Když jsem se ptal starého profesora psychopatologie, co si vlastně myslí o vztazích mezi muži a ženami, odpověděl: „Kdyby nebyli schopni plodit spolu potomky, kteří jsou dále schopni plodit potomky, domníval bych se, že patří ke zcela odlišným živočišným druhům.“ Jako osmdesátiletý starý mládenec měl jistě na takový názorový výstřelek plné právo.
Odlišnost nás může iritovat, ovšem úplně stejně nás dokáže také obohatit. Záleží jen na našem postoji.
Muži a ženy jsou jistě v mnohém odlišní. Je proto celkem normální, že v mužské společnosti se ženy tak či onak stávají tématem. Stejně to funguje naopak. Kde je přitažlivost, musí existovat i odpudivost, takže je v naprostém pořádku, když obojímu můžeme dávat přiměřený průchod.
Když ale tyhle pocity neprožíváme vědomě a nekultivujeme je vzájemným dialogem, mohou vést až k jakési více či méně skryté válce mezi muži a ženami. Co když většina válečných konfliktů ve skutečnosti začíná a končí někde mezi ložnicí, kuchyní a koupelnou? Copak šťastný a harmonický člověk může uvěřit tomu, že někdo je jeho nepřítelem, kterého je třeba zabít nebo zotročit?
Hodně o nás v tomhle směru vypovídá to, čemu se dovedeme smát. Existují vtipy, které demonstrují oba typy šovinismu – mužský i ženský.
Jednou jsme seděli s pár známými a kamarády u piva. Obsluhoval nás velmi distingovaný číšník, u stolu seděli samí muži. Všichni jsme se dobře bavili, až na jednoho, kterého nikdo z nás neznal. Původně jsme si k němu totiž přisedli. Tento muž nepromluvil jediné slovo a jen seděl, hledě do svého půllitru.
Řeč se velice rychle stočila směrem k ženskému šovinismu a já jsem dal k lepšímu vtip, který mi den před tím vyprávěla jedna žena. Jí připadal tak vtipný, že se mu dokonce sama smála. Je to vtip o muži, který se ráno probouzí ve své posteli a zálibně pozoruje krásnou dívku, která se sprchuje v jeho koupelně. „Bože,“ řekne ten muž, „proč jsou vlastně ženy tak krásné?“ A Bůh mu hned odpoví: „Abys je mohl milovat.“ „Aha! Ale proč jsou tedy tak hloupé?“ „No přece aby mohly milovat ony tebe.“
Dřív, než jsem mohl začít zkoumat názory ostatních na skutečnou vtipnost této anekdoty, zastavil se u našeho stolu číšník, odložil své distingované způsoby a prohlásil: „Také znám jeden vtip.“ A hned pokračoval: „Když Bůh stvořil svět, večer se kochal jeho krásou. Pak stvořil hvězdy a planety, přírodu a zvířata. A vždycky se večer kochal jejich krásou. Potom stvořil muže a ten se mu také velmi líbil. Nakonec stvořil ženu. Večer ji dlouho pozoroval, ovšem bez zvláštního nadšení. A nakonec si povzdychl: ‚Inu, co se dá dělat. Tak se teda bude malovat.‘“ Číšník si vychutnal náš smích, opět se mu vrátila jeho distingovanost, a odešel za svými povinnostmi.
Už už jsem se začínal těšit, jak upozorním ostatní na jednostrannost obou těchto hledisek, když onen muž, který dosud jen zádumčivě popíjel, zvedl zrak od svého půllitru a řekl:
„Víte, co mi včera řekla moje žena? Až prý bude chtít znát můj názor, tak že mi ho řekne…“
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
