Žádný něžnosti / Miloš Urban
Poprvé ji viděl na poradě oddělení propagace, kam přišla s kritickým hodnocením. Když vstoupil do dveří, jako obvykle o chvíli později, než měl, všichni k němu zvedli hlavu. Ona seděla vedle šéfa, celá v černém, před sebou fascikl v černých deskách. Přišlo mu, že ty desky jsou sametové. To tady ještě neviděl. Sedl si na poslední volnou židli a instinktivně sáhl po mobilu. Vzpamatoval se a nechal ho v kapse.
Ukázalo se, že dalším bodem na programu porady je on sám. Vyhmátla si ho. Mluvila sice k ostatním, ale jenom jemu dávala za vinu, že produkt, na který se v posledním čtvrtroce soustřeďovala kampaň, tak hloupě propadl. Měl to schytat šéf. Ale ten se tvářil pobledle a vystoupit na obranu podřízeného ho ani nenapadlo. Takže to dostal on. A od takové holky. Oči mu říkaly trapnou skutečnost: tahle černovlasá manažerka v černém kostýmku, se čtvrtletní analýzou secvaklou v černých sametových deskách, je možná mladší než on.
Zeptala se, co jí na to řekne, a on nebyl schopný slova. Obul se do něho šéf, ona vstala a šla. Díval se za ní, kontrolovanou, komisní, nelítostnou, s našponovanými zády a sukní jen palec nad kolena. Zvažoval, jestli to, co má pod ní, mohou být černé punčocháče, anebo punčochy. Představil si je zmuchlané do kuličky, nacpané do té manažerské pusinky jako roubík. Byla v tom určitá satisfakce. Hned se mu udělalo líp.
Jistěže věděl, že cesta od představ ke skutečnosti je dlouhá, často nekonečná, a rozumný člověk ji vůbec nenastoupí.
Ale co když se před ním objeví krkolomná zkratka?
Podruhé se střetli téhož dne odpoledne. Z patra, kde se s dalšími třemi kolegy dělil o kancelář, sjel výtahem do podzemních garáží a šel si pro auto, zaparkované v části pro běžné zaměstnance, tedy u vzdálené zdi. Už zdálky si všiml, že u jeho vozu někdo stojí, a tak přidal do kroku.
Nebyl to žádný zloděj, ale ona. Zadkem se opírala o kapotu, jednou rukou si objímala rameno, na němž visela kabelka, v druhé držela kartonovou krabičku s mlíkem. Z té teď usrkla a řekla: „No konečně. Budeme si tykat? Já jsem Edita. Asi jsem ztratila klíčky od auta, v kanceláři nejsou. Potřebuju hodit domů, mám tam náhradní.“
Tak proč nejedeš taxíkem, odsekl, ale byla to jenom příjemná představa. Nahlas řekl: „Petr. Je to k tobě daleko?“
„Když na to šlápneš, slabá hodinka.“
Otevřel jí dveře. Posadila se, porozhlédla se po držáku nápojů, a když žádný nenašla, postavila krabičku na přístrojovou desku. Ta byla oblá. Jen co Petr otočil klíčkem a auto se dalo do pohybu, sjel kartonek dolů. Mlíko se rozplesklo Editě na sukni, na čalounění sedačky, na podlahu, na manžetu řadicí páky, na Petrovo pravé koleno.
„Ježiši, promiň,“ omluvila se a začala šustit papírovými kapesníky, lovenými v kabelce. „Musíš to nechat vyčistit, jinak to zasmrádne. Podívej, to je moje auto. Chudinka musí na paničku počkat.“
Minuli černé audi a vyjeli z firemních garáží. Venku bylo nečekané vedro. „Kde to má klimatizaci?“ šátrala prsty po ovladačích.
„Nemá,“ odvětil klidně, nastavil větrání a otevřel okýnko.
„Ono je to na manuál? Učiněnej veterán,“ prohodila pobaveně a chvíli točila kličkou na své straně sem a tam.
Petr si zapálil cigaretu. Ona se začala přehrabovat v kabelce, a tak jí nabídl ze svých. Nad značkou zdvihla obočí, ale vzala si. Chvíli mlčky kouřili, provoz na magistrále byl středně hustý. Potom se před nimi uvolnil stometrový pruh asfaltu a Petr přidal plyn. V tu chvíli Edita odklepávala popel z okýnka, náhlý průvan jí cigaretu vyrval a hodil na zadní sedadlo.
