Nedávno vydali desku Bingriwingri. Pokřtili ji na konci ledna. Ve vyprodané Akropoli. Celá hudební veřejnost o nich mluví. Výhradně s čirým nadšením. Neznáte je? Bratři Orffové. Lukáš Novotný, Ivan Gajdoš a Matouš (ZKA4T) Godík. Jednou Praha, jednou Krnov, jednou Barcelona. Jak se mezi třemi vzdálenými městy rodí tak osobní písničky? Jak vznikne napříč Evropou kouzelná deska s kouzelným jménem Bingriwingri? Zatímco se snažím položit první otázku, Lukášovi zazvoní mobil. Ivan ho žádá: „Prosím tě, nedělej žádné rozhovory při rozhovoru.“
Vydali jste desku. Všichni bez rozdílu o ní mluví moc hezky. Jaké jsou reakce při živém vystoupení?
Ivan: Stoprocentně pozitivní. Hráli jsme totiž už čtyřikrát: v Krnově, v Opavě, v Trenčíně a v Akropoli, kde jsme desku pokřtili. To bylo jedno z mála vystoupení, kde hrál i Matouš, ten v koncertní sestavě narozdíl od pěti jiných lidí není.
Matouš: Protože studuje v Braceloně.
V Akropoli vás bylo víc. Kdo s vámi vystupuje živě?
Ivan: V koncertní sestavě je kromě mě a Lukáše dalších pět lidí: František Škrla, bubeník nejen náš, ale i Ostravského symfonického orchestru, perkusistka a vibrafonistka Lenka Korousová, trumpetista Libor Martiník, Petr Dula, kterého obklopuje les kláves, takže na pódiu ani není moc vidět, a basák Břetislav Koláček. Ti s námi teď jezdí na koncerty, ale doufám, že třeba na druhé desce se budou podílet zásadněji. Na desce hrála spousta nástrojů, ale vzhledem k tomu, že symfoňák do auta nenarveme, museli jsme sestavu hodně ,zuniverzálnit‘.
Jak bude turné po třech koncertech a skvělém křtu pokračovat?
Ivan: Turné skončí už v únoru a pak budeme koncertovat až začátkem června a přes prázdniny.
Takovou pauzu krátce po vydání desky? Proč budete hrát až v létě?
Lukáš: Ivánek totiž všechny koncertní aktivity v březnu a dubnu zablokoval.
Ivan: V březnu rodím a pak mám šestinedělí. To by si nikdo neužil, stejně bych na pódiu myslel na manželku.
Jééé… Gratuluju. To je krásné, tedy nejen to mimino, ale hlavně ten přístup.
Ivan: Co je na tom tak krásnýho? To je přece normální. Pochybuju, že existuje manžel, který by dokázal nechat doma ženu a čerstvé mimino a jel si někam hrát.
No dobře. Osobně moc takových manželů neznám. Vraťme se k těm koncertům: v létě se jezdí hlavně na festivaly, ale vás si moc nedovedu představit jinde než v nějakém klubu, kde se posluchač kromě hudby může soustředit na to, co zpíváte.
Lukáš: Proto si vybíráme komornější místa, jsme mimo jiné dost nároční na nazvučení.
Žijete každý v jiném městě. Jak jste Bratry Orffovy poskládali dohromady?
Lukáš: Před lety jsme se v Krnově potkali s Ivanem, který tam studoval, byl o něco starší než já…
Ivan: …to jsem, myslím, pořád, o něco starší.
Lukáš: …a Ivan měl kapelu, folkovou, i když to nerad slyší, a my takovou kytarovku. Do toho vznikla ještě kapela se společnými hráči. Poslední Výstřel.
Ivan: Byli jsme tak drzí, že jsme rovnou bez zkoušek začali hrát. Byla to sice hrůza, ale všichni se bavili. Poslední výstřel je absolutní protipól Orffů. A na to, jak neambiciózní projekt to byl, přežil úplně všechno a hraje dodnes.
Lukáš: Ivan pak na jedno období ukončil veškeré hudební aktivity a zůstal jen učitelem v hudebce.
To musí být dost těžké, být učitelem v hudebce a mít ukončené veškeré hudební aktivity.
Ivan: Skládal jsem jen skladbičky pro děti v hudebce, žádný písničky.
Lukáš: Mě pak stálo dost sil zlomit ho, aby se vrátil k serióznímu skládání, které nakonec vedlo až k albu Bratří Orffů. Říkal jsem mu, že teď to pojmeme vážně, že spoustu věcí, který složil, je škoda nechat být. Nakonec souhlasil, ale po dlouhém a velmi těžkém boji.
