse byl dokončený před dvěma lety a je společným dílem belgického designéra Axela Vervoordta a japonského architekta Tacura Mikiho. Tuto dvojici angažovali spolumajitelé hotelu – známá americká hoteliérka Ira Drukier a vyhlášený patriot čtvrti Tribeca Robert de Niro.
Autoři architektonického konceptu penthousu se rozhodli vytěžit maximum z průmyslové minulosti šestipatrové hotelové budovy a zkombinovat ji se starobylou japonskou estetikou wabi-sabi. Tento kulturně-filozofický fenomén vznikl v 15. století jako reakce na tehdy rozšířenou estetiku opulentnosti a ornamentalismu využívající drahých materiálů. Wabi-sabi naproti tomu učí nalézat krásu v nedokonalosti, pomíjivosti spojené s přirozeným cyklem života a spočívá také v umění oprostit se od přehnaných materiálních nároků. Sami Japonci mají toto vidění světa hluboko pod kůží a říkají, že aby člověk wabi-sabi plně pochopil, musel by v jejich domovině žít alespoň deset let. A právě o přiblížení k tomuto stylu bydlení znovuobjevujícímu útulnost a sepětí s přírodou se tvůrci pokusili.
Interiér má velký otevřený půdorys s víceúčelovými obytnými prostory. Najdete tu přijímací a obývací pokoj s jídelnou, tři ložnice, z nichž k té hlavní náleží koupelna, další koupelnu a také kuchyň určenou pro privátního kuchaře. Axel Vervoordt a Tacuro Miki pracovali s původními místními materiály, jako je žula z chodníků, které dříve lemovaly celou čtvrť, ocel a dřevo pocházející z demolic a také popraskané železniční pražce.
Aby dosáhli autenticity, doplnili tento základ asijskými starožitnostmi a nábytkem zhotoveným na zakázku, který však ctí pravidla trvale udržitelného designu. Obývací pokoj například ozvláštňuje mohutný kamenný krb, jehož obložení opět pochází z recyklovaného kamene, stejně jako v případě dvou dalších krbů, které se v domě nacházejí. Ze všech obytných místností se pak lze dostat velkoformátovými posuvnými dveřmi na spodní terasu se zahradou s popínavými vistáriemi, které na jaře omamně voní, a také na schodiště vedoucí na horní terasu. Ta nabízí venkovní jídelnu se sezením pro dvacet lidí a také oddělené lounge prostory s krbem a vyhřívaným bazénkem. Ztichlé a až meditativní prostředí celého penthousu působí uprostřed rušného kosmopolitního velkoměsta jako zjevení.