„Zastav.“
„Tady nemůžu.“
Odepjala si pás a natáhla se dozadu pro nedopalek. Ten se zakutálel do mezery u dveří a podle spirálky kouře pořád žhnul. Edita si klekla, vmáčkla se mezi sedadla a s oddechováním ho šťárala ven. Petr se snažil udržet oči na autech před sebou a jenom párkrát sklouzl pohledem k vystrčenému zadku, napínajícímu černou látku sukně. Zadnice dosedla na místo spolujezdce, špaček cigarety vylétl okýnkem. Edita se připoutala a řekla: „Trochu jsem ti to propálila. Spíš trochu víc. Samozřejmě to zaplatím.“
„Nemusíš, je to stará kára.“
„Ale já si teď připadám hrozně. Jak jsem tě v práci sjela, a teď ještě zasviněný auto. Mohlo ti chytnout celý. Hele, já ti to v podniku vynahradím. Celej ten dnešek.“
„Já nic nahrazovat nepotřebuju.“
„Když myslíš. Ale takhle to nemůžeš nechat. Zapomeň na podnik, do práce jdeme až zejtra.“
„Když myslíš.“
„Myslím. Tak co uděláš? Něco bys měl. Jsi přece chlap.“
„To doufám.“
„Tak vidíš. A jako chlap bys měl aspoň…“
„Jako chlap bych měl aspoň co?“
„Měl bys mě potrestat.“
Petr mlčel.
Vytáhla něco z kabelky a zatřásla mu tím před očima. Byl to elektronický klíček se znakem čtyř spojených kruhů. „Abys nakonec nebyl za blbečka.“
Petr mlčel. Klouby prstů svíraly volant, byly vystouplé a bílé.
Dveře bytu za nimi tiše klaply. Edita zamkla a pokynula mu, ať jde do obýváku. Oběma nalila z karafy na pojízdném stolku. Až na televizor, pohovku a dva velké, červeně křiklavé obrazy na stěně vypadal pokoj jako kancelář. Výhled byl nádherný. Vypila drink a nalila si druhý. Petr žmoulal sklenici, usrkl, dobrá whisky, značku by nepoznal. Edita stála u okna a vyčkávala. V jejím pohledu bylo očekávání s pohrdáním. Očekávání bylo pravé, tím druhým si nebyl jist. Postavil pití na psací stůl, přešel k ní a políbil ji, dlaní jí přejel po ňadrech. Odstrčila ho. „Jen žádný něžnosti, tohle ti říkám předem.“
Rozmýšlel se jen chvilku a políbil ji podruhé, jemně a dlouze. Dala mu facku, plesklo to masitě. Ukázala na spodní zásuvku psacího stolu. A tak ji otevřel. Uviděl kus provazu a kožené důtky. Teď už neváhal.
Vybral si provaz a doprostřed pokoje postavil židli, čelem k těm červeným mazaninám. Čapl Editu za loket a posadil ji. Nebránila se. Ruce jí zkřížil za zády a přivázal zápěstí k opěradlu. Ani nehlesla. Pak jí přejel dlaněmi po bocích a roztáhl nohy. Vsunul ruce pod sukni, zjistil, že nemá punčochy, ale punčocháče, a vrátil se ke stolu. Vyndal důtky, švihl jimi o dlaň a zase je odložil. Otevřel horní šuplík, zavřel ho, zkusil druhý odshora a tady našel, co hledal: běžné nůžky na papír.
Zašmikal Editě před očima, vyhrnul sukni a rozstřihl punčocháče v rozkroku až nahoru k pasu, pak jí poručil, aby nadzvedla zadek, a stříhal až ke kříži. Odložil nůžky. Punčocháče, z nichž udělal punčochy, jí beze spěchu svlékl. Černé lodičky, které jí vyzul, odhodil do kouta. Zničenou punčochovinou jí přivázal kotníky k nohám židle.
Poodstoupil a díval se. Zdálo se, že je s dílem spokojen. Edita se napjatě usmívala a co chvíli se podívala po důtkách.
I Petr se po nich ohlédl. Vzal je do ruky, ještě jednou jimi švihl, otevřel okno a vyhodil je ven.
„Co děláš, zmetku!“ zaječela, ale přiskočil k ní a nalil jí do úst svou whisky. Znovu hrábl do šuplete, a tentokrát vyndal kroužek lepicí pásky, tak pět čísel na šířku, přesně, co potřeboval. Ustřihl asi deseticentimetrový pruh a zalepil Editě pusu. Byl nejvyšší čas, protože dávila slova a kašlala kořalku a znělo to příšerně.
Pak opět o krok ustoupil a díval se. Vrhala po něm zuřivé pohledy, škubala sebou, víc dělat nemohla.
Sklonil se k ní, pohladil ji po vlasech, pomalu rozepínal blůzu. Potom ji políbil. Líbal ji na čelo, na obočí, na oči, na líce a na krk.
„Lásko,“ šeptl jí do ucha. „Nejkrásnější, nejněžnější lásko.“
Pokojem se rozléhal tlumený, zuřivý nářek nadvakrát umlčených úst. Věznily je polibky a lepicí páska. Petr se při líbání usmíval.
