Po téhle otřesné anabázi se u Emy opět dostavila fáze odporu vůči vztahům a nedůvěry v muže. Dnes je na začátku dalšího cyklu – začala odmítat normální nápadníky, kteří nebyli tak extrémní, aby se k ní ,probili‘ přes všechno její odmítání. Tak ale čeká na dalšího psychopata. „Jako filtr v jejím případě funguje extrémní strach z dalšího ublížení. Ten ji ale místo toho, aby jí pomohl, vede do dalšího průšvihu,“ upozorňuje psycholog Klimeš.
Podobnému typu žen by přitom doporučoval neodmítat každého, kdo má o ně ‚obyčejný‘ zájem. Normální chlap totiž není ten, kdo o vás usiluje za každou cenu, ale takový, který to zkusí, a když nechcete, tak respektuje vaše odmítnutí. Možná právě tohle byl důvod, proč Emin filtr normální nápadníky nepropouštěl. Ve skrytu duše toužila po někom komplikovanějším. Po někom, kdo by jí záhy zlomil srdce.
Na první pohled
Při filtrování partnerů velmi často kopírujeme osoby, které v našem
životě hrály klíčovou roli – ať už v dobrém či zlém. Mezi ty
nejčastější vzory proto logicky patří rodiče, sourozenci, ale třeba
i strýc, děda, soused nebo například nejproblematičtější partner
z minula. „Jestliže žena měla za otce hochštaplera a podvodníka, bude na
tyto typy reagovat mnohem silněji než na jiné muže. Na začátku může
pociťovat jakési jiskření či lásku na první pohled. Jenže co z toho,
když předem ví, že to nebude fungovat?“ ptá se Klimeš.
Důvod, proč máme tendenci využívat jeden a tentýž vzorec pořád dokola, je přitom podle něj jednoduchý: „Pokud si třeba vybíráte partnery podle povahy svého otce, má to několik důvodů. Jste na něj zvyklá, víte, jak funguje vzájemná komunikace, a také často máte pocit, že chování vašeho tatínka je jakousi normou – tím, co je obecně platné.“ Teorie amerického psychologa Roberta Zajonce pak říká, že pokud jste dlouhodobě s člověkem, k němuž máte neutrální nebo i mírně negativní vztah, časem ho začnete mít ráda. Když budete pít dlouho žlutou limonádu, tak přestože vám nijak zvlášť nechutná, jednou budete ještě rádi vzpomínat, jak jste pili skvělou limču na chmelové brigádě. Na tomto zákoně byl založen úspěch manželství, při nichž partnery dětem vybírali rodiče – což je dnes naštěstí už minulost.
Osud? Ani náhodou
Tyto modely, na jejichž základě prosíváme své partnery, přitom většinou
používáme zcela nevědomky. Vedou mimo jiné k tomu, že nám občas náš
život připadá jako osud. Když je například žena milenkou ženatého muže
a teprve po rozvodu se stává jeho manželkou, získala, aniž to tuší,
partnera, který řeší manželské problémy nevěrou. Za čas, až se
v jejich vztahu objeví potíže, její partner možná udělá to, co je mu
vlastní: najde si milenku, aby přežil krizi. Najednou je ona sama v roli
manželky, která přichází o muže. Možná ji pak přepadne pocit, že
v životě se všechno vrací – ve skutečnosti ale nejde o žádný
karmický princip, ale o obyčejný filtr, kterým si vybrala určitý typ
muže, jenž se chová stále stejně.
Čtěte více:
