Jedu autobusem, čtu si noviny a věnuji se zcela seriózním myšlenkám jako „Padne vláda, nebo nepadne vláda?“ „Budu něco vařit k večeři, nebo si namažu chleba?“ (Vždycky zvítězí to druhé.) „Co si vezmu zítra na se sebe? Kalhoty, nebo sukni?“ A vtom se to stane. Vítr ke mně zavane útržek konverzace obsahující klíčová slova jako nešťastná, nezavolal, naštval, a já se instinktivně nakloním směrem, odkud přicházejí hlasy, a napjatě poslouchám. Jsem takový voyeur městské hromadné dopravy, poslouchám cizí životy, zapisuji si nejlepší hlášky a občas nevystoupím tam, kde mám, jen abych mohla vyslechnout i konec.
Tohle ze mne udělala Elle a každoměsíční závazek napsat 4200 vesele-smutných znaků (včetně mezer) o svém životě. Někdy se totiž v mém životě za měsíc nestane tolik zajímavých znaků. Někdy je můj život z literárního hlediska trochu nuda: miluju svého přítele a on miluje mne, utrácíme spoustu peněz za anglicko-české telefonní hovory, nadáváme na české mobilní operátory, kvůli kterým je naše esemesková láska luxusní záležitostí, a já občas brečím, protože se mi moc stýská, a on občas říká, abych už přijela domů. Mohla bych vám o tomhle psát každý měsíc? Stýská se mi I., Stýská se mi II., Stýská se mi VI.? A tak kradu. Ze života svých kamarádek, jejichž vztahy zrovna začínají nebo končí, ze životních mouder svojí mámy, babičky a paní sekretářky u nás v práci, z odposlechnutých konverzací v autobuse, vlaku nebo letadle. Většina mých nejbližších už zná ten nepřítomný výraz, který mě přepadá uprostřed toho nejintimnějšího povídání. V takových chvílích bývám v hyenistickém literárním vytržení: zrovna mne napadlo, jak by se právě vyslechnutá tragická zkušenost dala přeměnit v další veselý sloupek. Vřele vám tyhle drobné kapesní krádeže doporučuji. Díky nim jsem si uvědomila, že občas zcela bezpředmětně propadám sebelítosti, protože ve srovnání s tragédiemi některých mých autobusových obětí můj život pořád ještě patří do kategorie ,relativně šťastný’. Navíc je to skvělá škola, už několikrát se mi přítele podařilo překvapit hláškami a argumenty ukradenými ze životů druhých. A znáte ty situace, kdy se vztah dostane do úzkých, nedokážete s partnerem mluvit a on vás prostě nedokáže pochopit? Dlouho jsem si myslela, že je to jen můj problém a že na vztahy prostě nemám talent. Stačí jedna pozorná jízda MHD a uvědomíte si, že je nás v tom víc. Jen musíte počítat s drobnými komplikacemi, pokud se jako já rozhodnete své úlovky zveřejňovat. Každý měsíc se to opakuje. Jakmile vyjde Elle a na novinových stáncích se objeví upoutávky na další šťavnaté číslo, začínám s daleko větší opatrností přijímat telefonní hovory. Nedovedete si představit, kolik mých přátel a nepřátel, známých a neznámých, nadřízených a... (podřízené žádné nemám) si stěžuje, že jsem jim zase něco ukradla ze života. Je zvláštní, kolik lidí, na něž jsem ani nepomyslela, poznává ve veselých sloupcích svou tragédii. A kolika nikdy nedojde, že posloužili jako literární předloha. „To jsi teda nemusela,“ postěžoval si mi můj dávný přítel ze střední školy, když vyšel sloupek o příliš hodných mužích, se kterými se nedá vydržet. Vzal si to osobně, a konečně tak odhalil důvod našeho rozchodu, po kterém už deset let pátrá. „Já nevěděl, že ti to vadí. Myslel jsem, žes byla ráda, že se nehádáme.“ Já byla ráda, že se nehádáme. Byl jsi skvělý a rozešli jsme se především proto, že já se bláznivě zamilovala do někoho jiného. „Ten sloupek o příliš dokonalých byl super. Kdo to prosím tě byl? Znám ho?“ poslal mi esemesku příliš dokonalý kamarád, který mi k napsání tohoto tématu posloužil jako inspirace. Nevěděla jsem, co odpovědět. Na napsání něčeho pravdivého jako „Ten ňouma jsi byl ty“ mi chyběla odvaha. A tak jsem odepsala: „To byl můj přítel ze střední.“
Nedávno mi kolega dalšího mého bývalého kluka vyprávěl, jak tam všichni hltají Elle, a napíšu-li cokoliv kritického o mužích, hned se mému ex posmívají. Zdvořile jsem se usmívala, ale ve skutečnosti jsem měla husí kůži. Takže tady je můj vzkaz pro všechny krvelačné kolegy, kteří zrovna teď hltají Elle a formulují vtipné poznámky: Náš vztah neskončil ze závažných pochybení na jeho straně, chyba byla na té mojí.
