Zkorporovaný muž je takový, který pracuje pro mezinárodní korporaci a podléhá korporačním normám. Korporační normy dbají o dobré jméno korporace. Mimo jiné zajišťují, aby se ženy mezi muži cítily svobodně. Aby vnitrofiremní komunikace probíhala bez dvojsmyslů. Čistě jako horská bystřina nebo proud dat v optickém kabelu. Pod pohrůžkou okamžitého vyhazovu a možné další kompenzace. Je to taková americká přísnost, na jakou u nás nejsme moc zvyklí. Chcete vědět, jak zhruba vypadá letní pracovní den v hlavě zkorporovaného muže?
Jak zasvítí oknem do kanceláře slunce, paprsky mi připomenou proudy bitů. Těžko se dá myslet na něco jiného než... hardware. Kdyby tak ta nádherná lehounká placatá motorola měla ještě bluetooth a foťák… zasněně se zahledím do blba. A ouha! Přece je tu ještě jedna věc. Spousta mladé, pulsující krve kolem. Otevřené výhledy, přísné zákazy. Každé takové pomyšlení ovšem musí zůstat skryté jako procesory firemního serveru. Pravidla jsou krutá. Jenže co má asi člověk dělat, když mu nosem do mozku proudí tolik různých letních vůní? Když paprsky slunce pod náhodnými úhly pronikají látkami, které v tuto roční dobu prostě nejsou dost husté. Můžete vyhlásit zákon na cokoliv, těžko ale něco změníte na tom, že člověk musí dýchat. Že vidí. A už vůbec zákonem neovlivníte, jak zrovna v tu chvíli chlápkovi padnou kalhoty.
Dá se to ale schovat. Koneckonců žijeme v jedenadvacátém století. Od časů starověké Tróje se hodně změnilo. I muži se vyvíjejí. Dnes se chováme mnohem strategičtěji. Nevyhledáváme války. Což ovšem neznamená, že nám vyhaslo pod kotlem.
Je devět ráno v kanceláři. Mám chuť na kafe a na štěstí si o něj ještě pořád můžu někomu říct. Samozřejmě pokud to má dotyčná osoba v popisu práce. Margita zrovna zuřivě buší do klávesnice. Jemně ji vyruším od vášnivého chatu, a vida, káva zavoní a je na cestě. Margita není ani trochu můj typ. Přesto si, jak se mi tak nakloní nad stůl, nemůžu nevšimnout následků její poslední předplážové kampaně. Margita je chodící ukázka toho, co se stane, když žena vyžene všechny tukové tkáně ze spodní části těla a ony se jí ukryjí v poprsí. Jenže chlápek, co by si dneska chtěl něco začít se svou asistentkou, musí být připraven si ji rovnou vzít. A já už ženatý jsem. Kromě toho je tady řada dalších věcí, které potřebuju vyřídit.
Sotva se pustím do kontingeční tabulky, kterou jsem už před týdnem veřejně prohlásil za hotovou, zjeví se další rozptýlení. Tentokrát to nebude tak jednoduché. Mladá dáma, která se ležérně opřela o parapet okna vedle mého stolu, není žádná přinestaška. Je to finanční analytička a přišla se zeptat na můj názor na… Bože Téhle Firmy, jaké klády to házíš pod nohy svým věrným služebníkům! Třeba ji žádný můj názor nezajímá, třeba si jen přišla vyzkoušet, jak funguje její nový parfém. Funguje dokonale. Člověk by se rád zmínil, ale to bych si raději jazyk vyřízl, než vysvětlovat zítra na personálním, jak jsem to myslel. A jak se tak trochu předkloní, hned vidím, že by bylo mnohem lepší, kdyby ten knoflíček, co je bez práce, raději zaměstnala v dírce na druhé straně. Protože kdyby to udělala, byl by zrovna tady na tom místě kus halenky a ne pruh slibně stoupající kůže ukončený jemnou růžovou krajkou a já bych nemusel domýšlet, co je dál. Bradavka, co jiného? Můžou si mě korporovat, jak chtějí, tohle prostě nejde vymazat. Jsem sám sebou znechucený. Až nám jednou začnou skenovat mozky, nenajdu práci.
Nevím už přesně, co po mně chtěla, ale unikl jsem. Přišel čas pravidelné porady všech managerů. Cestou přemítám nad tím, co mě čeká. Karolína nemá ničím pozoruhodná prsa. Jenže když si jako vždycky sedne naproti mně a dá nohu přes nohu, rozprava kolegů se mění v jednotvárný hukot vzdáleného vodopádu a má pozornost se samovolně, jakoby pod vedením zenového mistra, soustřed ... Já vím kam, ona ví kam. Hrajeme tuhle hru často. Je to moje šéfová. Jsem proklet. A hele, co to má? Nádherná placatá motorola u malého růžového ucha přerušuje linii šíje sklánějící se nad...
