Ať už pročesáváte jeho telefon naprosto cíleně nebo ho jen tak zkusmo zapnete, když je váš přítel ve sprše, koledujete si o rozchod. Není to přehnané, myslím to úplně vážně. Netvařte se pohoršeně ani nezapírejte, vím, že už jste to zkusila. Zkoušíme to totiž skoro všechny. Podle průzkumu, který jsem učinila mezi svými přítelkyněmi, kontroluje pravidelně mobil svého partnera osm žen z deseti – jde o páry, které spolu žijí v jednom bytě.Strkat nos do soukromí druhého je stará dobrá klasika, ale kvůli tomu, že esemeskování je dnes nejoblíbenější formou komunikace, je daleko snazší nabourat se miláčkovi do jeho vlastního světa než v dobách, kdy jste nejdřív musela přijít na to, kam si deník schovává, tedy v tom lepším případě, že si jej psal. Jinak jste se mohla jen domýšlet.
Mobilní telefon je sice součástí soukromého majetku, ale zdá se, že jej my ženy považujeme za proklatě veřejný. Možná je to i tím, že muži je nechávají jen tak povalovat po bytě. Nedejte se ale svést, protože tahle cesta je nebezpečně kluzká. Jakmile mu začnete pročítat zprávy, otevírá se před vámi nekonečné množství omylů, dezinterpretací a zhola zbytečné nejistoty. Krátké textové zprávy jsou velmi neosobní forma komunikace. Dají se vyložit různě, nejsou jednoznačné. Když si je přečtete vytržené z kontextu, dostanete jen jednostranný pohled na věc. Při pročítání zpráv, které si posílali dva jiní lidé, se můžete ocitnout zcela mimo mísu. Když jsem (přísahámžepoprvéanaposledy!) mobil jednomu svému (ex)chlapci zkontrolovala, našla jsem spostu opravdu podezřelých zpráv a navrch s oslovením ,miláčku‘. Později se ale ukázalo, že byly od jeho maminky. Zprávy, které jsem naopak hledala, jsem zase téměř ignorovala, protože byly nudně sterilní a ,miláčkůprosté‘: „Navrhuji čtvrteční 18.30?“
Fakt, že pročítání cizích mobilů nevyřeší vůbec nic, potvrzuje Eva. Šestadvacetiletá slečna, která byla přesvědčená, že je jí přítel nevěrný se svou bývalou ženou, se pustila do pročítání jeho esemesek. „Prostudovala jsem všechno, co jsem našla v přijatých i odeslaných zprávách, abych zjistila, jak se loučí, jestli jí posílá pusu,“ přiznává se Eva. „Jenže když čtete cizí esemesky, tak se můžete ve svém podezření jenom utvrdit. Mozek vám totiž do všeho dosadí význam, který tam chcete vidět. Jan mi ve skutečnosti vůbec nevěrný nebyl, ale moje fantazie se utrhla ze řetězu a já jsem si z nevinných vzkazů vykonstruovala úplně nereálný příběh.“
Předpokládala jsem, že moje kamarádky jsou na čmuchání v mobilech svých partnerů příliš hrdé a slušné (…a jediná bezohledná mrcha jsem já), ale krátký průzkum odhalil, jak šeredně jsem se pletla. Téměř všechny se ke špionáži přiznaly. Markéta říká: „Ve chvíli, kdy už má člověk pocit, že si neumí poradit jinak, je tohle podle mého soudu ještě snesitelné zlo,“ a přiznává: „Jako každá žárlivka jsem měla to nutkání milionkrát. Před lety jsem tomu podlehla ve chvíli, kdy nebylo potřeba po ničem pátrat, protože jsem si byla zcela jista. Přesto mě ta jistota strašlivě ponižovala, nejen kvůli tomu, o koho se jednalo. Nijak mi to nepomohlo, nijak mi to neublížilo, a zcela upřímně přiznávám, že jsem si sebe ani nepřestala vážit. Naopak jsem ráda, že to bylo takové kulaté razítko jako potvrzení toho, že můj minulý vztah nefunguje, a odešla jsem z něj zřejmě rychleji. Aktuálně tuhle potřebu nemám, a jsem za to moc ráda, ne snad proto, že prohlížet někomu mobil není zrovna košer, ale proto, že to nemám zapotřebí.“
Klára (27) měla alespoň tu slušnost, že se tvářila lehce zahanbeně, a když jsem se jí ptala, klopila oči: „Stydím se, ale občas mu mobil pročítám,“ řekla mi. „Nechává ho všude ležet, a to je, jako kdyby mě ponoukal, ať se podívám. Kdo má pak odolat? Já se prostě musím kouknout. David si ale bohužel všechny nové zprávy hned maže.“ Byla jsem v šoku z toho, že další kamarádka, Sára (28), byla na své slídění dokonce hrdá. „Samozřejmě že ho kontroluju!“ vykřikla. „Prohlížím mu textovky pořád, čistě ze zvědavosti. Nic jiného v tom není.“ Ale co vlastně hledá? „Nic určitého,“ řekla, „prostě mě to baví.“
Nedokážu jí věřit ani trochu: Jediný skutečný důvod ke slídění v cizích esemeskách je nejistota. I když s tím začnete jen tak z legrace, je za tím něco jiného. Buď si vás váš přítel dostatečně nevšímá, nebo máte pocit, že nepatříte do jeho světa. A nejlépe že do něj nepatříte z nějakého ,konkrétního‘ důvodu. Ten se pak snažíte najít – v jeho mobilu, protože chlapíci umějí být občas přepečlivě uzavření a my z nich pak nic nevypáčíme. Nakonec to vypadá, že slídění je jediná možnost, jak zjistit, co se děje.
