V Seville se stmívá. Vůně karafiátů se line po Plaza de España a vzduchem se nese hudba Alberta Iglesiase, rytmus udává pár tanečníků flamenca. Atmosféru posiluje dalších 60 tanečnic, které v režii geniální Blanky Li hladí svými kroky dva mosty na náměstí. A teprve po pěti minutách, kdy se tyto elementy propojí a naplní smysly diváků, se objeví první look a připojí se k oslavě krásy.
Kolekce Cruise 2023 módního domu Dior touží pod taktovkou Marie Grazie Chiuri obejmout celý svět. Je ódou opěvující řemesla jižního Španělska a oslavou místní kultury. Nebo spíš jeho kultur. A přesně to zajímá římskou návrhářku – jak se v Andaluzii setkávaly nejrůznější národy. Ukázala, že daleko od Paříže a Milána, ve stínu Giraldy, se rodí móda, která nemá žádné hranice a staví mosty proti nacionalismu.
S neskrývaným obdivem jsem pozorovala přehlídku, které dominovaly pánské oděvy, córdobské klobouky, výšivky a ozdoby, avšak bez sebemenšího náznaku klišé. Jemné prvky odkazující na flamencové oblečení, velikonoční týden nebo na svět jezdeckého umění přeměnila návrhářka v substrát, který vyživuje celou kolekci. Sama Maria Grazia se mi okamžitě přiznává, že se snažila vyhnout „suvenýrovému“ dojmu, a proto se v posledních měsících ponořila do sevillské umělecké společnosti a spolupracovala s mnohými místními řemeslníky, jako je vyšívač Jesús Rosado, sedlář Javier Menacho, kloboučníci Fernández a Roche nebo stříbrníci ze zlatotepectví Ramos. Samozřejmě nelze nezmínit nádherné šály od Maríi José Sánchez Espinar. Je to vyznání lásky řemeslům, která jsou tak hluboce zakořeněná do místní kultury, až se stala světovými.
Lecce, Atény, nyní Sevilla… Proč ses rozhodla představit tuto kolekci na jihu Španělska?
MG: Velmi mě zajímá oblast Středomoří, odtud totiž také pocházím. A taky je Španělsko (Sevilla, Córdoba, Granada…) země, kde se neuvěřitelně mísí různé vlivy a rasy. Španělský šatník měli návrháři jako John Galliano či Christian Lacroix vždycky rádi. Tradice je tu nesmírně důležitá. A v mladých lidech přetrvává dodnes. Zamyslela jsem se, proč se nějaké věci považují za typické pro určitou oblast. Je to těžké definovat. Například šátek se stal součástí španělské identity, přestože pochází z Filipín, prošel Čínou, dostal se do Jižní Ameriky a nakonec tedy i sem. To samé s vějířem. Pro mě je to téměř nekonečný prostor, který jsem právě začala prozkoumávat.
Móda, která jde mnohem dál a oblečení přidává sociokulturní rozměr a šíří poselství míru…
MG: A vytváří nový rozměr krásy. Zvlášť v této době, kdy média hodnotí, co je autentické a co není. Nikdy se neptají: autentické – ale pro koho? Ale dobře. Ve skutečnosti dialog mezi národy vytváří krásu. A pocit identity. Stejně tak tanec. Flamenco ve skutečnosti pochází z Indie. Má nádherný příběh a slouží k vytvoření identity, jako je ta španělská, která je směsí prvků vycházejících z arabského, hebrejského i křesťanského dědictví… Návštěva laboratoře propojující všechna místní společenství s ozdobami tradičních šatů, zlatých a stříbrných brokátů, byla ohromně zajímavá.
Ano, ateliér Jesúse Rosada. To je naprostá špička, stejně jako mnoho dalších řemeslníků tady na jihu Španělska.
MG: Nikdy jsem takové místo neviděla, ani ve Francii, ani v Itálii, ani v Indii. Je jedinečné! Tohle know-how nikde jinde neexistuje. Paličkovaná krajka se stříbrnou nití. Fascinující! A první, co mi Jesús řekl, když jsme se seznámili, bylo: „Jsem z rodiny Borgiů.“ Odpověděla jsem: „Aha, takže se dobře známe!“ Nezapomeňme, že Španělé byli v Itálii mnoho let. Tohle je cesta k poznání nás samých.
