Stará čínská kniha moudrosti I-Ťing praví: Žena má své velké úkoly, které nemusí hledat. Je ohněm, smyslem a středobodem. Muž je jako dým, který z ohně vychází.
Jistě. Muž se stává mužem, až když absolvuje svoji vlastní odyseu – dlouhou vnitřní cestu, na jejímž konci má pochopit, že domovem je jeho žena a rodina. Žena se s touto moudrostí už rodí, proto nemusí své velké úkoly hledat.
Samozřejmě – po tisíci letech nadvlády patriarchátu muselo v této oblasti dojít ke značným deformacím. Muž nejenže ženě odebral téměř celou její identitu, ale navíc jí vnutil tu svou. Takže žena své naplnění hledá v mužském světě, bojuje mužskými prostředky za rovnoprávnost, místo toho, aby naplňovala svou rovnocennost.
Patriarchát se už naštěstí zhroutil a ukázalo se, že dominance mužského myšlení nic zajímavého nepřináší. Co však přijde na jeho místo? Není to zatím spíše jen zmatek? Nestálo by za to zavlažit ten suchopár právě ženským cítěním?
Jde o hodnotu, která se v našem světě prosazuje zatím velmi sporadicky. Je to chyba. Žena přece nemusí s mužem bojovat jeho vlastními prostředky, může mu pomáhat, aby byl lidštější. Může ho zjemňovat a zmírňovat jeho neklid, stát se jeho domovem. Pak se snad on může stát její jistotou.
Je ale něco takového ještě vůbec představitelné? Podle mne ano, když si ženy vezmou zpět to, co jim patriarchát odebral. Jednoduše bych tomu řekl – ženství.
Představme si asi takovouto situaci: Končí druhá světová válka a skupina žen se schází, aby se poradily, jak ukončit boj na japonské frontě. Jedna z nich ukáže ostatním atomovou bombu a vysvětlí její účinky. Vysvětlí, že velitel armády navrhuje vyzkoušet účinky této zbraně na městě Hirošima, čímž by se vyřešilo mnoho problémů najednou...
Jak by se tyto ženy asi dohodly? Co myslíte?
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
