Všimli jste si toho? Mne na to před lety upozornil dnes již zesnulý profesor filozofie Milan Machovec. Sám bych si toho možná dodnes nevšiml.
Opravdu. I vetchá stařenka, která dobíhá tramvaj, se začne bezděčně usmívat. Je snad na takové situaci něco úsměvného? Možná pro pozorovatele. Ale pro ni samotnou sotva. Přesto – jakmile se žena dává do běhu, nevědomky se začne usmívat.
Profesof Machovec, velmi nevšední filozof, vyvinul pro tento nápadně často se vyskytující jev vlastní teorii.
V přírodě lze pozorovat, že před pohlavním spojením samice před svým vyvoleným samcem prchá. Stačí se podívat na hejno slepic a kohouta. Jakmile spatříte, že se některá ze slepic dává před kohoutem do běhu, mužete si být jisti, že mezi nimi zakrátko dojde k pohlavnímu aktu. Proč ale samice prchá? Může to mít nejméně dva dobré důvody. Jednak je to jakási zkouška samcovy síly, jednak to samce energetizuje.
Jisté podvědomé analogie musejí fungovat i u lidí. Kolik jen známe filmů, ve kterých dívka utíká před svým milým v březovém hájku, na rozkvetlé louce nebo kdekoli jinde na místech vhodných i těch méně vhodných! A samozřejmě i tady se dívenka při běhu usmívá. Je to režisérův pokyn, nebo nějaký instinkt? Ale jaký? Už se těší na to, co přijde? Nebo se jí líbí, že svému milému uniká? Jenže z jakého důvodu se usmívá stařenka, která dobíhá tramvaj?
Vysvětlení musí být mnohem prozaičtější – v přírodě je totiž na prvním místě funkčnost. Co nefunguje, zaniká.
Takže otázkou je – jakou funkci může mít úsměv, případně nějaká jeho přírodní analogie?
„Rituální honičkou vydrážděný samec by mohl své vyvolené ublížit, kdyby jeho vášeň nebyla poněkud zmírňována právě tím úsměvem,“ vysvětlil profesor Machovec a dodal: „Víte, ono samozřejmě i u té slepice bychom jistě mohli pozorovat něco jako úsměv, ovšem skrze ten její zobák to jaksi nevidíme…“
Aha! Takže takhle to tedy je. Ženy se při běhu usmívají, protože běh v nich vyvolává jakousi instinktivní reakci a ‚vzpomínku‘ na pradávné doby, kdy utíkaly před svým vyvoleným Pramužem, který je přetáhl kyjem přes hlavu, aby si je za kštici odtáhl do své jeskyně. Usmívat se při tom jistě musely. Jinak by možná muž neodhadl správně sílu úderu, a jim by se to mohlo stát osudným. Potažmo všem jejich společným potomkům.
Jak si ale vysvětlit situace, kdy žena utíká a vůbec se neusmívá. Například při sprintu na sto metrů. Že by v tom sprinterkám bránil jakýsi neviditelný zobák? Nebo to přehnaly s mužskými hormony?
Jako psycholog rozhodně radím – jestliže se při běhu neusmíváte, okamžitě vyhledejte nejbližšího sexuologa.
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
