Za radostných zvuků svatebního marše se nevěsta v šatech, jejichž zapůjčení na jediný den muselo stát nejmíň půl Petřina měsíčního platu, vydala drobnými krůčky k oltáři. Ženich, vedoucí kterousi z příbuzných, ji s oddaným výrazem následoval. Zablýskaly foťáky, videokamery se daly do pohybu. Matka nevěsty stále slzela a její kapesníček neztratil svou bělost. Byla to velkolepá svatba s dokonalou režií a na všechny přítomné zapůsobila. Na všechny kromě Petry. Petra stála u zdi a nevěřícným zrakem to pozorovala. Je vůbec možné, že její bývalý ulovil tuhle rusovlasou vílu? Co na něm vidí, proboha? Je možné, že… že spolu ještě nebyli v posteli? Je to možné? Protože jen tím by se dalo vysvětlit, že teď nevěsta s úsměvem a dobrovolně vyřkla své osudové „ano“. Jestli je to skutečně tak, pak se má panna nevěsta na co těšit, ušklíbla se v duchu Petra.František – to byla smutná kapitola. Nebyl ošklivý, vlastně byl ohromně sympatický. Měl taky zajímavé povolání, ve kterém byl podle všeho úspěšný. Nebyl bez koruny. Byl to svým způsobem docela prima chlap. Potíž spočívala v tom, že Petra se dosud nevzpamatovala z jediné noci, kterou s ním strávila. Už to bylo pár let, ale zapomenout nemohla. A nebyla to hezká vzpomínka.
František byl totiž milenec typu ,šicí stroj‘. Líbat neuměl, o předehry se nezajímal – a jakmile, aby se tak řeklo, byla správně nasazena jehla (povedlo se mu to asi na čtvrtý pokus), spokojeně zaúpěl, celou vahou ji zalehl a začal komíhat zadkem jako udýchaný sršeň, s čímž nepřestal až do vytouženého konce. Navíc si v těch nejnevhodnějších okamžicích dával rauchpauzy, během kterých jí vylizoval ucho (jen to levé) a funěl jí do něj otázky na téma, jestli se jí to líbí a jestli jí to už někdy někdo takhle skvěle udělal.
„Vůbec se mi to nelíbí!“ sípala Petra už poněkolikáté. „A krom toho se dusím! Nemohli bychom aspoň změnit polohu? A prosím tě, prosím tě, nevylizuj mi pořád to ucho! Je to nechutný!“ A i když by nejradši zaječela, že zatím jí to úplně všichni udělali podstatně skvěleji než on, včetně třičtvrtěmetrového trpaslíka z cirkusu, do kterého se kdysi zakoukala, ovládla se a zůstala zticha. Byla to dobře vychovaná dívčina, a ty takovéhle věci neříkají. Ale klidně mu to tenkrát mohla oznámit – František ji beztak neposlouchal. Byl tak zaujat šitím, že neslyšel nic kromě svého ega – anebo se mu Petřiny stížnosti v nějakém záhadném mozkovém laloku proměňovaly ve slova díků za to, jak úžasně ji ošukal.
Petře se nakonec povedlo dosáhnout jakéhosi náznaku vyvrcholení. Ale to jen proto, že prostě měla ráda sex. Když jí pár dní po téhle příhodě roztoužený František zavolal a pokoušel se ji znovu dostat do postele, namluvila mu, že má jiného, jen aby jí už konečně dal pokoj. Ten traumatický sexuální zážitek rozhodně nehodlala opakovat. Nakonec přece jen zůstali kamarádi, takže teď František považoval za zdvořilé pozvat ji na svou svatbu.
Nevěsta se ženichem se nechutně dlouho líbali (a přitom František vůbec líbat neumí, rozpomněla se Petra) a ruku v ruce se odebrali na svatební hostinu. Vypadali fakt zamilovaně. Je to možné? Petra si představila Františka na svatební posteli v roli šicího stroje (ještě ke všemu mírně porouchaného) a pak se pro jistotu opila.
Uplynulo sotva pár neděl, a Petra už zase stála v kostele. Tentokrát byla kmotrou několikadenní dcerušky jiného bývaláka. Fascinovaně sledovala, jak otylý kněz noří nahé růžovočervené mimino do křtitelnice, a jako ve snách vyřkla pár předepsaných frází. Čerstvá maminka se na ni z celého srdce usmála a Petra se roztržitě usmála na ni.
Ale ani tak nechápala, jak se Jozefovi podařilo najít tuhle příjemnou, hezkou holčinu a oženit se s ní. Jak se mu mohlo podařit s ní mít mimino. Pokud tohle není neposkvrněné početí anebo umělé oplodnění, pak spolu nejspíš museli něco mít! Možná i několikrát. Petra si po jediném zážitku prožitém v Jozefově přítomnosti neuměla představit, že by s ním některá mohla být ochotná vlézt do pelechu ještě podruhé.
