Pro Hollywood pracovali ti nejkreativnější kostýmní designéři již od založení filmových studií na počátku 20. století. Jejich práci jim mohl kdekdo závidět, měli totiž možnost se plně oddat své kreativitě, která nebyla limitována financemi ani výrobou. Filmová studia totiž měla k dispozici celá oddělení, ve kterých pracovali týmy specialistů – krejčích, pletařů, vyšívačů i textilních znalců. Například pod legendární kostýmní designérkou Edith Head pracovalo více než 300 lidí.
Kostýmní designéři měli proto zcela volnou ruku. Často tak tvořili ty nejopulentnější róby, které přesahovaly hranice (historické) reality. Kostýmy totiž hrály ve filmu vlastní roli – měly učarovat diváka a nabídnout chvilkový útěk od nudné a šedivé reality každodennosti. Byl zde však i aspekt ekonomický – studia měla zřízena vlastní obchody, kde se prodávaly oficiální repliky filmových kostýmů. Do určité míry se tak Amerika snažila konkurovat Paříži a jejím designérům, kteří nad filmovými návrháři dlouho ohrnovali nos. Hollywood však již od třicátých let minulého století začal nabírat na světové popularitě, díky čemuž se stal největším módním influencerem pro širokou veřejnost.
Dnes již vidíme kostýmní návrháře jako americké couturiery. Jejich ikonické kusy, které na stříbrném plátně nosily hvězdy jako Grace Kelly, Audrey Hepburn nebo Marilyn Monroe, byly převezeny do muzeí či privátních sbírek. Jejich krása je dechberoucí a cena je skoro nevyčíslitelná. Jen na film Kleopatra v roce 1963 se pro hlavní hrdinku v podání Elizabeth Taylor muselo připravit 65 různých kostýmů. Všechny byly vyráběny ručně a náklady na jejich výrobu málem zruinovaly filmové studio Fox. Nakonec však film získal čtyři Oscary a nesmrtelnou slávu, takže se investice vyplatila.
Časem se však od opulentních kostýmů začalo upouštět a dnes se mnozí kostýmní designeři stávají spíše stylisty. Patricia Field pro Sex and the City měla k dispozici róby přímo z přehlídkových mol módních domů, stejně tak jako Eric Daman pro seriál Gossip Girl. Outfity z moderních snímků proto najdete v muzeích jen velmi zřídka. Nemění to ale nic na tom, že po nich stejně potají toužíme.
