Když jsem pročítal zvolna se rozvíjející diskusi k tématu Ženy a transformace, uvědomil jsem si, že nastává příležitost v našem dialogu postoupit o kousek dál. Velmi mne zaujala otázka, kterou položila Vendulka k článku nazvanému Ženství. Ptala se, jak si představuji svobodnou ženu.
K tomu člověka napadne, zda například vdaná žena může být svobodná. Podívejme se, jak přesný je náš mateřský jazyk, co se týče manželských označení.
Muž je takzvaně ženatý, což má asi naznačit, že k němu jaksi přibyla žena, protože se oženil. A co žena? Ta je přece vdaná. Nápadně to připomíná také slova daná a vydaná. Zdá se tedy, že k muži přibyla žena, která je mu tím vydaná, byla mu daná – stala se tak jeho majetkem. Může tedy být vdaná žena svobodná?
Otázka ale samozřejmě mířila do mnohem zajímavějších rovin vnitřního stavu, protože svoboda je především stav ducha. Jsem skutečně přesvědčen, že žena má v tomto hmotném světě ke svobodě mnohem blíž nežli muž, který je od přírody disponován spíše k tomu, aby z tohoto světa hledal nejrůznější formy úniku. K tomu, aby byla žena svobodná, potřebuje jen jediné – zůstat ženou. Protože ženské tělo je mnohem prostupnější, a tudíž vnímavější k vnějším i vnitřním proměnám, žena se jim tak může daleko lépe přizpůsobovat.
Je daleko vnímavější také společensky, takže – pokud zůstává ženou – naprosto přirozeně vytváří harmonii kolem sebe – ve své rodině, tudíž ve společnosti vůbec. Mateřská náruč je v tomto směru podstatná a matka zůstává pro zdravého člověka základním pilířem harmonie jeho duševního života. V nejobecnější rovině platí, že vztah k matce je vztahem k životu vůbec.
Naší společnou Matkou je ovšem Matka Země, z níž jsme si postupně udělali globální hypermarket. Naštěstí i v době davového konzumu lze svobodu nacházet zcela samostatně, takže si i svobodnou ženu můžeme představovat jako zcela jedinečnou a konkrétní osobnost, ačkoli se tu v potu tváře pokouším pojmenovat právě to nejobecnější.
A právě na té nejobecnější rovině je nezbytné položit si otázku, co tedy ženě brání, aby zůstala ženou. Je to manžel, jemuž se stala majetkem, a snad i přítěží? Je to otec a jeho nevyzpytatelné nálady? Je to mateřská náruč, která po padesáti letech začíná být poněkud těsná? Jsou to děti, k nimž se příliš upnula, takže se sama přestala vyvíjet? Asi to bude jakýsi součin všech takových faktorů.
Ale především je to jeden z nejvážnějších omylů naší současnosti. Je to nepochopení oné nejhlubší propojenosti vnějšího a vnitřního světa. Neboť jen to, co žijeme vnitřně, žijeme také ve vnějším světě. Právě proto narážíme s různými lidmi na stejná úskalí.
A jelikož je svoboda stav ducha, musí být žena právě v duchu svobodná. Ducha ovšem odjakživa chápeme jako mužský element. Některé mužsky šovinistické kultury dodnes ženám ducha upírají.
Žena je ale samozřejmě duchem prostoupena. Je to její vnitřní mužství.
Aby žena zůstala svobodnou, musí si udržet svobodný vztah se svým vnitřním mužstvím.
Zdá se vám to bláznivé? Jedné klientce jsem na první konzultaci řekl, že potíže jejího vnitřního vývoje způsobuje nesprávná komunikace s jejím vnitřním mužstvím. Nedala mi to sice najevo, ale pomyslela si: „To je ale pitomost. Pitomostí jsem v životě slyšela už dost, ale abych za ně ještě platila?“ Odcházela rozhodnutá, že mne už kontaktovat nebude. Hned v noci se jí zdál příznačný sen. Jak ona sama vstupuje do jezera, ovšem na druhém břehu vyplave jako muž.
Jak ale může žena udržet nebo se vrátit ke svobodnému vztahu s vnitřním mužstvím?
Tady je prostor pro reklamu a… pokračování příště.
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