Nedokážete si představit, jak jsou ty pracovní dny vyčerpávající. Jak se těším domů. Jak si už cestou připravuji ty nejrafinovanější způsoby, kterými doma se ženou tu vybuzenou energii zužitkujeme. „Jak ses měl dneska v práci?“ zeptá se mne. „Celkem to šlo,“ odpovím jako vždycky.
A otevřu si pivo. Jak se to jednou naučíte potlačovat...
Jak zasvítí oknem do kanceláře slunce, paprsky mi připomenou proudy bitů. Těžko se dá myslet na něco jiného než... hardware. Kdyby tak ta nádherná lehounká placatá motorola měla ještě bluetooth a foťák… zasněně se zahledím do blba. A ouha! Přece je tu ještě jedna věc. Spousta mladé, pulsující krve kolem. Otevřené výhledy, přísné zákazy. Každé takové pomyšlení ovšem musí zůstat skryté jako procesory firemního serveru. Pravidla jsou krutá. Jenže co má asi člověk dělat, když mu nosem do mozku proudí tolik různých letních vůní? Když paprsky slunce pod náhodnými úhly pronikají látkami, které v tuto roční dobu prostě nejsou dost husté. Můžete vyhlásit zákon na cokoliv, těžko ale něco změníte na tom, že člověk musí dýchat. Že vidí. A už vůbec zákonem neovlivníte, jak zrovna v tu chvíli chlápkovi padnou kalhoty.
Dá se to ale schovat. Koneckonců žijeme v jedenadvacátém století. Od časů starověké Tróje se hodně změnilo. I muži se vyvíjejí. Dnes se chováme mnohem strategičtěji. Nevyhledáváme války. Což ovšem neznamená, že nám vyhaslo pod kotlem.
Je devět ráno v kanceláři. Mám chuť na kafe a na štěstí si o něj ještě pořád můžu někomu říct. Samozřejmě pokud to má dotyčná osoba v popisu práce. Margita zrovna zuřivě buší do klávesnice. Jemně ji vyruším od vášnivého chatu, a vida, káva zavoní a je na cestě. Margita není ani trochu můj typ. Přesto si, jak se mi tak nakloní nad stůl, nemůžu nevšimnout následků její poslední předplážové kampaně. Margita je chodící ukázka toho, co se stane, když žena vyžene všechny tukové tkáně ze spodní části těla a ony se jí ukryjí v poprsí. Jenže chlápek, co by si dneska chtěl něco začít se svou asistentkou, musí být připraven si ji rovnou vzít. A já už ženatý jsem. Kromě toho je tady řada dalších věcí, které potřebuju vyřídit.
Sotva se pustím do kontingeční tabulky, kterou jsem už před týdnem veřejně prohlásil za hotovou, zjeví se další rozptýlení. Tentokrát to nebude tak jednoduché. Mladá dáma, která se ležérně opřela o parapet okna vedle mého stolu, není žádná přinestaška. Je to finanční analytička a přišla se zeptat na můj názor na… Bože Téhle Firmy, jaké klády to házíš pod nohy svým věrným služebníkům! Třeba ji žádný můj názor nezajímá, třeba si jen přišla vyzkoušet, jak funguje její nový parfém. Funguje dokonale. Člověk by se rád zmínil, ale to bych si raději jazyk vyřízl, než vysvětlovat zítra na personálním, jak jsem to myslel. A jak se tak trochu předkloní, hned vidím, že by bylo mnohem lepší, kdyby ten knoflíček, co je bez práce, raději zaměstnala v dírce na druhé straně. Protože kdyby to udělala, byl by zrovna tady na tom místě kus halenky a ne pruh slibně stoupající kůže ukončený jemnou růžovou krajkou a já bych nemusel domýšlet, co je dál. Bradavka, co jiného? Můžou si mě korporovat, jak chtějí, tohle prostě nejde vymazat. Jsem sám sebou znechucený. Až nám jednou začnou skenovat mozky, nenajdu práci.
Nevím už přesně, co po mně chtěla, ale unikl jsem. Přišel čas pravidelné porady všech managerů. Cestou přemítám nad tím, co mě čeká. Karolína nemá ničím pozoruhodná prsa. Jenže když si jako vždycky sedne naproti mně a dá nohu přes nohu, rozprava kolegů se mění v jednotvárný hukot vzdáleného vodopádu a má pozornost se samovolně, jakoby pod vedením zenového mistra, soustřed ... Já vím kam, ona ví kam. Hrajeme tuhle hru často. Je to moje šéfová. Jsem proklet. A hele, co to má? Nádherná placatá motorola u malého růžového ucha přerušuje linii šíje sklánějící se nad...
Nedokážete si představit, jak jsou ty pracovní dny vyčerpávající. Jak se těším domů. Jak si už cestou připravuji ty nejrafinovanější způsoby, kterými doma se ženou tu vybuzenou energii zužitkujeme. „Jak ses měl dneska v práci?“ zeptá se mne. „Celkem to šlo,“ odpovím jako vždycky.
A otevřu si pivo. Jak se to jednou naučíte potlačovat...
