Dohodli jsme si s mou sestrou hysterkou oběd, ale protože se vám dřív může poštěstit, že potkáte opravdovýho Ježíše, než aby přišla moje sestra včas, seděl jsem sám nad jídelním lístkem a byl odsouzený poslouchat rozhovor dvou kamarádek ve vedlejším boxu. Probraly politiku, sukně, společné známé, co mají ,přežitý vztah‘, což znamená, že ona chce svatbu a on rozchod, a nakonec se dostaly k tomu, co si každá nechávala jako zlatý hřeb programu. Nový objev, možná Pana Božského Navždy a Opravdu, zkráceně PBNO. Tak jsem si i já vyposlechl o esemeskách přirovnávajích oči vyvolené k beduínské krásce ztracené v poušti, o brazilském filmu s italskými titulky, který ten okouzlující muž pouští k jahodám a šampaňskému, dece přehozené přes ramena, když spolu na balkoně obdivují rozsvícené město, a sbírce povídek s věnováním, kterou našla ta šťastná pod polštářem. Každou další větou vzduch houstl a já začal uvažovat o odchodu, abych tam nebyl, až dojde k explozi. Protože Pan Božský Navždy a Opravdu byl jen jeden a na obě používal ten samý scénář, ty samé esemesky, ten samý film i výhled z balkonu. Jen prezervativ byl pokaždé jiný a taky sbírky povídek, které si v náhlém tichu vyndaly ty dvě z kabelek, aby porovnaly věnování. Vím, že tato shoda okolností vám musí připadat nepravděpodobná, a ještě míň se vám tomu bude chtít věřit, když vám řeknu, že toho chlápka znám a byl jsem to já, kdo mu kdysi doma nechal onen brazilský film s poznámkou, že na ten by se dobře balily holky. Faktem ale je, že nás je vlastně málo, rozdělíme-li se do okruhů navštěvujících ty samé restaurace a postele.
Přišel se mě přeptat číšník, co si dám, a když jsem se znovu zaposlouchal do situace ve vedlejším boxu, počáteční šok už vyprchal a kamarádky byly ve stadiu, kdy řešily pomstu: „Vykastrovat,“ řekla první. „Vždyť by mu to přišili!“ namítla druhá. „Dal by si to do sáčku, přiložil na to mražený špenát, a za měsíc by byl zase funkční! Chirurgové jsou taky chlapi, a ti drží spolu, hlavně když jde o ptáky.“ „Tak ho dáme zmlátit,“ řekla první. „Já bych věděla, komu mám zavolat, kdo by věděl, komu zavolat, a tak ho zmlátí, že bude mít až do smrti vztahy jen přes internet.“ „A kolik by to stálo?“ zeptala se druhá. „Co já vím. Padesát tisíc? Šedesát? Sto? Určite ne víc.“ „To by nás stálo stejně jako tři až šest drahých kabelek, ne?“ „A psychologicky vzato, jak moc velkou radost máš z nové kabelky? A jak moc tě bude sžírat tahle podlost? Co se víc vyplatí?“ zeptala se první řečnicky.
V tu chvíli se objevila moje sestra a zeptala se, proč jsem tak zpocený a vyděšený, jako bych právě potkal Smrt. Když jsem jí to vysvětlil a ptal se, co mám dělat, abych zachránil kamaráda, nic neřekla a zahleděla se na červenou stěnu oddělující náš svět od světa dvou bohyň pomsty. „Ale ten tvůj kámoš přece narušil rovnováhu vesmíru něčím, co se nedělá. Za to by měl být potrestaný, ne?“ prohlásila, obešla bariéru a oslovila kamarádky, že s nimi má společného známého a že by se přidala, když se už skládají na ten bohulibý čin. V tu chvíli jsem se postavil i já. Chtěl jsem zakročit, ač jsem absolutně netušil jak. Ve vedlejším boxu jsem našel dvě zmatené ženy. Byznys kostýmky, dobře udělané vlasy a slzy bezmoci v očích. Civěly na mou sestru a jedna řekla: „Asi došlo k nedorozumění. Nikoho nechceme nechat zmlátit, to jsme si jen tak povídaly, aby se nám ulevilo. To si raději koupíme ty kabelky.“ „Na vašem místě bych se tak lehce nevzdávala,“ řekla sestra. ‚,Trest má následovat zločin a nejlepší je, když oběti přinese kromě satisfakce i nějaký užitek. Rozumíme si?“
Když jsem večer zazvonil u kamaráda PBNO s taškou plnou korejských, argentinských a litevských alternativních filmů a třemi sbírkami poezie, které jsem mu hodlal ponechat s tím, ať to střídá, otevřel mi s rezignovaným výrazem ve tváři. „Jdeš jako na zavolanou,“ zahučel a otevřel dveře do obýváku. Na gauči seděly dvě kamarádky, pily šampaňské a ťukaly si do mobilů telefonní čísla. PBNO od nich dostal podmínečný trest, který se mu odkládá za předpokladu, že jim mezi svými známými najde použitelné nezadané společensky etablované kamarády, kteří nebudou vypadat jako bratranci Mr. Beana. Poradila jim to prý má sestra.
