Krátce před vypuknutím karantény způsobilo na naší módní scéně poprask oznámení, že kreativním ředitelem tradiční české značky Kara se stane teprve šestadvacetiletý Jan Černý. Absolvent Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, který byl na stáži u Louis Vuitton a věnoval šéfdesignérovi pánských kolekcí LV Virgilu Ablohovi vlastnoručně navržené tenisky Prestige, je talentovaný a ambiciózní. V dřívějším pojetí světa by měl ještě pár let dřít na pozici asistenta a poté, někdy okolo čtyřicítky, se začít ucházet o vedoucí funkci.
Ale dnes je všechno jinak: Černý má úspěšný Instagram a je součástí party, kterou můžeme označit jako lokální klub „cool kids“. Patří sem například DJ Jakub Strach, jinak známý jako NobodyListen, a jeho přítelkyně Tereza Hodanová alias youtuberka Teri Blitzen.
Ačkoli by na místo hlavního designéra Kary mohli, nebo spíše měli aspirovat například pedagogové Jana Černého, tedy návrháři o generaci starší a zkušenější, současné nastavení společnosti jim dává najevo, že jsou určitým způsobem passé. Samozřejmě, invence a kreativita v doprovodu s výborným řemeslným zpracováním nevyjdou z módy nikdy. Ale vzbudit zájem o svou osobu, dostat se v módní branži k adekvátním pracovním nabídkám je nyní těžší, nejste-li mileniál.
Černý je v kurzu nejen proto, že má nápady, umí si vést sociální sítě a stýkat se s těmi správnými lidmi, ale také z toho důvodu, že na jeho pop-upy dorazí mládež, která je ochotná utratit za svůj outfit desítky tisíc korun. Kabelku, kterou talentovaný designér v rámci své první kolekce pro Karu navrhl, už na Instagramu „protočilo“ několik vlivných influencerek, a tak si jejich sledující mohli říct: „Když nemám na Bottegu, udělám parádu s dostupnější Karou.“
Sázka na mladé pušky
Pokud je řeč o milánském synonymu luxusu Bottega Veneta, vedení tohoto módního domu se povedl opravdu fenomenální úspěch. Jako svého hlavního designéra jmenoval před dvěma lety Daniela Leeho, kterému bylo v té době dvaatřicet. Žezlo přebíral po Tomasi Maierovi, který značku vedl 17 let. Během Maierova působení byla Bottega elegantní, tvořila ikonické produkty (vzpomeňme si na psaníčko Knot, které před deseti lety musela třímat v ruce na party snad každá celebrita), ale zároveň cílila na starší generaci.
Ale byl to Lee, kdo z Bottegy Venety vytvořil takzvaný „it brand“. Tedy značku, po níž všichni lační. Před více než čtyřmi roky se podobný kousek podařil Demnovi Gvasaliovi, když nastoupil do vedení módního domu Balenciaga. Ale zatímco povyk okolo Balenciagy už nezní tak hlasitě, jestliže právě teď nemáte na svém Instagramu fotku kabelky s řetězem od Bottegy, nejste součástí virtuálního módního Olympu. Instagramový účet pod názvem @newbottega, kde najdete všechny kreace, jejichž autorem je Daniel Lee, sleduje přes tři sta tisíc lidí. A proto jen největší zpátečník by snad pochyboval o tom, že sociální sítě jsou dnes jedním z nejsilnějších kanálů marketingu.
Úspěch, jaký právě teď zažívá Bottega Veneta, by si přál prožít i tradiční pařížský dům Lanvin. Značka, již charakterizovalo romantické, snové oblečení, které navrhoval její někdejší šéfdesignér Alber Elbaz, razantně změnila směr. Loni najala jednatřicetiletého Francouze Bruna Sialelliho, kterého do té doby nikdo neznal. Tuniský rodák sice předtím pracoval pro Alexandera Wanga, Balenciagu i Acne Studios, ale najednou stojí u kormidla nejstaršího francouzského módního domu, jenž uvádí kolekce nepřetržitě od roku 1889. Elbazovy volány nahradila inspirace japonskou mangou.