Jozef byl jedním z těch udělaných, silných chasníků při těle, kteří skutečně mají něco v kalhotách. Když ji balil v jisté hospodě na předměstí, vrhala Petra nesmělé pohledy do jeho rozkroku. Byla v něm obrovská, úžasně velká boule, slibující neslýchané rozkoše. Nad druhou nebo třetí lahví zeleného veltlínu vzal Jozef Petru za ruku a něžně jí položil dlaň na tu bouli. Vzrušilo ji to skoro k extázi, ale to byla chyba. Kdyby byla zašátrala okolo, objevila by důležité věci.
Petra nezašátrala. Nechala se od něj odvézt do bytu, kde zjistila, že… že slibnou bouli v kalhotách tvoří jen a pouze Jozefova nadrozměrná varlata. Varlata přímo býčí. Varlata, která by, připravena podle staré španělské receptury na šalvěji, česneku a pepři, zasytila nejspíš celou vesnici.
Petra bohužel neměla hlad.
A tak brzy nato objevila, že se na Jozefových obrovských koulích líně povaluje žížala. Jinak se tomu orgánu rozkoše dost dobře nedalo říkat. I když se vzápětí povalovat přestal, nedosahoval Jozefův hrdě vztyčený penis ani velikosti Petřina vztyčeného prostředníku. A co horšího: bylo to nepochopitelné, ale Jozef o svém handicapu podle všeho nevěděl. Naopak: neustále jí nutil své péro do dlaně, a zatímco se ho pokoušela něžně uchopit mezi palec a ukazováček (nechtěla mu ublížit), přimáčkl ji na matraci a mumlal cosi o tom, že takového utahováka, jakého má on, určitě v životě neviděla, a že se fakt má na co těšit, to teda jo.
Petra byla v rozpacích. Když Jozef utahováka zasunul, necítila – jak se dalo čekat – vůbec nic. Jozef se mezi mnohými vzdechy a steny holedbal, že to takhle může dělat třeba několik hodin – a Petra mu ke svému zděšení uvěřila. Pokusila se Josefovi utahováka vykouřit – a on u toho celkem slibně hýkal – jenomže ji to moc nebavilo, a tak nabyla nepříjemného dojmu, že by mu ho v roztržitosti mohla ukousnout. Ovšem, pro ni by to byl jen malý zákusek, ale pro Jozefa bolestná ztráta.
Copak si to chlapi v jednom kuse na záchodě nepoměřují? ptala se sama sebe. Jak je možné, že nemá tušení, jaký je ve skutečnosti ten jeho utahovák? Petra noc s Jozefem přežila bez větší újmy na fyzickém nebo duševním zdraví, dokonce se svým způsobem udělala, když na ní praktikoval orální sex, ale jakmile se ráno sebrala k odchodu, rozhodla se, že nikdy víc! S Jozefem zůstali kamarádi.
A tak teď zřejmě považoval za zdvořilé pozvat ji ke křtinám svého potomka, a dokonce z ní udělat kmotru.
Petra chvilku držela v náručí uzlíček zvaný miminko a v duchu mu gratulovala k tomu, že je holčička. Co když se postižení jejího tatínka dědí z otce na syna? Holka je jistě mimo nebezpečí.
Když dcerku vracela rozzářené mamince, nešťastnou náhodou jí padl zrak na bouli v Jozefově rozkroku. Honem se podívala stranou, ale ten obeznámený škleb už nedokázala potlačit.
A tak šel čas. Petra dál vybírala chlapy metodou pokusu a omylu, a když už celého mužského pokolení začínala mít plné zuby, stal se zázrak. Zázrak s velkým Z. Milan měl všechno, po čem toužila. Vysokou štíhlou postavu, husté vlnité vlasy, slunečnou povahu, podobné zájmy a názory jako ona sama – a taky úžasnou schopnost vycítit, po čem Petra v posteli nejvíc touží. Byl prostě úžasný. Když jí s vážným výrazem oznámil, že ji miluje a chtěl by si ji vzít, nejradši by samou radostí vyskočila tři metry do vzduchu.
Cesta k oltáři (tedy, přesněji řečeno, k oddávající úřednici) byla vyložená prošlapaným kovralem. Vypůjčený bílý kostýmek Petru škrtil v podpaží a na vysokých podpatcích trochu vrávorala. A přece ještě nikdy v životě nebyla tak šťastná! Vznášela se na své lásce jako na obláčku a jen rozmazaně viděla příbuzné a známé, tísnící se v sále. Její matka (už dlouho přesvědčená, že dcera zůstane na ocet) hlasitě štkala a utírala si nos do papírových kapesníčků. Zacvakaly foťáky, rozběhly se videokamery. A teprve když na ni Milan oddaně pohlédl a navlékl jí na prst zlatý kroužek, vrátil se Petře zrak a rozhlédla se kolem sebe.
A to byla chyba.
Vzadu u zdi totiž uviděla dívčinu, kterou jí Milan před časem představil jako kamarádku. Stála tam osaměle, stranou od ostatních, kousala se do rtu a zdálo se, že se každou chvíli hlasitě rozřehtá.