Můžete nám prozradit, odkud jste čerpala inspiraci?
MG: Velkou inspirací byla bezpochyby Carmen Amaya. Obrazy a fotografie z jejích představení mě zasáhly. A také její příběh: jako první žena začala používat taneční pohyby dosud vyhrazené mužům. Na svou dobu byla neobyčejně emancipovaná. Připomínala nám Blanku Li, a proto jsme ji požádali, aby s námi spolupracovala. Blanca také provedla revoluci v tradičním tanci. Zároveň jsme s Rachele milovnice Pedra Almodóvara. Pro mě je to režisér, který umí ženy popsat nejlíp.
Je pravda, že je velkým znalcem ženských duší.
MG: Měla jsem to štěstí potkat se s ním v Madridu, což byl jeden z mých snů. Byla bych bývala ráda, kdyby nás doprovodil na přehlídku, ale měl bohužel zrovna natáčení.
Rachele: Babička, matka i já se v jeho postavách poznáváme. S jejich příběhy jsme vyrostly.
MG: Když jeho filmy žena vidí, tak si řekne: „Ano, sem patřím.“ Tato cesta mi umožnila lépe poznat Španělsko a pochopit jeho kulturu. Byla jsem vychována jako katolička a těší mě, že v každé čtvrti mají vlastní Pannu Marii, o kterou se lidé starají.
Ano, k tomuto místu se váže kult Panny Marie, pro kterou jsou typické oděvy s různými druhy krajek, hedvábné či krajkové závoje, používání zlatých nití...
MG: Ano, má svoji garderobu, své dámy… Je skoro jako královna každé čtvrti. To vám pomůže pochopit, proč je zde na jihu žena v rodině královnou. Ač se to nezdá, vládne tu matriarchát stejně jako v případě mé babičky a matky u nás v regionu Apulie.
Může móda pomoci k pochopení společnosti?
Rachele: Ano, je důležité stavět na dialogu mezi zeměpisnou oblastí a lidmi, kteří v ní žijí. Zásadní pro nás nebylo přiletět a vnutit všem naši vizi. Před samotnou prací na kolekci jsme sem několikrát jely, abychom pochopily nejen duši tohoto místa, ale i tradici oblečení a společnosti jako takové… A poté jsme to promíchaly s historií značky.
MG: Říkáme tomu „sociální udržitelnost“. To hlavní je tvořit „in situ“ a nebrat to zvenčí. Je jen málo společností, které si to mohou dovolit; náklady jsou totiž velmi vysoké.
Jedním z poslání módy je chránit řemeslo.
MG: Musím říct, že Francie je v tomto ohledu neuvěřitelná; a mrzí mě, že v Itálii to tak není. Většina ostatních zemí se od ní mají hodně co učit, jak místní podporují své malé ateliéry, své „métiers d’art“. Mají tam záměr, jak politický, tak ze strany velkého byznysu, udržet řemesla při životě, podporovat „savoir-faire“. A zdá se mi, že Španělsko ještě tuhle tradici neztratilo.
Jaké to je, pracovat s matkou? A mohou se rodiče učit od svých dětí?
Rachele: Snažily jsme se vytvořit dialog, ve kterém jsme si byly rovné. Nerada o mámě říkám, že je to kamarádka – vždycky to bude máma. Svůj pracovní vztah jsme musely společně vybudovat. A nebylo to vůbec jednoduché. Dosáhly jsme toho po letech diskuzí, bojů…
MG: Já se od svých dětí hodně učím. V tomto světě, kde se lidé často bojí být upřímní, se spoléhám na pohled zvenčí – od Rachele a od mého manžela, kteří mi vždy řeknou, co si skutečně myslí.
Jsi velkou obhájkyní zviditelňování ženského talentu…
MG: Ano, a mám pocit, že se ženy velmi často podceňují a že se cítí nedostatečné, co myslíte?
Tomu se říká syndrom podvodnice…
MG: Nikdy jsem neviděla muže, který by se takhle cítil. Myslím, že ženy mají někdy problém rozpoznat svůj vlastní talent, věřit v něj a oslavovat samy sebe. Jako by to snad bylo špatné. A tak tomu rozhodně není. Pokud jsi dobrá a někomu to řekneš, nikomu to neublíží.
Text: Benedetta Poletti