Když jsem se nad tím zamyslel, na jeho místě bych si asi radši vybral ten výprask za čtyři kabelky. Člověk má to utrpení aspoň rychle za sebou. Ale hledat a ztrácet, doufat a zklamávat se, bloudit mezi esemeskami, čekáním na telefon a ranními rozpaky s cizím člověkem v posteli, být zodpovědný za omyly svoje a ještě i cizí, to je mučení, které si zaslouží jen opravdu těžcí provinilci.
Přišel se mě přeptat číšník, co si dám, a když jsem se znovu zaposlouchal do situace ve vedlejším boxu, počáteční šok už vyprchal a kamarádky byly ve stadiu, kdy řešily pomstu: „Vykastrovat,“ řekla první. „Vždyť by mu to přišili!“ namítla druhá. „Dal by si to do sáčku, přiložil na to mražený špenát, a za měsíc by byl zase funkční! Chirurgové jsou taky chlapi, a ti drží spolu, hlavně když jde o ptáky.“ „Tak ho dáme zmlátit,“ řekla první. „Já bych věděla, komu mám zavolat, kdo by věděl, komu zavolat, a tak ho zmlátí, že bude mít až do smrti vztahy jen přes internet.“ „A kolik by to stálo?“ zeptala se druhá. „Co já vím. Padesát tisíc? Šedesát? Sto? Určite ne víc.“ „To by nás stálo stejně jako tři až šest drahých kabelek, ne?“ „A psychologicky vzato, jak moc velkou radost máš z nové kabelky? A jak moc tě bude sžírat tahle podlost? Co se víc vyplatí?“ zeptala se první řečnicky.
V tu chvíli se objevila moje sestra a zeptala se, proč jsem tak zpocený a vyděšený, jako bych právě potkal Smrt. Když jsem jí to vysvětlil a ptal se, co mám dělat, abych zachránil kamaráda, nic neřekla a zahleděla se na červenou stěnu oddělující náš svět od světa dvou bohyň pomsty. „Ale ten tvůj kámoš přece narušil rovnováhu vesmíru něčím, co se nedělá. Za to by měl být potrestaný, ne?“ prohlásila, obešla bariéru a oslovila kamarádky, že s nimi má společného známého a že by se přidala, když se už skládají na ten bohulibý čin. V tu chvíli jsem se postavil i já. Chtěl jsem zakročit, ač jsem absolutně netušil jak. Ve vedlejším boxu jsem našel dvě zmatené ženy. Byznys kostýmky, dobře udělané vlasy a slzy bezmoci v očích. Civěly na mou sestru a jedna řekla: „Asi došlo k nedorozumění. Nikoho nechceme nechat zmlátit, to jsme si jen tak povídaly, aby se nám ulevilo. To si raději koupíme ty kabelky.“ „Na vašem místě bych se tak lehce nevzdávala,“ řekla sestra. ‚,Trest má následovat zločin a nejlepší je, když oběti přinese kromě satisfakce i nějaký užitek. Rozumíme si?“
Když jsem večer zazvonil u kamaráda PBNO s taškou plnou korejských, argentinských a litevských alternativních filmů a třemi sbírkami poezie, které jsem mu hodlal ponechat s tím, ať to střídá, otevřel mi s rezignovaným výrazem ve tváři. „Jdeš jako na zavolanou,“ zahučel a otevřel dveře do obýváku. Na gauči seděly dvě kamarádky, pily šampaňské a ťukaly si do mobilů telefonní čísla. PBNO od nich dostal podmínečný trest, který se mu odkládá za předpokladu, že jim mezi svými známými najde použitelné nezadané společensky etablované kamarády, kteří nebudou vypadat jako bratranci Mr. Beana. Poradila jim to prý má sestra.
Když jsem se nad tím zamyslel, na jeho místě bych si asi radši vybral ten výprask za čtyři kabelky. Člověk má to utrpení aspoň rychle za sebou. Ale hledat a ztrácet, doufat a zklamávat se, bloudit mezi esemeskami, čekáním na telefon a ranními rozpaky s cizím člověkem v posteli, být zodpovědný za omyly svoje a ještě i cizí, to je mučení, které si zaslouží jen opravdu těžcí provinilci.
