„Neeee, laskavost neee. Teď neeee…“ kňučím v redakci směrem k editorce Baru a snažím se ji přemluvit, ať si tentokrát úvodník napíše ona. Zatímco běžně hystericky pláču u videí opuštěných důchodců, které na mě chytře cílí jak TikTok, tak Instagram, momentálně mi všechno přijde ultimátně patetické. Téma laskavost mě zastihlo v období, kdy mi na sliznice útočí bříza, jarní únava mi sedí za krkem a práce je nad hlavu. Do toho špetka rodinných trablů, a apatie se blaženě usadí v mé duši. Kdysi jsem dobře znala několik prodavačů časopisu Nový Prostor a ráda si s nimi popovídala na zastávce, teď se většinou na ulici snažím jen rychle dostat z bodu A do bodu B. Bod B = bezpečný prostor deky a gauče.
S objemem vjemů, stresu a požadavků na výkon, kterým jsme dennodenně vystaveni, se všichni občas stáváme do sebe zahleděnými ignoranty. I kvůli tomu jsem si vzpomněla na skvělý projekt Jessicy Walsh a Timothyho Goodmana nazvaný 12 laskavých skutků (12 Acts of Kindness). Během něj „dva sebestřední Newyorčané, kteří se často soustředili jen na to, co je před nimi, místo na to, co je kolem nich, vytvořili sérii dvanácti kroků, aby se stali laskavějšími a empatičtějšími lidmi“. Po dobu dvanácti měsíců tak testovali hranice laskavosti. Jednou se lidí na ulici ptali, jak jim mohou pomoci, jindy nechali na ulici peněženky s hotovostí a lístečkem, kam je mají nálezci vrátit, nebo chodili osm hodin v kuse po městě a usmívali se na každého člověka, na kterého narazili. Jedním z nejzajímavějších skutků bylo naučit se milovat své nepřátele. Jessica si tehdy vybrala ženu, která o ní a její práci často na Twitteru psala velmi negativní komentáře, a pozvala ji na kávu. Jak to dopadlo, si dodnes můžete přečíst na oficiálním webu projektu. Jessica tehdy mimochodem první experiment komentovala slovy: „Stala jsem se tím nejhorším člověkem. Procházela jsem kolem stejného muže bez domova každý den a dovolila jsem si neustále ignorovat jeho přítomnost, zatímco jsem si kupovala své šestidolarové latte, procházela svůj instagramový feed a četla e-maily od klientů. Byla jsem selektivně slepá k utrpení přede mnou.“I feel you, sis.
Přestože sama sebe považuji za vcelku laskavého člověka, který má morální kompas správně seřízený, tou nejlaskavější verzí They jsem určitě byla během ročního studijního pobytu v Barceloně. Byla to také moje nejchudší verze života, kdy jsem živořila na miniaturním stipendiu, skromných příspěvcích od rodičů a výplatě z brigády za barem. Tehdy jsem si ale dokonce vymyslela fotografický školní projekt, kdy jsem fotila portréty a naslouchala příběhům neznámých, které jsem potkala na přechodu, v pakistánské večerce, při hraní na příčnou flétnu stromům v parku Ciutadella (pán toužil po publiku!) nebo v maličkaté a velmi zaprášené opravně smyčcových nástrojů v mojí ulici. Tehdy jsem si i s velmi omezeným rozpočtem kupovala kdejaké cédéčko pouličních muzikantů a drobáky házela hadím ženám, které se točily hlavou vzhůru v cirkusáckých obručích. Taky jsem mnohem víc času trávila na slunci se šuměním vln v dáli. A pravděpodobně jsem také byla mnohem sebelaskavější.
Všichni přece víme: Nejprve musíš nasadit kyslíkovou masku sama sobě. Nabírat sílu a spokojit se s třeba jen s obyčejnými gesty v podobě úsměvu. A teprve potom můžeš jít a zase měnit svět.
