Daniela. Introvertní dívka z Teplic šla do kina a potkala majitelku modelingové agentury Czechoslovak Models. Pár momentů přemlouvání, jeden vyhraný casting a letenka do Paříže! Studentka, která si přála být učitelkou, ve světě módy, splněných snů a imaginace. Pak New York. Cestování po celém světě a focení s legendami módní a komerční fotografie, jako byli Francesco Scavullo, Horst P. Horst nebo Patrick Demarchelier. Stala se jedním z prvních andílků Victoria’s Secret, supermodelkou jako Cindy Crawford, Linda Evangelista či Naomi Campbell a hvězdou obálky Sports Illustrated. Byla, jak sama říká, „household name“, navíc ve světě bez sociálních sítí. Měla pohádkovou svatbu s italským podnikatelem Tommasem Butim. Ve stejný rok, kdy se nechala vyfotit na úplně první obálku ELLE, se vzali. Narodilo se jim dítě. Pak to přestalo klapat. Znovu se zamilovala, tentokrát do slovenského hudebníka Pavola Habery. Dnes jsou spolu třiadvacet let, mají dvě děti a pro mnohé Čechy jsou ukázkou toho, že i v showbusinessu může fungovat autentický, dlouhodobý vztah.
Byla tváří kampaně značky Avon proti domácímu násilí, je nadšenkyní do dlouhověkosti (Její sen? Být jako kovboj z Kostariky v dokumentu Jak se dožít stovky: Tajemství modrých zón) a své dlouholeté zkušenosti s péčí o pleť sdílí i skrze kosmetickou řadu Noili x D. P.
Když se potkáváme jednoho nedělního rána ve studiu, vyzařuje z ní neuvěřitelný klid. Nebojí se paruk, červeného latexu ani zářivě růžového make-upu. „Chameleon“, za kterého ji v 90. letech označovali, je pořád její „spirit animal“. Přesto si umí jasně říct, kam už nepůjde. „Že bych ti to natřela ještě celé narůžovo? Jeden takový hodně crazy look?“ uvažuje make-up artistka. „Ne, už ne.“ „Nebo tady, co říkáš?“ „No, thanks.“
K 25. narozeninám české ELLE jste napsala dopis svému mladšímu já. Píšete: „Milá Dany, ne, nebude z tebe učitelka, nezůstaneš v rodných Teplicích a tvoje první dítě nebude dcera Barbora, jak si to plánuješ. Doteď jsi ještě nikdy neseděla v letadle, a za pár měsíců budeš létat za prací concordem, tak jako ostatní jezdí metrem…“ Jaká byla tehdejší Daniela? O čem snila, s kým randila, co nosila?
Tak tohle všechno sedí! Ten základ se nezměnil, jsem stále introvert, jaký jsem byla v těch 23 letech. Jsem spokojená s tím, kam jsem dospěla. Ta holka na obálce už opustila Teplice, už přece jen žila trochu jiný život, než si jako malá myslela, že bude. V modelingu byla pár let, pořád ještě vyjukaná a určitě ne tak silná v kramflecích. Co nosila? Některé věci mám ve své skříni pořád, takže ani to se moc nezměnilo.
Jak vás na kariéru připravila vaše rodina?
Určitě mě formovali v pracovní morálce, která byla velmi důležitá pro moji profesi – že bez práce nejsou koláče, že se nemá lhát a podvádět. To jsou hodnoty, které mám díky naší rodině.
Máte za sebou více než tři dekády v módní branži. Která léta pro vás jako pro ženu byla nejlepší – a naopak nejhorší?
Nejhorší pro mě byly samozřejmě začátky. Bylo těžké se ztotožnit s branží, ve které jsem se najednou pohybovala a která nebyla blízká mé povaze. Nebyla to moje ambice, nebylo to něco, po čem bych prahla. Ale když jsem tu příležitost dostala, tak jsem ji chtěla. A to bylo asi nejtěžší, sloučit můj charakter s charakterem té práce. Ale naučila jsem se to, a dokonce jsem se cítila příjemně. A co bylo nejlepší? Samozřejmě když se mi pak dařilo a měla jsem úspěch, a ten můj úspěch byl opravdu podstatný.
