Therapy speak fenomén
Můj ex byl „narcista“, měla jsem lépe číst jeho „red flags“. Ten vztah byl „toxický“ a „traumatický“, příště si nastavím „hranice“... Zní to povědomě? Jazyk je proměnlivý. Slova se ztrácí a objevují, jejich významy jsou plastické. I to, jakým způsobem pojmenováváme emoce, se mění a vyvíjí. Možná je to kvůli tomu, že komunikovat své niterné prožívání bývalo raritní záležitostí, jež byla rezervovaná pro ty nejbližší, nebo pro ty kvalifikované. Už tomu tak ale u velké části z nás není. Jsme otevřenější ohledně toho, co cítíme, co nás bolí, co nám vadí. A zdá se, že se této relativně nové sdílné tendenci společnosti přizpůsobila i naše mluva. Do slovníku lidí probublává jazyk, který byl dříve vyhraněn pro psychoterapii či psychiatrickou ordinaci. Některé termíny se staly předmětem trendů (red flags, green flags), jsou velmi oblíbené v popkultuře, ale mezi odborníky je nezaslechnete. Za to se jejich obsah podobá něčemu, co by zaznělo z úst terapeuta. Popularizované jsou i psychiatrické diagnózy, se kterými se zachází jako se zcela běžnými vlastnostmi, které lze připsat téměř komukoliv.
Popová psychologie pro každého
Bavíme se tu o problematice spadající pod popovou (populární) psychologii, která si našla útočiště především na Tik Toku a dalších sociálních sítích.Nicméně se rozhodně nejedná o nový fenomén, ba naopak. Její kořeny vedou až k Freudovi, který psychoanalytické teorie zpřístupnil skrze své knihy masám. Mimochodem právě pojmy jako hysterie nebo inner child pochází z freudiánské psychologie. Veřejnost začala tyto poznatky aplikovat na každodenní situace, podobně jako to děláme my dnes.Zájem o psychologii byl pak několikrát oživen, například publikacemi Ericha Fromma, Thomase Harrise nebo vydáním knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše od Johna Graye v osmdesátých letech, která se těší oblibě dodnes. S příchodem sociálních sítí začala populární psychologie prosakovat do našich životů o něco vehementněji. Důkazem je právě to, kolikrát označíte nepříjemnou situaci za traumatickou, nefunkční vztah za toxický, definujete svůj jazyk lásky nebo někoho osočíte s gaslightingu.
Pojďme o tom mluvit
Pokud současný jazyk, který dominuje internetu, spolehlivě reflektuje chování společnosti, znamená to, že jsme (co se týče psychologie) uvědomělejší než kdy jindy. Nebo to také znamená, že duševní zdraví nás všech chátrá. Že se naše pozornost jednoduše musela obrátit k duši, protože si to nemile vynutila. Po pandemii, kdy lidé byli nuceni strávit více času sami se sebou, se výrazně zvedla poptávka po terapeutech. V individualisticky nastavené společnosti jsme se stali ještě osamělejšími a byli jsme konfrontováni vlastními myšlenkami a emocemi, od kterých nebylo kam utéci. A právě v tuto chvíli se stává terapeutický slovník nápomocným, přitažlivým. Díky němu člověk umí své pocity pojmenovat a pochopit, že to, co se v něm děje, je zcela legitimní. Nemá takový strach své trápení komunikovat, ví, jak ho komunikovat. Téma duševního zdraví tak dostalo větší prostor v rámci společenské debaty a problematika se postupně začala destigmatizovat a demokratizovat. Vžité rovnítko, mezi psychickými problémy a slabostí či nedostatkem vděku, začalo blednout. A to je jedině dobře.
Nejsme odborníci, nechovejme se tak
Pak tu ale máme druhý aspekt „psychomluvy“. Nadužíváním určitých odborných výrazů rozmělňujeme jejich obsah. Vyprazdňujeme je. Stávají se nástrojem určité performativní otevřenosti, která krade prostor reálné intimitě, lidskosti a empatii. Pokud chceme být doopravdy empatičtí, rozhodně bychom neměli sebe ani kohokoli jiného veřejně „diagnostikovat“. To, že je někdo smutný, hned neznamená, že má „depky“. To, že má někdo rád čistotu, neznamená, že má OCD. To, že jste se ztrapnili na veřejnosti, neznamená, že máte trauma. A to, že se neumí někdo pořádně soustředit, neznamená, že má ADHD. Toto nálepkování docela běžných emocí a vlastností psychiatrickými termíny pak paradoxně ke stigmatizaci ještě přispívá, bagatelizuje totiž palčivou reálnost těchto nemocí a umenšuje trápení těch, kteří se s nimi potýkají. A my nikdy nemůžeme vědět, jestli někdo takový nesedí naproti nám.
Zdroj: The New Yorker, Deník N, The Guardian
