A žili spolu šťastně až do smrti…
Právě tak končí většina pohádek, jenže co se děje pak? Od svatby do důchodu bývá daleko – spousta let, která spolu máme vydržet. Může se nám to vůbec podařit? Může láska přetrvat věky?
Všichni (nebo snad téměř všichni) toužíme po lásce. Po tom, že najdeme toho pravého a že nám to pak vydrží na celý život. Tak proč to tak často nevychází a my jsme na tom za pár měsíců stejně jako předtím? Možná proto, že udržet vztah bývá občas těžší než ho najít. Nebo proto, že když opadne zamilovanost, musíte na vztahu pracovat, a ne vždycky se člověku chce takové úsilí vynakládat. Srovnávat se s kompromisy, překonávat chvíle, kdy nás okouzlí někdo jiný… Protože tak jako jsme si zvykli koupit si nové auto, když už to staré není tak ,dobré‘, neváháme vyměnit partnera. Touha po uspokojení naší zamilovanosti je důležitější než odpovědnost nebo péče o něco tak nejistého, jako je vztah (,co když já teď se kvůli němu obětuji, a on mě stejně zítra opustí?‘). Zvykli jsme si plnit své potřeby hned. Nové možnosti jsou prostě příliš lákavé. A tak nepřekvapí, že počet manželství klesá a že se rozvede téměř každé druhé.Zároveň se mění role muže a ženy a očekávání, která na vztah máme, jsou mnohem vyšší než dřív: už nestačí, že je to ,slušný‘ člověk, který se o nás i postará. Chceme lásku, romantiku, porozumění… A naopak muži zase oproti minulosti hledají víc zábavy, užívají si s partičkami podobně starých kamarádů.
To, že se vztahy mění, potvrzuje i dvaatřicetiletá marketingová manažerka Klára: „Vidím to na všech kamarádkách: zatímco ony myslí na těhotenství, jejich partneři při vyslovení slova dítě dostávají infarkt. A pak hned přijdou s tím, že jsou moc mladí, že by přece měli ještě cestovat, najít si tu pravou práci… a že do toho se přece dítě nehodí.“
Existuje tedy vůbec velká láska s velkým L, která přetrvá věky? Láska, která nekončí smrtí po první noci jako u Romea a Julie, ale společnými snídaněmi v domově důchodců? Kterou nezadusí nákupy v supermarketu ani vřískající děti?
„Určitě,“ říká pražská psycholožka Kateřina Irmanovová. „Znám vztahy, které přetrvávají třicet, pětatřicet let.“ Mluví přitom o partnerech, kteří spolu nejsou jen ze setrvačnosti, ale proto, že jim toho jejich vztah pořád spoustu dává: i když se za ta léta samozřejmě změnil, i když spolu prošli řadou krizí.
Hra osudu
Pokud ale existují takovéto lásky, můžeme se od nich recept na dokonalý vztah nějak naučit? „Velkou roli tam hraje dobrá vůle. Obou,“ upřesňuje Kateřina Irmanovová s tím, že úsilí jen z jedné strany nemusí stačit – nejen proto, že je-li námaha jednostranná, po určité době poleví. „I když se budu snažit, tak to neznamená, že ve vztahu nepřijde období, kdy jsem tomu partnerovi třeba strašně nesympatická, kdy on neunese stereotyp,“ dodává.
Navíc věcí, které neovlivníte a které váš vztah změní, je spousta. „Jedna klientka mi kdysi řekla, že na manželství nemá člověk skoro žádnou zásluhu, že je to otázka štěstí. Když to řeknu, působí to skoro neprofesionálně, ale štěstí a náhoda hrají ve vztahu doopravdy velikou roli,“ souhlasí Kateřina Irmanovová. „Velmi často totiž do toho, kdy se manželství či vztah rozpadá, náhle vstoupí něco, s čím nikdo nepočítá: onemocnění partnera či dítěte, úmrtí, nebo naopak získání velkého majetku. Velká změna. A ta může otřást tou krizí natolik, že se ti lidé dají zase dohromady,“ vysvětluje.
Může to až děsit, ale přesně tak to je: štěstí nás ovlivňuje víc, než jsme si ochotni připustit. Přesně tak, jako to ukázal Woody Allen ve svém posledním filmu Match Point: Hra osudu. „Lidé se bojí čelit faktu, jak ohromná část života závisí na štěstí. Je děsivé vědět, kolik toho je mimo naši kontrolu. V tenisu jsou momenty, kdy míček udeří do okraje sítě a na setinu vteřiny se může překulit dopředu nebo zpátky. S trochou štěstí spadne dopředu a vy vyhrajete. Nebo možná ne a vy prohrajete…“ říká se na jeho začátku. A ve vztazích to platí přesně tak.