Ivan: Ano, ano, tak to bylo. Musím zcela vážně připomenout, že celá deska by nikdy nevznikla, kdyby se do toho Lukáš nepustil a o všechno se nepostaral. Já bych si ty písničky dál sušil v Krnově, a nic by se nedělo.
Lukáš: Než jsme začali nahrávat, byl k tomu Ivan hrozně skeptickej. Když jsme měli čtyři nebo pět písniček, tak jsem to dovezl Matoušovi…
Ivan: Lukáši, prosím tě, je půl čtvrtý, já potřebuju stihnout vlak. Zrychli tu historii. Matouš byl ten, který ty naše krnovské polotovary míchal. Teda nejen míchal, spíš tomu dával formu, aby to mělo hlavu a patu.
Takže ty jsi, Matouši, dostával polotovary?
Matouš: A dělal z nich tovary. Dostal jsem pytel šroubů, a musel jsem z toho poskládat písničku. A když se to chlapcům nelíbilo, hodili mi to na hlavu.
Lukáš: No tak. Vždyť jsi měl stran toho, jak to bude vypadat, finální slovo. Matouš nám dával pěknou sodu, jak je co nahraný špatně, ale vlatně byl jen upřímný. Nepříjemně upřímný.
Ivan: Ale taky musíme zmínit tu technickou stránku věci, ta byla taky náročná: Když chtěl třeba bubeník nahrávat bubny, nemohl nahrát najednou všechno, protože jsme měli jen jeden mikrofon. Nebo moje linka zpěvu: zpíval jsem v třiceti stupních v kolně, na hlavu mi kapal tér, vlastně doteď vůbec nechápu, že je z alba taková událost.
Lukáš: Pak jsem to odvezl Matoušovi, protože se mi strašně líbily věci, co dělal předtím. A když se do toho Matouš vložil, začal jsem teprve věřit tomu, že by se to mohlo někdy vydat.
A mezitím vám Matouš zmizel do Barcelony.
Matouš: Já jsem tam jen na rok, v rámci studijní výměny na architektuře. Mě to baví, ale fakt nevím, jestli se tomu budu někdy věnovat. Orffové jsou zábavní, ale nechám se odvát osudem.
Ty jsi vlastně z Bratří hudebně nejznámější?
Můj projekt ZKA4T byla spíš taková legrace, která nakonec zas až takovou legrací nebyla. Já mám rád jazzík, ale ta deska měla úspěch spíš proto, že neruší. Moji spolužáci mi třeba říkají, že se jim u toho dobře kreslí. Taková hudba do kavárny, který si moc nevšímáš.
Na desce máte spoustu spolupracovníků.
Ivan: No, máme. A všichni říkají „zní to jako ten a ten“. Ve spoustě článků to pak vyznělo, že s námi ti lidé udělali půlku desky.
Proč jsou vlastně Novotný, Godík a Gajdoš Bratři Orffové?
Ivan: Metoda Carla Orffa učí postupně od jednoduchého rytmizování hrát složitější věci. Hledá ve vás cit pro hudbu. K tomu se používají ozvučná dřívka, metalofony, vibrafony… a to my taky používáme. Odtud Orff.
Zmínili jste druhou desku, to je něco blízkého, nebo jen někde matně tušíte obrysy?
Ivan: Je to hodně těžký. V základu stojí víceméně na mně, abych napsal písničky. Vymyslet muziku není až takový problém, větší problém jsou jednoznačně texty: je složité napsat něco smysluplného. Navíc s přibývajícím věkem trpím mnohem větší autocenzurou.
Lukáš: První album vznikalo na velkým základu písniček, neříkal bych proto žádné datum. Nechceme se z euforie, že se první deska povedla, vrhnout hned do dalšího natáčení a udělat ji třeba hůř.
Ivan: S Lukášem jsme do toho dávali energii, čas a peníze, protože jsme to tak prostě cítili. Teď ale teprve víme, co je odpovědnost.
Bylo těžké najít pro desku vydavatelství?
Lukáš: Bylo. On nás totiž nikdo nechtěl. Mysleli jsme si, že jsme vhodní třeba pro Indies, ale těm se to nelíbilo. Pak jsme zkusili Sony, ti pro změnu nabídli tzv. distribuční deal, což znamená, že si výrobu zaplatíme sami a firma to pak dá do svého distribučního katalogu. To je skvělé třeba pro zavedené kapely s tisícovými prodeji, ale my byli parta nadšenců a potřebovali jsme, aby se o nás někdo postaral.
Jak si vás našli vydavatelé z Quazi Delict, kteří jsou stran výběru interpretů víc než vybíraví?
Matouš: Přes Sovu.
Mohli byste být malinko srozumitelnější?
