Choreografka, režisérka a absolventka pražské HAMU Jana Burkiewiczová nám přiblížila současný svět tance a divadla. Její choreografie můžete znát třeba z módních přehlídek Designbloku nebo gala večerů cen Czech Grand Design. Jana Burkiewiczová je také autorkou choreografie k opeře Don Giovanni (Národní divadlo, Praha, režie: Skutr, 2012), nebo muzikálu Mauglí (divadlo Kalich, Praha, režie: Skutr, 2013). V roce 2015 založila soubor burki&com se kterým posouvá hranice tance a divadla. Ve svých představeních, která můžete vidět v pražské LaFabrice, propojuje nejen tanec, hudbu a divadlo, ale také výtvarné umění. V každém z nich zkoumá sociologické nebo ekologické téma, na které se nesnaží najít odpověď, ale spíše téma otevírat a klást další otázky.
Aktuálně můžete vidět v LaFabrice její představení Ostrov!, které řeší environmentální tematiku naší planety a ve kterém se představil také zpěvák Adam Pavlovčin. Jak takové kreativně náročné představení vzniká, kde se na něj bere inspirace a jakou roli v něm hraje česká móda, se dozvíte z našeho rozhovoru s Janou Burkiewiczovou.
Jak jste se dostala k profesi choreografky?
Být choreografkou nebyl zprvu můj zájem, ale postupně má touha něco vytvářet převýšila tu něco interpretovat.
V současné chvíli je k vidění vaše představení Ostrov!, které zkoumá také téma ekologie. Jaký byl váš záměr a co je cílem představení?
Téma je inspirované skutečným ostrovem, který je uprostřed rybníka. Je zajímavý tím, že se tam nedá dostat. Vyvolává otázku co tam je. Ve svých představeních se ekologií, environmentem a dalšími sociologickými otázkami zabývám dlouhodobě, tudíž jsem ten ostrov začala zkoumat jako něco, co je symbol 4 % divokosti, která nám zůstala na planetě. Na naší planetě totiž jenom 4 % savců jsou divoká zvířata. Z tohoto symbolu se začalo odvíjet poměrně dlouhé zkoumání daného prostředí a toho, jak se asi ta menšina 4 % může cítit v naší blízkosti.
Ostrov! propojuje více druhů umění v jednu spektakulární a velmi originální podívanou. Jak dlouho vzniká takové unikátní dílo a jak je náročné propojit různá umělecká média dohromady?
Prvotní nápad vznikl cca dva roky před premiérou. Celé to začíná zkoumáním tématu a během toho k sobě člověk zve další umělce, se kterými by na tom chtěl spolupracovat. Poté začíná kreativa a poslední fází je spojení všech složek společně s tanečníky, zpěvákem a hudebním doprovodem. Je to poměrně dlouhý proces, samotné zkoušení trvá dva měsíce. Je to dané i tím, že celý kreativní tým je velmi široký. Čím víc lidí, tím je to zajímavější, ale zároveň komplikovanější.
Kde čerpáte inspiraci?
To je velmi zajímavá otázka, protože pokaždé, když se koukám na premiéru, tak si říkám, jak to představení vzniklo a myslím na to, že už nikdy nic takového nevytvořím. Zrovna nyní jsem ve fázi po premiéře, momentálně si od toho potřebuji odpočinout, tudíž záměrně nechci tvořit. Potřebuji také Ostrov! uvést k životu, aby se hrál a diváci na něj chodili, aby mohl cestovat po Čechách potažmo i do zahraničí. Teď jsem v trochu netvořivé fázi, ale většinou téma na představení vznikne z nějakého impulzu. Jak jsem již zmínila, zajímají mě environmentální témata a sociologické otázky a ve chvíli, kdy mě nějaké téma zajímá opravdu hodně, nebo mě trápí, tak zpracovat ho je můj způsob, jak se s ním poprat, jak se o něm dozvědět více, jak najít nějaké východisko. Ve svých představeních se ale nesnažím najít odpovědi, spíše kladu otázky. Je to můj způsob, jak rozumět světu.
Jaká další témata vás ještě zajímají?