Uvolněný luxus
Kdybyste nahlédli do rodných listů ostatních kreativních ředitelů velkých módních značek, zachvátí vás lehká panika. Spoustě z nich ještě není ani 35 let a jedna z největších senzací dneška, Simon Porte Jacquemus, který stojí za značkou Jacquemus, po které šílí Beyoncé i Rihanna, oslavila teprve v lednu třicetiny.
Čím to je? Možná tím, že nejvyšší patra luxusního konzumu zachvátila uvolněnost. Projevuje se to tak, že dříve jste přišli do michelinské restaurace, kde vás přivítal úklonou hladce oholený číšník a usadil ke stolu se sněhobílým ubrusem. Nyní největší slávu zažívají podniky, kde obsluhují potetovaní vousáči a vy místo šampaňského a mořských plodů utrácíte tisíce za bio víno a fermentovanou mrkev.
Analogická situace probíhá i v módním průmyslu. Toužíme po neformálnosti, autentičnosti a hlavně po individualitě. A ta se v mládí nachází lépe než ve zralém věku, což je problém hlavně pro pařížské headhuntery. Ti mají do zmíněných módních domů nacházet ty správné lidi, přičemž požadavek z vedení luxusních značek zní nekompromisně: „Chceme jen ty nejmladší.“ Souvisí to také se skutečností, že člověk bez závazků a velkých zkušeností je ochoten obětovat své práci vše, být na přijmu 24 hodin a neustále kontrolovat sociální sítě, aby viděl ohlas fanoušků na své produkty.
Veřejně to ovšem nikdo nepřizná, spíše svá prohlášení zaobalí do vět, že dnešní hlavní designér musí mít nejen kreativní vizi, ale také „klást důraz na budování digitální komunity“ a umět zapojit do svých produktů „hodnoty současné společnosti“.
A nemyslete si, že jde o témata gender fluidity, streetwearu nebo udržitelnosti. Ta se už dávno zabydlela v módním systému a většina mladých designérů je nepovažuje za nic nového, ale za samozřejmost. Jde především o to, že návrhář musí sám mít svůj vlastní profil na sociálních sítích, jímž osloví další potenciální zákazníky. Dělá to tak třeba kreativní ředitel Balmain Olivier Rousteing a personalisté přiznávají, že adepti na podobné pozice uvádějí počet followerů i do svého životopisu.
Byznys, ale demokratičtější
Módní „wunderkind“ však není v historii módy ničím novým: Yves Saint Laurent přišel do Dioru už v 21 letech, mladí byli při založení svých vlastních značek Alexander McQueen i Stella McCartney. Dnešní rozdíl je hlavně ve spotřebitelích, protože oproti dobám minulým je zákazníkem luxusních značek nikoli zasloužilý „pan továrník“, ale mladík či dívka, kteří vedou start-up nebo jsou rovnou influencery.
Nesmíme však zapomínat na to, že přes všechny emoce je móda především byznys. Výhodou omlazení většiny značek je nejen fakt, že se přiblíží ke svým zákazníkům, ale také úspora. Začínající jméno logicky stojí mnohem méně než to zavedené, navíc nehrozí, že návrhář zastíní módní dům samotný. Všichni dnes mluví o tom, že potřebují novou kabelku od „Bottegy“, nikoli od „Daniela Leeho“.
Do peněženky (nebo spíš k Apple Pay) mileniálů se chce dostat každá značka. Ačkoli recept vypadá jednoduše – najměte někoho mladého, kdo umí hlavně dobře dělat Instagram –, cesta k úspěchu je výrazně složitější. Mileniálové si totiž nechtějí na rozdíl od svých rodičů kupovat zboží. Touží po příbězích, po tom, být součástí určité komunity. Chtějí vědět, jak věci, které nosí, vznikají, co zajímá toho, kdo je navrhl. I ty nejluxusnější módní domy musejí proto neustále hledat a obhajovat svůj smysl.
Součástí konceptu budoucnosti vždy byla nejistota. U módy, jež dnes okamžitě reflektuje společenské změny, je poměrně komplikované cokoli předvídat. Je možné, že za pár let už budeme příběhů přesycení. Momentálně je ovšem nová podoba velkých fashion brandů v něčem výrazně demokratičtější než dřív. Zahrnuje do sebe trendy ulice i názory mládí, což je hlas, který dříve v luxusním segmentu nedostával vůbec žádný prostor.
