Tahle pravda byla už mnohokrát konstatována, aniž by naše chápání dějin nějak zvlášť změnila.
Co je psáno, to je i dáno, takže velké množství zajímavých příběhů a souvislostí prostě spadne někam pod stůl, čímž jsou možnosti k lepšímu porozumění lidské podstatě značně zúženy. K naší vlastní škodě. Jak by například vypadalydějiny, kdyby je více psaly také ženy? Určitě by v nich nechyběl jeden příběh, který mi vyprávěl profesor Machovec. Byl nejen zajímavým filozofem, ale byl to také velký příznivec a znalec žen.
Dozvěděl jsem se od něj například nejen to, že Marie Terezie porodila téměř neskutečné množství potomků, což je poměrně známý fakt. Daleko méně je ovšem známo, že v okamžiku své smrti vstala z postele a její následník Josef II. ji chtěl podepřít. Odmítla to s větou: „Celý život jsem stála na vlastních nohou.“ A tak také zemřela – stojíc na vlastních nohou až do poslední chvíle. Tenhle detail, který o ní mnohé vypovídá, obecně asi příliš známý není. Zapadl stejně jako příběh o Alexandru Velikém a athénské kurtizáně.
Ve starém Řecku – stejně jako v jiných starověkých kulturách – existovala v oboru prostituce jedna její velmi zajímavá forma, kterou reprezentovaly takzvané kurtizány. Měly ve společnosti podobné postavení, jakému se těší dodnes také japonské gejši. Jejich posláním nebylo pouhé uspokojení fyzické sexuální potřeby, které navíc v jejich případě nebylo žádnou samozřejmostí. Byly to nesmírně vzdělané a kultivované ženy, které otevíraly svým klientům svět kultury, krásy a zejména duchovní moudrosti. Jejich pozice z hlediska veřejného života byla přitom samozřejmě krajně choulostivá, protože je jasné, že jejich klientelu netvořili námořníci ani přístavní povaleči, nýbrž za nimi docházeli nejspíše příslušníci vysoké aristokracie. Jejich honoráře totiž byly velmi vysoké.
Když Alexandr Veliký ještě nebyl tak moc veliký, potřeboval si nejprve podrobit Athény, které mu ovšem silně vzdorovaly, takže mu trvalo poměrně dlouho, než zlomil jejich odpor. Rozhořčený vojevůdce nařídil městu, aby zbořilo své hradby, načež se vydal dobývat svět.
Obyvatelé Athén by byli rádi hradby opět vztyčili, ale město bylo vyčerpané válkou, takže chyběly prostředky. Jediný, kdo měl potřebné finance, byla právě jen nejváženější kurtizána ve městě. Představitelům vlády tedy nezbylo nic jiného, nežli navštívit tuto dámu také oficiálně, a požádat ji o pomoc. Vyhověla jim pod jedinou podmínkou. Hned vedle hlavní brány musel být vytesán nápis: „Tyto hradby zbořil Alexandr Veliký – dobyvatel – a postavila ta a ta – děvka.“
Po celou dobu jejího života tam tento nápis skutečně byl vytesán. Smazali jej okamžitě, jakmile zemřela. Není tedy divu, že její jméno není známé. Vždyť dějiny píšou vítězové. Profesor Machovec to jméno ještě znal. V mojí paměti, bohužel, nezůstalo.
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