Jedno představení, které se kvůli pandemii tolik nehrálo, ale bude se zase vracet do La Fabriky, je Růžový samuraj. Tam jsme například řešili téma, kdo je hrdina současné společnosti. Šli jsme na to skrz děti, kdy nám zhruba 300 dětí kreslilo a malovalo obrázky a popisovalo, kdo je hrdina dneška, na základě těchto odpovědí vznikl scénář. Ze starších představení bych ráda zmínila O medvědovi, který plul na kře, což bylo inspirováno skutečným příběhem o medvědovi, který z Grónska doplul na Island a tam ho zastřelili. Tolik jsem se nevěnovala tomu, zda je to dobře nebo špatně, ale zajímalo mě to téma ve vztahu k uprchlické krizi, která tehdy byla v Evropě velmi probíraná. Zabývali jsme se tím, co nás ohrožuje, čemu nerozumíme a proč se bojíme něčeho nového, vlastně jsem v tom představení rozklíčovávala chování lidí, kteří byli tím medvědem ohroženi a zároveň těch, kteří se rozhodli, že ho odstřelí, ale i pocity toho medvěda opuštěného na kře.
Zmínila jste, že momentálně máte tvůrčí pauzu, že si dáváte tvůrčí volno. Je pro vás důležitá duševní hygiena?
Je to těžké dodržovat, ale myslím si, že se bez ní člověk neobejde. Ať jde o jakoukoliv práci, kterou člověk dělá naplno, tak ho dokáže pohltit až příliš. Mám malé dítě a často je pro mě duševní hygienou Člověče nezlob se nebo stavění autíček, cestování nebo pobyt v přírodě. Navíc tvůrčí pauza tak trochu neexistuje, inspirací může být i dětská hra, a tak i teď mám v hlavě témata, nad kterými uvažuji a bez pocitu nutnosti okamžité realizace si nechávám rozeběhnout fantazii. Jedna z nejlepších částí tvorby, svoboda.
Pohybujete se v prostředí, které má k umění blízko. Jaký máte vy osobně vztah k výtvarnému umění?
Výtvarné umění je mi hodně blízké, zajímají mne klíče tvorby, jejich východiska i obraz světa. Sama s obrazy pracuji, takže všude, kde jsem, vyhledávám výstavy a ráda se jimi nechávám unášet.
A co móda? Máte nějaké oblíbené české návrháře? Spolupracujete s nimi i na kostýmech do představení?
Díky tomu, že s návrháři často spolupracuji na jejich přehlídkách, tak mám mnoho oblíbených tvůrců. Některé také proto, že bych si jejich věci ráda vzala na sebe a některé proto, že se mi líbí jejich díla čistě jako objekty. Nerada bych na někoho zapomněla, ale mezi mé oblíbené módní designéry patří Tereza Rozálie Kladošová, která vytvářela kostýmy do jednoho mého představení, dále Hana Zárubová, velmi blízko máme k sobě i s Liběnou Rochovou, jelikož spolu pracujeme již několik let a v neposlední řádě je to Barbora Procházková, se kterou jsme spolupracovali na představení Ostrov!. Baví mě sledovat i nejmladší generaci návrhářů. Musím říct, že k módě mám velmi vřelý vztah.
Zažila jste někdy v divadelním prostředí genderové stereotypy nebo překážky proto, že jste žena?
Bohužel musím přiznat, že takovou zkušenost mám z dob, kdy jsem byla velmi mladá a začala jsem pracovat na velkých show, když jsem začínala režírovat. Byla jsem opravdu taková „holka” mezi muži, tak to mnohdy bývalo docela náročné, jelikož si člověk musel vydobýt jakési postavení a uznání u mužů. Zdaleka nemůžu říct, že to byli všichni muži. Jsou muži, se kterými pracuji dvacet let a nedám na ně dopustit. Feminismus je pro mě ošemetný. Ve své podstatě si myslím, že jsem feministka, ale zároveň se trošku bojím toho feminismu, který je okatý a křičící, protože se obávám, že proti tomuto feminismu půjde jenom protitlak, že to je jenom boj proti boji. Samozřejmě v momentě, kdy člověk pocítí nevhodné chování, tak je velmi dobré to dát najevo. Dává se mi to mnohem lépe najevo dneska a naopak velmi špatně se mi to dávalo najevo ve dvaceti. Věřím, že dnešní generace žen je na to trochu lépe připravena.
Co chystáte pro tento rok? Můžeme se těšit na nějaké nové představení?
Vzhledem k výraznému snížení grantů pro letošní rok žádnou premiéru nechystám. Ale určitě dál chceme hrát Ostrov!. Momentálně velkým úkolem je dostat ho do povědomí diváků, aby na něj opravdu chodili, a po pandemii budeme opět hrát Růžového samuraje, kterého vnímáme jako rodinné představení a velmi toužíme dostat do divadla mladé lidi. Také dále pracuji na scénáři tanečního filmu a baletu pro větší těleso. Mimo divadlo mě pak čekají zajímavé spoluprace s Designblokem, Elite Model Look a v nejbližší době fashion happening s Liběnou Rochovou v Moravské galerii.
