Občas si pohrávám s myšlenkou, jaké to asi je, být ženou.
Otec jednoho mého kamaráda pochází ze Sýrie a každé ráno prý děkuje Alláhovi, že se mohl narodit jako muž. Proč asi? Z jistého pohledu mají muži život daleko snadnější. Nemusejí se tolik zabývat zodpovědností ani mytím nádobí. A hlavně – jsou daleko jednodušší. Jednobodoví. Muž je lovec, takže jakmile jej zaujme nějaká kořist, vydá se za ní a sleduje pouze ji, dokud se jí nezmocní. Kořistí může být v dnešní době vlastně cokoli. Žena, majetek, sociální pozice, televizní program, ale i smysl, poznání a jiné neviditelné hodnoty.
Občas si pohrávám s myšlenkou, jaké to asi je, být ženou, pro kterou je většina mužů téměř průhledná. Ženský mozek zkoumá neznámého muže údajně asi tři vteřiny a poté dospěje k prostým závěrům – ano, nebo ne. Jenže mezitím vyhodnotí miliardy informací, takže žena ‚vidí‘ naprosto přesně, co asi tak může od toho či onoho muže očekávat. Pochopitelně to vidí, pokud se nezamiluje, protože zamilovanost je z psychologického hlediska něco jako ztráta příčetnosti, takže mozek může vyhodnocovat ostošest, zamilovaná žena už si ‚to‘ nespočítá. Vždyť ztratila příčetnost. Začne onoho muže zase reálněji vidět, až zamilovanost ustoupí. Poté obvykle nastává jakési vystřízlivění, následované obvyklými vztahovými peripetiemi, které většinou vyústí rozchodem, případně se partneři propracují až ke skutečné Lásce, kdy prostě přijímají bez nějakých podmínek toho druhého právě takového, jakého jej vidí.
Vraťme se ale k naší úvodní otázce. Jaké to je, být ženou, pro kterou mužský svět žádnou zvláštní záhadu nepředstavuje? Vybavila se mi jedna divadelní hra, ve které mužské postavy generálů a diktátorů vzrušeně debatují nad mapou světa o tom, jak jej zcela a jednou provždy ovládnout. Čas od času do jejich pracovny vstoupí jakási mateřská postava s větami typu: „Oběd už je hodinu na stole. Nebudu vám to ohřívat dvakrát…“
Dobrá. Ale jak vnímají ženy samy sebe? Muž nakonec může svou jednobodovost akceptovat a děkovat za ni dokonce Alláhovi. Akceptuje sám sebe jako prostého tvora, který chce hlavně nerušeně stopovat svou kořist, i kdyby to byl zrovna ten jediný vhodný šroubek, který se mu zlomyslně zakutálel někam do rohu dílny. Muž nakonec může akceptovat i to, že jeho žena a ženy vůbec pro něj zůstanou záhadnými bytostmi, které se chovají zcela nevyzpytatelně. Ve stejných situacích reagují naprosto odlišně. Jednou se z přinesené květiny radují, jindy se naopak rozpláčou. Muž obvykle nedokáže zjistit proč. Minule to přece zafungovalo… Ale dobrá. Muž nakonec může pokrčit rameny a smířit se s tím, že tyhle věci nikdy nepochopí. Alespoň se nemusí učit zapínat si podprsenku a je osvobozen i od tisíce dalších ženských záležitostí.
Ale jak to tedy mají ženy? Být záhadou pro muže, to snad může být dokonce i nějak zábavné a naplňující. Ovšem zůstávají ženy záhadou také samy sobě? Dokážou opravdu do hloubky porozumět své vlastní existenci? A jak to vlastně zvládají dělat a sledovat několik věcí najednou? Jdou přitom opravdu do hloubky? Není nakonec ten neustále se rozvětvující ženský svět jakýmsi bludištěm i pro samotné ženy?
Proto si občas zkouším představit, jaké to asi je, být ženou. A nakonec se obvykle zaraduji, že jsem jen jednoduchý muž a toto tajemství pro mne zůstává uzavřené. Jistě nejsem sám, kdo si takové otázky klade. Jinak by totiž neexistovala tato anekdota:
Jistý muž žil sám na ostrově, který byl nedaleko pevniny. Ten muž se poctivě stával sám sebou, a dokonce se mu to dařilo natolik, že jej jednoho dne navštívil samotný Bůh. „Líbí se mi, jak žiješ. A jestli máš nějaké přání, milerád ti je splním.“ „Víš, občas dostanu chuť setkat se s lidmi. A tak sednu do lodi a zamířím k pevnině. Jenže cesta trvá dlouho a obvykle mne ta chuť zase přejde. Takže obrátím loď a jedu zpět. Kdyby tu byla přes moře postavená dálnice, třeba bych se s lidmi setkával častěji…“ Takové přání však Boha nepotěší: „Co je to za neekologické přání? Víš, kolik je na to třeba betonu a asfaltu? Kolik pilotů musí být zaraženo do mořského dna? Kolik nevinných mořských tvorů přitom zahyne? Opravdu nemáš žádné zajímavější přání?“ „No… vlastně… jedno bych měl. Vždycky jsem chtěl víc porozumět ženám. Co je pro ně opravdu nejpodstatnější? O čem ženy ve skutečnosti sní? Co mají doopravdy na mysli, když říkají – ne?“ Bůh posmutněle sklopí zrak: „A kolik jízdních pruhů by ta tvoje dálnice měla mít?“
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