Poprvé ji viděl na poradě oddělení propagace, kam přišla s kritickým hodnocením. Když vstoupil do dveří, jako obvykle o chvíli později, než měl, všichni k němu zvedli hlavu. Ona seděla vedle šéfa, celá v černém, před sebou fascikl v černých deskách. Přišlo mu, že ty desky jsou sametové. To tady ještě neviděl. Sedl si na poslední volnou židli a instinktivně sáhl po mobilu. Vzpamatoval se a nechal ho v kapse.
Ukázalo se, že dalším bodem na programu porady je on sám. Vyhmátla si ho. Mluvila sice k ostatním, ale jenom jemu dávala za vinu, že produkt, na který se v posledním čtvrtroce soustřeďovala kampaň, tak hloupě propadl. Měl to schytat šéf. Ale ten se tvářil pobledle a vystoupit na obranu podřízeného ho ani nenapadlo. Takže to dostal on. A od takové holky. Oči mu říkaly trapnou skutečnost: tahle černovlasá manažerka v černém kostýmku, se čtvrtletní analýzou secvaklou v černých sametových deskách, je možná mladší než on.
Zeptala se, co jí na to řekne, a on nebyl schopný slova. Obul se do něho šéf, ona vstala a šla. Díval se za ní, kontrolovanou, komisní, nelítostnou, s našponovanými zády a sukní jen palec nad kolena. Zvažoval, jestli to, co má pod ní, mohou být černé punčocháče, anebo punčochy. Představil si je zmuchlané do kuličky, nacpané do té manažerské pusinky jako roubík. Byla v tom určitá satisfakce. Hned se mu udělalo líp.
Jistěže věděl, že cesta od představ ke skutečnosti je dlouhá, často nekonečná, a rozumný člověk ji vůbec nenastoupí.
Ale co když se před ním objeví krkolomná zkratka?
Podruhé se střetli téhož dne odpoledne. Z patra, kde se s dalšími třemi kolegy dělil o kancelář, sjel výtahem do podzemních garáží a šel si pro auto, zaparkované v části pro běžné zaměstnance, tedy u vzdálené zdi. Už zdálky si všiml, že u jeho vozu někdo stojí, a tak přidal do kroku.
Nebyl to žádný zloděj, ale ona. Zadkem se opírala o kapotu, jednou rukou si objímala rameno, na němž visela kabelka, v druhé držela kartonovou krabičku s mlíkem. Z té teď usrkla a řekla: „No konečně. Budeme si tykat? Já jsem Edita. Asi jsem ztratila klíčky od auta, v kanceláři nejsou. Potřebuju hodit domů, mám tam náhradní.“
Tak proč nejedeš taxíkem, odsekl, ale byla to jenom příjemná představa. Nahlas řekl: „Petr. Je to k tobě daleko?“
„Když na to šlápneš, slabá hodinka.“
Otevřel jí dveře. Posadila se, porozhlédla se po držáku nápojů, a když žádný nenašla, postavila krabičku na přístrojovou desku. Ta byla oblá. Jen co Petr otočil klíčkem a auto se dalo do pohybu, sjel kartonek dolů. Mlíko se rozplesklo Editě na sukni, na čalounění sedačky, na podlahu, na manžetu řadicí páky, na Petrovo pravé koleno.
„Ježiši, promiň,“ omluvila se a začala šustit papírovými kapesníky, lovenými v kabelce. „Musíš to nechat vyčistit, jinak to zasmrádne. Podívej, to je moje auto. Chudinka musí na paničku počkat.“
Minuli černé audi a vyjeli z firemních garáží. Venku bylo nečekané vedro. „Kde to má klimatizaci?“ šátrala prsty po ovladačích.
„Nemá,“ odvětil klidně, nastavil větrání a otevřel okýnko.
„Ono je to na manuál? Učiněnej veterán,“ prohodila pobaveně a chvíli točila kličkou na své straně sem a tam.
Petr si zapálil cigaretu. Ona se začala přehrabovat v kabelce, a tak jí nabídl ze svých. Nad značkou zdvihla obočí, ale vzala si. Chvíli mlčky kouřili, provoz na magistrále byl středně hustý. Potom se před nimi uvolnil stometrový pruh asfaltu a Petr přidal plyn. V tu chvíli Edita odklepávala popel z okýnka, náhlý průvan jí cigaretu vyrval a hodil na zadní sedadlo.
