Pro mnohé je vaše móda extravagantní, občas až bizarní. Co vy na to?
No vidíte, a já si to nemyslím. Svojí tvorbou se jen snažím odlišovat od ostatních. Chci být vidět a chci, aby mě lidé nějak hodnotili. Je jedno, jestli pozitivně, nebo negativně, ale nechci, aby mé modely přešli bez povšimnutí. O to jde. Móda nabízí tolik možností a byla by strašná škoda je nevyužít a neukázat je.
Myslíte si, že jsou Češi připravení takové modely nosit?
Česká republika je, co se módy týče, hodně umírněná. Je pravda, že spousta mých modelů tady hodně vyčnívá, někdo se nebojí použít slovo bizar, ale v porovnání s některými cizími návrháři bychom to mohli nazvat lehkou extravagancí. V Čechách se to bere trochu jinak.
Jak byste vy sama charakterizovala svou tvorbu?
Baví mě vyčnívat. Co mě nejvíc vystihuje, je to, že nechci být průměrná. Nechci mít jen hezké šaty. Chci mít skvělé, nádherné, úžasné nebo šílené šaty. Respektuji každý úhel pohledu. Přála bych si, aby se lidé chtěli oblékat tak, že se za nimi budou druzí otáčet. Musí jim to být samozřejmě příjemné a pohodlné, ale proč toho nevyužít, když je ta možnost.
Návrhářskou školu jste nevystudovala, jak jste se tedy k navrhování dostala?
Mám vystudovanou ekonomku a navrhování oblečení pro mě byl nejdřív koníček. Až později se z něj stala práce. Byl to můj sen. Nejdřív jsem oblékala panenky, pak mého malého psa, pak koně. Zní to trochu fancy, ale úplně to tak nebylo. (smích) A pak jsem začala oblékat lidi. Nejdřív svého přítele, pak se k němu přidali i další. O mou módu začal být zájem. A tak jsem se dostala až tam, kde jsem dnes. Dělám něco, co mě neskutečně baví a dokážu si tím i vydělat peníze.
Díky čemu nastal ten zlom, že se z koníčka stala práce?
Z velké části to bylo díky rodičům, kteří prodali nemovitost, rozhodli se nečekat, až tu nebudou, a věnovali mi větší obnos peněz, abych si koupila buď byt, auto, nebo cokoli co chci. Stála jsem před těžkým rozhodnutím, co s tím. V jednadvaceti letech ještě nemáte tolik zkušeností a rozumu, máte pocit, že svět je obrovský. A asi i díky tomu jsem si řekla, že se chci naplno věnovat navrhování. Velké množství peněz jsem investovala do průzkumů, kde brát látky, kde sehnat skvělé krejčové apod. Byla jsem v tom úplný nováček a dokázala jsem ušít tak maximálně obleček na psa. Hodně jsem cestovala po světě a hledala všechno, co je pro tento byznys důležité. Za to jsem utratila všechny peníze z pomyslného dědictví a vzala si ještě další půjčku, aby to všechno nepřišlo vniveč.
Do této fáze dojde mnoho lidí. Vám se ale v České republice povedlo i prorazit. Čím si to vysvětlujete?
Za tím, že se to povedlo, stojí řada lidí. Nejen já. A to je na tom to krásné. Když někde dělám rozhovory, nepoužívám slovo já, ale my. Já sice stojím za tím, že se značka Debbie Brown zrodila, ale za to, že jsem tam, kde jsem, vděčím mnoha úžasným lidem. A díky nim to nestálo ani miliony. Spousta z nich mi pomohla z vlastní iniciativy a proto, že mi věřili. Rostli jsme spolu a došli až sem.
Hned od začátku jste věděla, že budete tvořit pod značkou Debbie Brown?
Ano, věděla jsem to ještě před tím, než jsem vytvořila první šaty. Jmenuju se Deborah Brownová, takže to k tomu tak nějak přirozeně spělo. Odjakživa mi lidé říkají Debbie, Brown jsem pouze zkrátila do mezinárodní formy.
V České republice je spousta mladých lidí, kteří mají návrhářskou školu, sní o této profesi, přesto se třeba nikdy nedostanou tam, kam vy. Myslíte si, že je škola pro toto povolání důležitá?
Škola je určitě plusový bod. Je důležitá v tom, že si tam člověk rozšíří obzory a hodně mu to pomůže do začátku, hlavně seznámit se se světem módy. Jen to, že máte ráda módu a určitým způsobem rozumíte designu, z vás ještě nedělá návrhářku. Kdybych tu školu tehdy studovala, možná jsem mohla být teď dál, stálo by mě to třeba míň peněz, míň času, protože bych měla nějaké zkušenosti. Jak už jsem řekla, já toho na začátku hodně nevěděla, učila jsem se všechno za pochodu. Ne, že bych toho litovala, ale škola by mi toho asi spoustu usnadnila. Ale stojím si za tím, že můžete jít studovat sebelepší návrhářskou školu, ale pokud nemáte od přírody talent, kreativitu a vize, nikdy toho moc nedokážete.
Toužila jste někdy uspět v zahraničí?
Nikdy to nebyl můj primární cíl. Moc ráda bych tam uspěla, ale myslím, že je to hodně o štěstí a o financích. Ať je to jak chce, i velké světové značky si platí účast na světových módních týdnech, bez peněz to v této sféře moc nejde. Abych se tedy mohla proslavit jako svébytná značka a nejen něčí předskokan, je potřeba spousta peněz. Není to tedy moje ambice se prosazovat v zahraničí.
Jaká je tedy vaše meta?
Přála bych si, aby Debbie Brown byl pojem v oblasti životního stylu. Určitý životní postoj. To by se mi líbilo. Aby se mladí lidé, kteří se třeba v patnácti rozhodnout věnovat módě, tou značkou inspirovali. Aby to byla nejen módní značka, ale určitý pojem.
Kolik máte aktuálně za sebou přehlídek?
Těch větších sedm a s každou další přehlídkou se učím. Zejména zvládat stres. A také si ujasňuji, jakou cestou bych chtěla, aby se značka ubírala dál. Za ty roky prošla obrovským vývojem. Hodně jsem si rozšířila obzory a stále na tom pracuji. Vážím si toho, že mám čas na přípravu jednotlivých přehlídek, a i když mi cuká všechno v těle a chci své modely hned ukázat světu, nakonec počkám na tu správnou chvíli a stojí to za to.
Chcete tedy dělat jen jednu velkou přehlídku ročně?
V tuto chvíli chci dělat dvě přehlídky ročně. Během posledních pěti let jsem se dostala více do povědomí a lidé začali vnímat, že existuje značka Debbie Brown, takže to pro mě má smysl.
Co teď aktuálně chystáte?
Čeká mě největší přehlídka, jakou jsem kdy dělala, a bude to svým způsobem začátek nové Debbie Brown. Vybrala jsem si směr, ve kterém se cítím silná. Přehlídka proběhne na filmovém festivalu v Karlových Varech a zatím o ní nechci prozradit víc než to, že bude „černá“. Bude jiná, bude černá a doufám, že wow.
Zdroj: Autorský článek