Dovedu si představit, že taková éra za Johna Casablancase (šéf agentury Elite s velkým skandálem) mohla být hodně divoká a pro ženy ne vždy příznivá…
Já jsem byla v Elite až později. Ale nevím, jestli se dá říct, že je to pro ženy těžší jen v modelingu. Myslím, že je jedno, jaké je to povolání. Do dneška musíme překonávat nejrůznější výzvy, protože společnost stále není ženám nakloněna. My ženy stále ještě bojujeme za určitá práva, která by měla být úplně samozřejmá a daná.
Zároveň s vámi začínala v Paříži kariéru i Eva Herzigová, Pavlína Němcová nebo Tereza Maxová. Vnímala jste je jako konkurenci? Cítila jste se někdy nepatřičně?
Nepatřičně se cítím dost často! (smích) Ale konkurence? U těchto žen absolutně ne, naopak. Já dodneška říkám, že za hodně vděčím Jarce Rytychové, která mě vzala pod svá křídla, když jsem přijela do Paříže. Všude mě provedla, všechno mi ukázala. Jednou se mi stalo na focení s cizí modelkou, že na mě koukala skrz prsty, co tam to kuře dělá. Ale to byla spíš masírka z agentury, které vám kázaly: Don’t do doubles! Doubles si nemůžeš dát do knížky. Teď mi to přijde až úsměvné. Já jsem naopak často holky doporučovala, když mi přišlo, že se na nějakou práci skvěle hodí.
Móda a krása může být i pomíjivá a marnivá. Nebylo někdy v průběhu vaší kariéry těžké nesklouznout k hodnocení lidí podle toho, jak vypadají, co mají na sobě, jakou mají velikost nebo jestli se vyznají v aktuálních kolekcích?
Já sama jsem nevěděla vůbec nic! Když jsem fotila poprvé s Francescem Scavullem, vůbec jsem netušila, jaký je to úspěch, trávit čas s takovým pojmem. Nebo když jsme dělali výroční focení s Horstem! Byl to takový ten „bliss“ nevědomosti. Na druhou stranu, já jsem se v tomhle prostředí nikdy necítila doma, a možná i proto mě to nesemlelo. V mých začátcích se třeba objevil grunge a tam jsem se vůbec nechytala. Já se svojí postavou, se svojí vizáží! Tam byly holky, co vážily o polovinu míň než já, měly velikost 0, a já byla vždycky normální žena. Tam jsem určitě nezapadala… Ale podrželo mě asi to, že jsem vždycky byla vděčná, že modeling dělám, ale nikdy to nebylo něco, po čem bych odmalička prahla. Nepotřebovala jsem mít za každou cenu pocit, že tam patřím.
Čím to bylo? Byla jste si jistá, že se případně uživíte i jinak?
Byla jsem mladá a to úplně člověk praktický není. Já jsem v hloubi duše počítala s tím, že to nepůjde a že mě pošlou domů. Byla jsem na pedagogické fakultě, když jsem odcházela z Prahy, a asi bych se tam vrátila. Jela jsem do Paříže, protože mi někdo řekl, že mám jet do Paříže, a pořád jsem si myslela, že zjistí, že udělali chybu, že nejsem ten člověk, kterého hledají. Nikdy jsem s tím nepočítala, takže jsem úspěch brala jako něco navíc, co je super, ale když to nebude, tak mám nějaký svůj vnitřní základ, o který se mohu opřít.
Najednou začne zvonit Daniele telefon a na obrazovce se objeví její nejmladší syn Paul Henry, který je sám doma a má chřipku. Mluví spolu anglicky. „Yes, my love?“ „Is that just a wig?“ „No, honey, they cut my hair and dyed it in 30 minutes!“ odpoví Daniela ironicky. „I’m gonna look like you!“ směje se. Čtrnáctiletý Paul Henry dostane instrukce k medicíně a snídani a jde se zpátky do práce. „Už je vyšší než já!“
Umíte rusky, anglicky, francouzsky, italsky. I vaše rodina je mezinárodní. Mluvíte doma anglicky?
