Já i vy máme díky četbě Elle vztahovou teorii v malíčku. Známe
dokonale pravidla hry, kterou spolu ženy a muži od nepaměti hrají. Víme,
že telefon se zvedá až po pátém zvonění, na schůzky se chodí
minimálně o pět minut později, a když nás snad muž našeho srdce
nestihne pozvat na rande do středy, musíme mu s lítostí oznámit, že
tenhle týden máme bohužel všechny termíny beznadějně, ale skutečně
beznadějně obsazené. Všechny víme, že čas od času se musíme tvářit
záhadně, možná až trochu odtažitě, občas přijít domů neplánovaně
až k ránu a druhý den mu vyhýbavě, se sklopenýma očima a bez
podrobností suše oznámit, že jsme přece byly s kamarádkami tancovat.
K něčemu se vám ale musím přiznat. Teď to opravdu nezvládám. Většinu
pravidel ignoruju nebo si při jejich dodržování připadám mírně
křečovitě. Nedodržuju žádnou taktiku, nevytvářím strategie. A bojím
se, jak tohle asi skončí?
Oslintaný a sbalený
Začalo to už naším sblížením. Dva roky jsem se striktně držela mantry:
„Neoslovujte muže jako první. Jak jinak byste věděla, že jste ho opravdu
upoutala a že se s vámi nebaví jenom ze slušnosti?“
Osmělila jsem se až během nedávného lyžařského zájezdu uprostřed noční jízdy autobusem. Přisedla jsem si k němu na uvolněné sedadlo a smyslným hlasem jsem mu položila rafinovanou otázku: „Těšíš se na lyžování?“ Vzápětí jsem mu usnula na klíně a kompletně mu oslintala kalhoty. A nejenom to. Dva dny poté jsem si k němu domů přinesla fén, čtyři dny poté si v šuplíku s jeho spodním prádlem vyhradila pravý roh pro kalhotky a levý roh pro ponožky a šest dní poté jsem dostala přidělenou poličku v koupelně. „Já jsem nic nedělal, a najednou to bylo,“ líčí výstižně můj partner svým přátelům překotný začátek našeho vztahu. Flákám taky další pravidla. Například to, které zní: „Nevolejte mužům jako první. Když on zavolá vám, nemluvte s ním víc než deset minut. Vlídné, ale nekompromisní ukončení hovoru vám v jeho očích dodá jistou auru tajemna.“ Služba výpis hovorů na mém mobilním telefonu mě usvědčuje z toho, že v tomhle kole neboduju: v počtu hovorů prohrávám za poslední tři dny sedm ku pěti a o jejich délce ani nemluvě. Tady jsou poslední tři: 16:41, 11:44, 28:24.
Odtažitá a nedostupná
Minulý týden jsem si řekla, že je na čase hrát odtažitou a nedostupnou
přesně podle pravidla ,Buďte záhadná‘, a prohlásila, že bych ráda
zase jeden večer strávila sama ve svém bytě. Myslím, že jsem se tvářila
dostatečně záhadně, slovní projev jsem omezila na minimum, fyzický kontakt
s obtížemi taky, sbalila jsem fén, z koupelnové poličky dramaticky
vybrala pár nezbytností a odvážně si odjela užívat vytoužené
samoty.
Po hodině nervózního přecházení po bytě a tisíci kontrolních pohledech na displej telefonu, jestli je skutečně nabitý a má signál, jsem pochopila, že to asi nedokážu. Po další hodině jsem zjistila, že zaujatě sleduji akční film Aljaška v plamenech a nervózně si zapaluju jednu od druhé. Třetí hodinu jsem strávila čtením sportovní rubriky ve tři dny starých novinách. Čtvrtou hodinu jsem věnovala tvoření nenápadné, odtažité a nedostupné esemesky. Po nekonečné řadě variant jsem zvolila neutrální: „Jak se mas?“ Pochopil. Okamžitě. „OK. Nemam se pro tebe zastavit?“ Vrhla jsem se do koupelny, dala si sprchu, vyčistila zuby, sbalila fén a pár koupelnových nezbytností a napsala: „Klidne. Jak chces:-).“
Happy end?
A teď se ptám: Kam mě tohle lehkomyslné porušování pravidel dovede?
Stanu se pro něj všední, nezajímavou, nudnou a za pár dní bude svým
kamarádům o našem rozchodu říkat: „Já nic nedělal, a najednou to
nebylo“?
Opustí mě kvůli holce, kterou oslovil sám, která mu nekompromisně končí telefony a nikdy sama nezavolá, a když se jí neozve do středy, je až do konce týdne beznadějně zadaná? Jsem unavená z hraní her, vymýšlení taktik a strategií. Nechci čekat na páté zazvonění, když toužím telefon zvednout hned. Nechci nuceně trávit večery nervózním přecházením po bytě, když chci být u něj pod peřinou. Nechci dělat nezamilovanou, když jsem v tom až po uši. Pustila jsem se do vysoké hry. Můj muž se zatím usmívá. Ale co já vím, jestli to není jenom ze slušnosti.