„Zastav.“
„Tady nemůžu.“
Odepjala si pás a natáhla se dozadu pro nedopalek. Ten se zakutálel do mezery u dveří a podle spirálky kouře pořád žhnul. Edita si klekla, vmáčkla se mezi sedadla a s oddechováním ho šťárala ven. Petr se snažil udržet oči na autech před sebou a jenom párkrát sklouzl pohledem k vystrčenému zadku, napínajícímu černou látku sukně. Zadnice dosedla na místo spolujezdce, špaček cigarety vylétl okýnkem. Edita se připoutala a řekla: „Trochu jsem ti to propálila. Spíš trochu víc. Samozřejmě to zaplatím.“
„Nemusíš, je to stará kára.“
„Ale já si teď připadám hrozně. Jak jsem tě v práci sjela, a teď ještě zasviněný auto. Mohlo ti chytnout celý. Hele, já ti to v podniku vynahradím. Celej ten dnešek.“
„Já nic nahrazovat nepotřebuju.“
„Když myslíš. Ale takhle to nemůžeš nechat. Zapomeň na podnik, do práce jdeme až zejtra.“
„Když myslíš.“
„Myslím. Tak co uděláš? Něco bys měl. Jsi přece chlap.“
„To doufám.“
„Tak vidíš. A jako chlap bys měl aspoň…“
„Jako chlap bych měl aspoň co?“
„Měl bys mě potrestat.“
Petr mlčel.
Vytáhla něco z kabelky a zatřásla mu tím před očima. Byl to elektronický klíček se znakem čtyř spojených kruhů. „Abys nakonec nebyl za blbečka.“
Petr mlčel. Klouby prstů svíraly volant, byly vystouplé a bílé.
Dveře bytu za nimi tiše klaply. Edita zamkla a pokynula mu, ať jde do obýváku. Oběma nalila z karafy na pojízdném stolku. Až na televizor, pohovku a dva velké, červeně křiklavé obrazy na stěně vypadal pokoj jako kancelář. Výhled byl nádherný. Vypila drink a nalila si druhý. Petr žmoulal sklenici, usrkl, dobrá whisky, značku by nepoznal. Edita stála u okna a vyčkávala. V jejím pohledu bylo očekávání s pohrdáním. Očekávání bylo pravé, tím druhým si nebyl jist. Postavil pití na psací stůl, přešel k ní a políbil ji, dlaní jí přejel po ňadrech. Odstrčila ho. „Jen žádný něžnosti, tohle ti říkám předem.“
Rozmýšlel se jen chvilku a políbil ji podruhé, jemně a dlouze. Dala mu facku, plesklo to masitě. Ukázala na spodní zásuvku psacího stolu. A tak ji otevřel. Uviděl kus provazu a kožené důtky. Teď už neváhal.
Vybral si provaz a doprostřed pokoje postavil židli, čelem k těm červeným mazaninám. Čapl Editu za loket a posadil ji. Nebránila se. Ruce jí zkřížil za zády a přivázal zápěstí k opěradlu. Ani nehlesla. Pak jí přejel dlaněmi po bocích a roztáhl nohy. Vsunul ruce pod sukni, zjistil, že nemá punčochy, ale punčocháče, a vrátil se ke stolu. Vyndal důtky, švihl jimi o dlaň a zase je odložil. Otevřel horní šuplík, zavřel ho, zkusil druhý odshora a tady našel, co hledal: běžné nůžky na papír.
Zašmikal Editě před očima, vyhrnul sukni a rozstřihl punčocháče v rozkroku až nahoru k pasu, pak jí poručil, aby nadzvedla zadek, a stříhal až ke kříži. Odložil nůžky. Punčocháče, z nichž udělal punčochy, jí beze spěchu svlékl. Černé lodičky, které jí vyzul, odhodil do kouta. Zničenou punčochovinou jí přivázal kotníky k nohám židle.
Poodstoupil a díval se. Zdálo se, že je s dílem spokojen. Edita se napjatě usmívala a co chvíli se podívala po důtkách.
I Petr se po nich ohlédl. Vzal je do ruky, ještě jednou jimi švihl, otevřel okno a vyhodil je ven.
„Co děláš, zmetku!“ zaječela, ale přiskočil k ní a nalil jí do úst svou whisky. Znovu hrábl do šuplete, a tentokrát vyndal kroužek lepicí pásky, tak pět čísel na šířku, přesně, co potřeboval. Ustřihl asi deseticentimetrový pruh a zalepil Editě pusu. Byl nejvyšší čas, protože dávila slova a kašlala kořalku a znělo to příšerně.
Pak opět o krok ustoupil a díval se. Vrhala po něm zuřivé pohledy, škubala sebou, víc dělat nemohla.
Sklonil se k ní, pohladil ji po vlasech, pomalu rozepínal blůzu. Potom ji políbil. Líbal ji na čelo, na obočí, na oči, na líce a na krk.
„Lásko,“ šeptl jí do ucha. „Nejkrásnější, nejněžnější lásko.“
Pokojem se rozléhal tlumený, zuřivý nářek nadvakrát umlčených úst. Věznily je polibky a lepicí páska. Petr se při líbání usmíval.