Moje děti mají angličtinu jako první jazyk, což teď s přijímačkami na střední není úplně ideální. Ty starší dvě se narodily v Americe, takže já jsem na ně od narození mluvila česky, aby se to naučily. Paul se narodil tady, tam to bylo obráceně. Takže oni spolu mluví anglicky a se spolužáky česky. Paľo mluví slovensky. Je to mix!
Kde jste teď doma?
Pendlujeme. Myslím si, že nikdy nebudu schopná uvázat se jenom na jedno místo, mně to nedělá moc dobře, když jsem někde dlouho. Takže mezi Amerikou a Prahou. Po New Yorku se mi úplně nestýská, člověk z toho po nějaké době vystřízliví, navíc New York není v posledních letech to, co býval. Měla jsem velké štěstí, že jsem tam zažila tu svou konkrétní dobu, teď bych tam už žít nechtěla. Ekonomicky je to velmi nevýhodné, potřebujete bambilion peněz, abyste tam žili, a já nechci trávit svůj život jen vyděláváním na to, abych mohla být v New Yorku. V East Village, kde jsem bydlela, se zavírá jeden obchod za druhým.
Zase zacituji: „Odletíš do Paříže, kde budeš nějakou dobu žít, pak tě čeká New York, tvoje osudové město. Tady zažiješ svoje největší high i absolutní low. Budeš žít v penthausu v oblacích, shlížet z výšky na Pátou avenue a štípat se, jak je to možné, že tohle je tvůj život.“ Jaká byla ta „největší high i absolutní low“?
To „high“ bylo, že se mi tam narodily dvě děti! Přestože ta klasická rodinná idyla trvala hrozně krátce. A „low“ pak bylo, když se ta idyla nevydařila. „Highs“ a „lows“ jsou pro mě obecně spojené s osobními věcmi, ne pracovními. Zažila jsem třeba i 11. září v New Yorku, kdy člověk odchází s dítětem z domu a bere si jen pas a peníze.
Kdyby měl váš život v New Yorku nějaký soundtrack, co by v něm hrálo?
New York mám spojený se Sinatrou, toho můj bývalý muž poslouchal stále.
A co New Yorku prostřednictvím jedné osobnosti, kdo by tímhle ztělesněním města byl a proč?
Když se na to podíváme dnešníma očima, tak Donald Trump. Není nikdo jiný, kdo by se aktuálně tolik skloňoval. Bohužel. Ale já si moc osobnosti nepamatuju a málokdy je poznám třeba na ulici.
Spolupracovala jste s mnoha významnými klienty, fotografy a módními osobnostmi. Na kterou z nich nejraději vzpomínáte? Kdo byly největší legendy?
Určite Scavullo, pak Patrick Demarchelier, protože tomu já vděčím za to, že se moje kariéra odpíchla. Díky němu jsem pak mohla uspět v New Yorku, protože on rozjel můj začátek v Evropě.
V posledních letech módním odvětvím často rezonuje téma sexuálního obtěžování. Setkala jste se někdy s nevhodným chováním ze strany klienta nebo fotografa?
Nezažila jsem to častokrát, jenom párkrát, ale vždycky to mělo stejný scénář. Jakmile jsem měla pocit, že se děje něco, co by se dít nemělo, z focení jsem odešla. A to jsem nebyla Daniela Peštová, ta supermodelka, neměla jsem jméno, o které bych se mohla opřít a tohle si dovolit. Ale vracíme se vlastně k tomu, odkud jsem vycházela, jakou jsem měla rodinu, jak jsem byla vychovaná. Pamatuji si jeden případ, kdy byly fotografovy výroky vůči mně velmi oplzlé, a byl to fotograf první kategorie. Tak jsem zavolala agentovi, řekla jsem, že se mi to nelíbí, a šla jsem domů. Už jsem s ním samozřejmě nikdy nefotila. Ale to nebylo důležité. Tohle se mi nelíbilo, uráželo mě to, bylo to špatně.
Chcete pokračovat ve čtení? Článek v plném znění najdete v dubnovém vydání ELLE. Nenechte si jej uniknout, nebo si rovnou dopřejte předplatné magazínu. Obojí si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a s poštovným zdarma na tomto odkaze.
Zdroj: autorský rozhovor