Odvaha nechat se zranit
Pokud se ale nebudeme ,odvolávat‘ jen na špatný osud či smůlu, co se nám lepí na paty, mají ty vztahy, které jsou šťastné, nějaké společné rysy?
Britská psycholožka Janet Reibstein, která se právě tímto tématem zabývala v dokumentárním pořadu Love Life pro stanici Channel Four, píše: „Ve své praxi se setkávám s páry, které spolu bojují, stejně jako se superpáry, jejichž vztah přetrvává plný lásky. Jejich hlavním rysem je zranitelnost jednoho partnera vůči druhému. Superpáry jsou ale spojenci, ne nepřátelé.“
Dobrý vztah neznamená, že vás ten druhý občas neštve nebo že se nehádáte, ale to, že jste schopni se podporovat, když je potřeba, stejně jako zvládnout problémy, které přicházejí. Dá se však na tyto krize nějak připravit? Je pravda, že si o vztazích můžete přečíst řadu příruček, které vás připraví na to, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, stejně jako na to, že hlavní očekávání mužů se vejdou do zkratky ,U-U‘ (uvařit, uklidit) a žen do ,PO-PO‘ (pohladit, popovídat). Jenže tak snadné jako v knihách to v partnerství doopravdy není.
„Člověk se nemůže přichystat na budoucnost stejně jako například na profesi. Ta příprava může být v podstatě jen v tom, že počítám, že to bude jiné než dnes,“ říká psycholožka Irmanovová. „Lidé, kteří se berou, by měli vědět, že to takhle nebude trvat věčně a že bude docházet ke změnám.“
Mám alergii. Na tebe
Často ovšem nemusí jít o krizi, ale jen o únavu. O chvíle, kdy máme chuť toho druhého přiškrtit jen proto, jak se v noci převaluje v posteli, nebo proto, jak jí. Sice nám to předchozí roky nevadilo, ale najednou to nemůžeme vystát…
„V Japonsku tuto ,alergii‘ dříve řešili tak, že manželka přestala být manželovi na očích. Odešla do svých pokojů, neviděli se pak třeba několik měsíců, a tím to pominulo,“ vypráví psycholožka. Něco takového je u nás ale v praxi téměř nemožné: partneři se společně starají o děti, žijí ve společném bytě a možnost jen tak se sbalit a na čas odejít je minimální. I tak je ale právě určité ,odpoutání se‘ podle ní cestou, jak se vymanit z hrozícího stereotypu. Je třeba nechat si své koníčky, občas si vyrazit ven s kamarádkou. Potom se domů víc těšíte a neděsí vás každodenní nuda u televize.
„Bohužel, lidi často začnou reagovat opačně, než by měli. A tak když se jim ten druhý vzdaluje, upnou se na něj a začnou ho pronásledovat. A to je to nejhorší, co může být,“ dodává Kateřina Irmanovová. „Ten člověk pak vlastně dělá všechno pro to, aby se vztah rozpadl – přemlouvá, vydírá, připomíná partnerovi povinnosti… Což je něco, co ten druhý dobře ví, ale nerad slyší, a tak hledá další a další argumenty, proč nemůže ve vztahu zůstat.“ V krizi je potřeba instinktivně vycítit, co ten druhý potřebuje. A třeba se i smířit s tím, že nás má dočasně plné zuby.
Svědek našeho života
Naštěstí ale dlouholetý vztah nejsou jen boje s krizemi, alergiemi nebo obavy z nudy v posteli: přináší i řadu pozitiv. „Když jsem četla knihu Třetí přání od Roberta Fulghuma, uvědomila jsem si, že žijeme-li s někým delší dobu, tak on je svědkem našeho života. Potvrzuje, že žijeme a že jsme svůj život žili. A to je důležité,“ upozorňuje Irmanovová.
Dlouhodobý partnerský vztah je tedy něčím, co bylo společností vytvořeno před lety, na druhou stranu mu hraje do kapsy, že dodnes nikdo nevymyslel nic lepšího. „I proto, že v takovém vztahu jste člověk s minulostí, přítomností, budoucností. Zatímco rozchodem ztrácíte kus své minulosti a bojíte se budoucnosti v osamění,“ říká psycholožka Irmanovová.