Před svým současným přítelem jsem pro jistotu Elle dlouho schovávala. Jednak jsem nechtěla, aby černém na bílém viděl, jak nekriticky ho zbožňuju, a taky jsem se trochu bála, že mu bude vadit číst si intimní detaily o svém životě v novinách. Až nedávno jsem zjistila, že si všechny Elle kupuje a sloupky pečlivě pročítá. Myslím, že mu trochu vadí, že často bývá hlavním hrdinou, nechává si to ale pro sebe. Jen tuhle mi řekl: „Nemohla bys prosím tě někdy napsat něco pozitivního? Třeba jak úžasnej jsem v posteli?“ To podepíšu.
Tohle ze mne udělala Elle a každoměsíční závazek napsat 4200 vesele-smutných znaků (včetně mezer) o svém životě. Někdy se totiž v mém životě za měsíc nestane tolik zajímavých znaků. Někdy je můj život z literárního hlediska trochu nuda: miluju svého přítele a on miluje mne, utrácíme spoustu peněz za anglicko-české telefonní hovory, nadáváme na české mobilní operátory, kvůli kterým je naše esemesková láska luxusní záležitostí, a já občas brečím, protože se mi moc stýská, a on občas říká, abych už přijela domů. Mohla bych vám o tomhle psát každý měsíc? Stýská se mi I., Stýská se mi II., Stýská se mi VI.? A tak kradu. Ze života svých kamarádek, jejichž vztahy zrovna začínají nebo končí, ze životních mouder svojí mámy, babičky a paní sekretářky u nás v práci, z odposlechnutých konverzací v autobuse, vlaku nebo letadle. Většina mých nejbližších už zná ten nepřítomný výraz, který mě přepadá uprostřed toho nejintimnějšího povídání. V takových chvílích bývám v hyenistickém literárním vytržení: zrovna mne napadlo, jak by se právě vyslechnutá tragická zkušenost dala přeměnit v další veselý sloupek. Vřele vám tyhle drobné kapesní krádeže doporučuji. Díky nim jsem si uvědomila, že občas zcela bezpředmětně propadám sebelítosti, protože ve srovnání s tragédiemi některých mých autobusových obětí můj život pořád ještě patří do kategorie ,relativně šťastný’. Navíc je to skvělá škola, už několikrát se mi přítele podařilo překvapit hláškami a argumenty ukradenými ze životů druhých. A znáte ty situace, kdy se vztah dostane do úzkých, nedokážete s partnerem mluvit a on vás prostě nedokáže pochopit? Dlouho jsem si myslela, že je to jen můj problém a že na vztahy prostě nemám talent. Stačí jedna pozorná jízda MHD a uvědomíte si, že je nás v tom víc. Jen musíte počítat s drobnými komplikacemi, pokud se jako já rozhodnete své úlovky zveřejňovat. Každý měsíc se to opakuje. Jakmile vyjde Elle a na novinových stáncích se objeví upoutávky na další šťavnaté číslo, začínám s daleko větší opatrností přijímat telefonní hovory. Nedovedete si představit, kolik mých přátel a nepřátel, známých a neznámých, nadřízených a... (podřízené žádné nemám) si stěžuje, že jsem jim zase něco ukradla ze života. Je zvláštní, kolik lidí, na něž jsem ani nepomyslela, poznává ve veselých sloupcích svou tragédii. A kolika nikdy nedojde, že posloužili jako literární předloha. „To jsi teda nemusela,“ postěžoval si mi můj dávný přítel ze střední školy, když vyšel sloupek o příliš hodných mužích, se kterými se nedá vydržet. Vzal si to osobně, a konečně tak odhalil důvod našeho rozchodu, po kterém už deset let pátrá. „Já nevěděl, že ti to vadí. Myslel jsem, žes byla ráda, že se nehádáme.“ Já byla ráda, že se nehádáme. Byl jsi skvělý a rozešli jsme se především proto, že já se bláznivě zamilovala do někoho jiného. „Ten sloupek o příliš dokonalých byl super. Kdo to prosím tě byl? Znám ho?“ poslal mi esemesku příliš dokonalý kamarád, který mi k napsání tohoto tématu posloužil jako inspirace. Nevěděla jsem, co odpovědět. Na napsání něčeho pravdivého jako „Ten ňouma jsi byl ty“ mi chyběla odvaha. A tak jsem odepsala: „To byl můj přítel ze střední.“
Nedávno mi kolega dalšího mého bývalého kluka vyprávěl, jak tam všichni hltají Elle, a napíšu-li cokoliv kritického o mužích, hned se mému ex posmívají. Zdvořile jsem se usmívala, ale ve skutečnosti jsem měla husí kůži. Takže tady je můj vzkaz pro všechny krvelačné kolegy, kteří zrovna teď hltají Elle a formulují vtipné poznámky: Náš vztah neskončil ze závažných pochybení na jeho straně, chyba byla na té mojí.
Před svým současným přítelem jsem pro jistotu Elle dlouho schovávala. Jednak jsem nechtěla, aby černém na bílém viděl, jak nekriticky ho zbožňuju, a taky jsem se trochu bála, že mu bude vadit číst si intimní detaily o svém životě v novinách. Až nedávno jsem zjistila, že si všechny Elle kupuje a sloupky pečlivě pročítá. Myslím, že mu trochu vadí, že často bývá hlavním hrdinou, nechává si to ale pro sebe. Jen tuhle mi řekl: „Nemohla bys prosím tě někdy napsat něco pozitivního? Třeba jak úžasnej jsem v posteli?“ To podepíšu.