Matouš: Písnička Sova vyšla na kompilaci časopisu Ultramix, a tam to právě slyšeli. Navíc v Quazi Delict jsme ve velmi dobré společnosti. Být vydáván vedle jmen jako Alvik nebo Floex, to se nám moc líbí.
Upřímně řečeno, možná to není pro první desky neobvyklé, ale pro mě zůstává obrovským zázrakem, jak deska udělaná v takovýchto podmínkách může znít tak báječně.
Vydali jste desku. Všichni bez rozdílu o ní mluví moc hezky. Jaké jsou reakce při živém vystoupení?
Ivan: Stoprocentně pozitivní. Hráli jsme totiž už čtyřikrát: v Krnově, v Opavě, v Trenčíně a v Akropoli, kde jsme desku pokřtili. To bylo jedno z mála vystoupení, kde hrál i Matouš, ten v koncertní sestavě narozdíl od pěti jiných lidí není.
Matouš: Protože studuje v Braceloně.
V Akropoli vás bylo víc. Kdo s vámi vystupuje živě?
Ivan: V koncertní sestavě je kromě mě a Lukáše dalších pět lidí: František Škrla, bubeník nejen náš, ale i Ostravského symfonického orchestru, perkusistka a vibrafonistka Lenka Korousová, trumpetista Libor Martiník, Petr Dula, kterého obklopuje les kláves, takže na pódiu ani není moc vidět, a basák Břetislav Koláček. Ti s námi teď jezdí na koncerty, ale doufám, že třeba na druhé desce se budou podílet zásadněji. Na desce hrála spousta nástrojů, ale vzhledem k tomu, že symfoňák do auta nenarveme, museli jsme sestavu hodně ,zuniverzálnit‘.
Jak bude turné po třech koncertech a skvělém křtu pokračovat?
Ivan: Turné skončí už v únoru a pak budeme koncertovat až začátkem června a přes prázdniny.
Takovou pauzu krátce po vydání desky? Proč budete hrát až v létě?
Lukáš: Ivánek totiž všechny koncertní aktivity v březnu a dubnu zablokoval.
Ivan: V březnu rodím a pak mám šestinedělí. To by si nikdo neužil, stejně bych na pódiu myslel na manželku.
Jééé… Gratuluju. To je krásné, tedy nejen to mimino, ale hlavně ten přístup.
Ivan: Co je na tom tak krásnýho? To je přece normální. Pochybuju, že existuje manžel, který by dokázal nechat doma ženu a čerstvé mimino a jel si někam hrát.
No dobře. Osobně moc takových manželů neznám. Vraťme se k těm koncertům: v létě se jezdí hlavně na festivaly, ale vás si moc nedovedu představit jinde než v nějakém klubu, kde se posluchač kromě hudby může soustředit na to, co zpíváte.
Lukáš: Proto si vybíráme komornější místa, jsme mimo jiné dost nároční na nazvučení.
Žijete každý v jiném městě. Jak jste Bratry Orffovy poskládali dohromady?
Lukáš: Před lety jsme se v Krnově potkali s Ivanem, který tam studoval, byl o něco starší než já…
Ivan: …to jsem, myslím, pořád, o něco starší.
Lukáš: …a Ivan měl kapelu, folkovou, i když to nerad slyší, a my takovou kytarovku. Do toho vznikla ještě kapela se společnými hráči. Poslední Výstřel.
Ivan: Byli jsme tak drzí, že jsme rovnou bez zkoušek začali hrát. Byla to sice hrůza, ale všichni se bavili. Poslední výstřel je absolutní protipól Orffů. A na to, jak neambiciózní projekt to byl, přežil úplně všechno a hraje dodnes.
Lukáš: Ivan pak na jedno období ukončil veškeré hudební aktivity a zůstal jen učitelem v hudebce.
To musí být dost těžké, být učitelem v hudebce a mít ukončené veškeré hudební aktivity.
Ivan: Skládal jsem jen skladbičky pro děti v hudebce, žádný písničky.
Lukáš: Mě pak stálo dost sil zlomit ho, aby se vrátil k serióznímu skládání, které nakonec vedlo až k albu Bratří Orffů. Říkal jsem mu, že teď to pojmeme vážně, že spoustu věcí, který složil, je škoda nechat být. Nakonec souhlasil, ale po dlouhém a velmi těžkém boji.
Ivan: Ano, ano, tak to bylo. Musím zcela vážně připomenout, že celá deska by nikdy nevznikla, kdyby se do toho Lukáš nepustil a o všechno se nepostaral. Já bych si ty písničky dál sušil v Krnově, a nic by se nedělo.