Sára, které jsem svůj pohled na věc objasnila, nakonec souhlasila. Že prý na tom může být kousek pravdy. „Nejsem nejistá,“ trvala ale na svém. „Nicméně uznávám, že Robert mi nikdy nechce říct, co se děje, nechce se mnou probírat naše známé, takže se snažím zjistit, co se dá. A samozřejmě že nakonec nic nenajdu, protože všechny jeho SMS zní jako: ,Cus kamo, zajdem na jedno?‘“
Některé z nás ale najdou mnohem víc, než chtěly. Adéla (24) se taky jen tak ,náhodou‘ nabourala svému příteli do mobilu a našla SMS od jeho kolegyně z práce. Bylo jich hodně a jejich důležitost kolísala od: „Jak se mas?“ až po „Chtel bys me?“ „Byla jsem úplně v háji,“ říká Adéla. „Když jsem se ho ale na rovinu zeptala, co to má znamenat, povídal, že je ta holka do něj zamilovaná, ale on k ní vůbec nic necítí. Dost nás to rozhodilo, ale zůstali jsme spolu. Já ale nemůžu zapomenout, pořád mi to straší v hlavě. A když se opiju, vyčítám mu to. A už mu taky nevěřím tak jako dřív.“
I Karolína (33) objevila něco, co ji nepotěšilo. Když se její přítel koupal, popadla jeho telefon. „Už nějakou dobu jsem měla divný pocit a Jirka se mi jakoby vzdaloval. Když jsem prohlížela jeho telefon, srdce mi bouchalo až v krku – příšerně jsem se bála, že mě přistihne, ale musela jsem to prostě udělat. Hledala jsem jakoukoli stopu. A našla jsem vzkaz: ‚Promin, ale potrebuju si dát pauzu. Ted jsem z nas nejaka zmatena.‘ Okamžitě jsem pochopila, že mi byl nevěrný, a bylo mi mizerně. Je to strašný přijít na to takhle – samozřejmě jsme se rozešli, ale já jsem se z toho už nikdy úplně nevzpamatovala.“ Karolína si ani po čase nenechá vysvětlit, že zpráva se mohla týkat něčeho úplně jiného, jakkoli se zdá, že nikoli – a že k zachování její duševní rovnováhy stačilo jen – nečíst cizí zprávy. Hedvika (31) pro změnu tvrdí: „Do mobilu se pouštím jen ve chvíli, kdy mi nezbývají jiné možnosti. Dokud je všechno o.k. a není důvod pochybovat, pak není ani důvod do mobilu koukat – ale ve chvíli, kdy se začne chovat jinak, divně, o ničem se mnou nemluví… no je to hnusný, ale co s tím? Dřív se prohledávaly kapsy, teď je to o něco snazší.“
Na druhé straně slídicí kauzy se ocitl Marek. Pětatřicetiletý advokát se vloni stal obětí SMS špionky. Marek byl nevěrný své ženě Sandře před svatbou i těsně po svatbě. Když mu jednou v noci zapípala zpráva, Sandra si ji přečetla a zjistila, že je od jeho dlouholeté kamarádky Heleny. Vzbudilo to v ní zvědavost, a tak si přečetla všechny zprávy, které si Marek schovával. A bylo to jasné. Už víc než rok spolu ti dva spali. Když na něj uhodila a chtěla vysvětlení, Marek se ke všemu přiznal. „Udělal jsem velkou chybu, že jsem se oženil, ale protože jsem s Helenou chodil tajně, neměl jsem si s kým o tom před svatbou promluvit.“ Manželé se okamžitě rozešli a Marek dodnes žije s Helenou. Dnes si myslí, že Sandra tehdy tu SMS nenašla náhodou. „Nechával jsem si u ní telefon pořád, takže byla jen otázka času, kdy na něco přijde.“ říká.
Když máte v mobilu něco tajného, proč byste ho měla nechat povalovat tam, kde se do něj může někdo podívat? Jednoduché: pravděpodobně proto, že si uvnitř přejete, aby se na to ten někdo podíval. Aby na to přišel. Protože tím, že mu umožníte ,zjištění‘, vyhnete se první přímé konfrontaci.
Vidíte? Prohlížení přítelova mobilu váš vztah NIKDY nevylepší. Já vám naopak radím, když na vás přijde slabá chvilka a vy byste strašně moc chtěla alespoň nakouknout, s kým si píše, představte si, zda byste chtěla, aby on četl ty vaše zprávy. Ještě jsem vás nepřesvědčila? Tak tedy ještě jednu, závěrečnou, tragickou mobilní story. Já a můj přítel máme úplně stejný model telefonu a pořád si je pleteme. Jednou, bylo to loni na podzim, přišel v neděli večer do obýváku, kde jsem se dívala na televizi. Můj telefon zapípal a přítel po něm sáhl v domění, že je jeho. „Ten je můj!“ zaječela jsem, protože jsem tušila, co mi přišlo za zprávu (na kterou jsem už dvacet minut čekala a – želbohu – rozhodně neměla nic do činění s mým současným vztahem, zkrátka jsem vůbec, ani trochu nestála o to, aby si ji přečetl). Ale bylo pozdě. Měl už mobil v ruce, četl si zprávu a lapal po dechu. „Váš hlas do soutěže SuperStar byl započítán. Děkujeme,“ četl nahlas. „Miláčku, já z tebe někdy fakt nemůžu.“
Zabořila jsem se do křesla tak hluboko, jak to šlo – rudá jako rak. Napůl úlevou, napůl hanbou. Jak říkám, dneska si člověk musí dávat na mobil velkýho majzla.