Lukáš: Než jsme začali nahrávat, byl k tomu Ivan hrozně skeptickej. Když jsme měli čtyři nebo pět písniček, tak jsem to dovezl Matoušovi…
Ivan: Lukáši, prosím tě, je půl čtvrtý, já potřebuju stihnout vlak. Zrychli tu historii. Matouš byl ten, který ty naše krnovské polotovary míchal. Teda nejen míchal, spíš tomu dával formu, aby to mělo hlavu a patu.
Takže ty jsi, Matouši, dostával polotovary?
Matouš: A dělal z nich tovary. Dostal jsem pytel šroubů, a musel jsem z toho poskládat písničku. A když se to chlapcům nelíbilo, hodili mi to na hlavu.
Lukáš: No tak. Vždyť jsi měl stran toho, jak to bude vypadat, finální slovo. Matouš nám dával pěknou sodu, jak je co nahraný špatně, ale vlatně byl jen upřímný. Nepříjemně upřímný.
Ivan: Ale taky musíme zmínit tu technickou stránku věci, ta byla taky náročná: Když chtěl třeba bubeník nahrávat bubny, nemohl nahrát najednou všechno, protože jsme měli jen jeden mikrofon. Nebo moje linka zpěvu: zpíval jsem v třiceti stupních v kolně, na hlavu mi kapal tér, vlastně doteď vůbec nechápu, že je z alba taková událost.
Lukáš: Pak jsem to odvezl Matoušovi, protože se mi strašně líbily věci, co dělal předtím. A když se do toho Matouš vložil, začal jsem teprve věřit tomu, že by se to mohlo někdy vydat.
A mezitím vám Matouš zmizel do Barcelony.
Matouš: Já jsem tam jen na rok, v rámci studijní výměny na architektuře. Mě to baví, ale fakt nevím, jestli se tomu budu někdy věnovat. Orffové jsou zábavní, ale nechám se odvát osudem.
Ty jsi vlastně z Bratří hudebně nejznámější?
Můj projekt ZKA4T byla spíš taková legrace, která nakonec zas až takovou legrací nebyla. Já mám rád jazzík, ale ta deska měla úspěch spíš proto, že neruší. Moji spolužáci mi třeba říkají, že se jim u toho dobře kreslí. Taková hudba do kavárny, který si moc nevšímáš.
Na desce máte spoustu spolupracovníků.
Ivan: No, máme. A všichni říkají „zní to jako ten a ten“. Ve spoustě článků to pak vyznělo, že s námi ti lidé udělali půlku desky.
Proč jsou vlastně Novotný, Godík a Gajdoš Bratři Orffové?
Ivan: Metoda Carla Orffa učí postupně od jednoduchého rytmizování hrát složitější věci. Hledá ve vás cit pro hudbu. K tomu se používají ozvučná dřívka, metalofony, vibrafony… a to my taky používáme. Odtud Orff.
Zmínili jste druhou desku, to je něco blízkého, nebo jen někde matně tušíte obrysy?
Ivan: Je to hodně těžký. V základu stojí víceméně na mně, abych napsal písničky. Vymyslet muziku není až takový problém, větší problém jsou jednoznačně texty: je složité napsat něco smysluplného. Navíc s přibývajícím věkem trpím mnohem větší autocenzurou.
Lukáš: První album vznikalo na velkým základu písniček, neříkal bych proto žádné datum. Nechceme se z euforie, že se první deska povedla, vrhnout hned do dalšího natáčení a udělat ji třeba hůř.
Ivan: S Lukášem jsme do toho dávali energii, čas a peníze, protože jsme to tak prostě cítili. Teď ale teprve víme, co je odpovědnost.
Bylo těžké najít pro desku vydavatelství?
Lukáš: Bylo. On nás totiž nikdo nechtěl. Mysleli jsme si, že jsme vhodní třeba pro Indies, ale těm se to nelíbilo. Pak jsme zkusili Sony, ti pro změnu nabídli tzv. distribuční deal, což znamená, že si výrobu zaplatíme sami a firma to pak dá do svého distribučního katalogu. To je skvělé třeba pro zavedené kapely s tisícovými prodeji, ale my byli parta nadšenců a potřebovali jsme, aby se o nás někdo postaral.
Jak si vás našli vydavatelé z Quazi Delict, kteří jsou stran výběru interpretů víc než vybíraví?
Matouš: Přes Sovu.
Mohli byste být malinko srozumitelnější?
Matouš: Písnička Sova vyšla na kompilaci časopisu Ultramix, a tam to právě slyšeli. Navíc v Quazi Delict jsme ve velmi dobré společnosti. Být vydáván vedle jmen jako Alvik nebo Floex, to se nám moc líbí.
Upřímně řečeno, možná to není pro první desky neobvyklé, ale pro mě zůstává obrovským zázrakem, jak deska udělaná v takovýchto podmínkách může znít tak báječně.
