Anne, chybíš mi! Je 29. listopadu 1989, sedím ve studeném pokoji uprostřed okupované Prahy. Právě jsem se s rodiči vrátil z další demonstrace, kterou vojáci rozehnali. Protestující dav mi připomněl rozbouřené moře. Masa se zvedala jako vlny.
Když jsme si před dvěma roky začínali psát, naučil jsem se, jak si má mladý pionýr z Československa dopisovat s mladým pionýrem z bratrské socialistické země, z NDR – ale jak korespondenci ukončit, to mi nikdo nevysvětlil. Naše města byla v socialistickém bloku partnerská, naše školy uzavřely družbu. ČSSR a NDR. Společně jsme sbírali a posílali hračky pro děti z Nikaraguy, tužky a sešity na Kubu, mouku do Etiopie a leporela do Angoly.
Spojovalo nás tolik věcí, ale já ti i tak musím přestat psát!
V první řadě musíš vědět, že těch dní mělo být čtrnáct. Čtrnáct dní u moře. Celé dva týdny. Poprvé v životě. Tu dovolenou jsem si od rodičů vyžebral, a to za cenu metod, které se podobaly vydírání. Už jako desetiletého mě neskutečně štvalo, že někteří spolužáci každý rok jezdili do Itálie a denně jedli kiwi dovezené z Vídně. A to v době, kdy pro mě vrchol zahraničních cest představoval Berlín (východní) a svému otci jsem vyčítal, že neuměl sehnat povolení na cestu k moři ani do Jugoslávie, neřkuli do Španělska, nenosil nám balíky videokazet ani legendární čokolády s fialovým obalem z Tuzexu.
Potom mi máma jednoho dne oznámila, že letos přece jen pojedeme k moři – k Severnímu. Nebyla to dostatečná náhrada za vysněné Středomoří, no ale když jsem věděl, že tam můžeš být ty, bylo mi všechno ostatní ukradené.
Cestovali jsme uprostřed srpna autem Škoda 105, jehož název navozuje dojem, jako by už před ním existovalo 104 jiných modelů a tento byl završením dlouhodobého úspěšného vývoje. Není to tak! Ještě jsme nedorazili ani do Drážďan, a už se nám to proklaté vozidlo rozbilo třikrát. K nejhorší poruše došlo v závěru, když se proděravěl výfuk, takže vozidlo působilo uprostřed noci u Rostocku bez přehánění jako střílející samopal. Kudy jsme jeli, tam se rozsvěcovala okna dovolenkářů, kteří si určitě mysleli, že je přijela obsadit armáda.
Představoval jsem si, že celou dovolenou strávím v plavkách. Na pláži však zuřila studená větrná smršť a pršelo. Na moři se zvedaly obrovské vlny. Pár lidí se u břehu potulovalo – v bundách a kabátech. Deštníky nad hlavami se lámaly.
Ženy jsem se ještě nedotýkal a jiné tělo než svoje vlastní nepoznal. Na škole jsem jako dvanáctiletý absolvoval kurs pro dospívající chlapce Hygiena pohlavních orgánů. Dozvěděl jsem se, že onanie je nebezpečná, zdraví škodlivá a snižuje lidský věk. Víc jsem vědět nepotřeboval. Dostal jsem letáky s radami: „Pohlavní úd po osprchování utírejte ručníkem zásadně směrem od těla dolů, nikdy ne naopak!“, „Pohlavní úd patří do nohavic, ne do ruky!“ anebo „Šourek nedržte v rukou zbytečně dlouho a nehlaďte jej“. Držel jsem se těchto doporučení.
Ostatní spolužáci onanovali ostošest, a nezapomínali se tím při každé příležitosti chlubit. Těšil jsem se, jak si budu vychutnávat vysoký věk v plném zdraví, zatímco kamarádů už budou plné hřbitovy.
Od rodičů se mi však podařilo vzdálit až pozdě odpoledne. Zamířil jsem k tobě. Kráčel jsem mezi bílými kempingovými auty ke společenské místnosti, kde jsme na sebe měli čekat každou celou hodinu. Vešel jsem dovnitř. Nebyla jsi tam. Na stěně viselo paroží a státní vlajka. Uprostřed místnosti stál pingpongový stůl, u kterého nějaký mladík hrál sám se sebou. Šílenou rychlostí přebíhal ze strany na stranu a pokoušel se nad sebou vyhrát. Anebo se chtěl porazit? Bílý míček hloupě, bezchybně ťukal. A potom přece spadl.
Hráč se zaraženě zastavil, odvrátil jsem zrak a tehdy jsem tě uviděl. Stála jsi na prahu dveří a byla jsi obrovská. Tvá postava takřka zaplnila dveře. Ohnula ses pro spadlý míček a hodila ho na stůl, kde ihned pokračoval rovnocenný souboj. Nevím, jak jsi mě poznala, ale zašeptala jsi moje jméno a přivinula se ke mně. Moje hlava se mezi tvýma prsama ztratila.
Nebylas úplně nahá, ale v takových plavkách jsi byla téměř jako vysvlečená. Tvé tělo vyzařovalo překvapivé teplo a zvláštní, sladkou něhu. I tak mě však celého prostupoval pocit zrady. Ty jsi nebyla pionýrka, jak jsi mi celou dobu psala, ale pionýrská vedoucí! Tos mi nikdy neprozradila! A já, vycvičený dlouholetou disciplínou, jsem tě asi právě proto poslouchal jako nadřízenou.
Zavedlas mě do sportovní šatny, zamkla za námi a chvíli sis mě vůbec nevšímala. Dívala ses do zrcadla, napudrovala ses a zamalovala si na tváři stopy svého věku. Vyprávěla jsi, že v Praze východoněmečtí utečenci obsadili velvyslanectví NSR. V Maďarsku turisti masově opouštěli letoviska a hrnuli se do Rakouska. V Lipsku se už delší čas demonstruje v jakémsi kostele.
Nevnímal jsem tvoje slova, protože, ano, přiznávám se, tehdy ses mi začala líbit, zničehonic, bleskově a nesmyslně. Od té doby jsem se choval nemožně. Jako bych chtěl dohnat všechno, co jsem zameškal, dokud jsem si s tebou psal dopisy, náhle jsem tě líbal, úplně bezhlavě, slepě a možná i bolestivě.
Vůbec ses na mě nezlobila. Pohladilas mi vlasy, dotkla ses mě na hrudi, na břiše a potom i níž. Můj úd jsi netřela směrem od těla dolů, jak se to podle lékařů mělo, ale přesně naopak. Můj šourek jsi držela v rukou zbytečně dlouho a hladila jsi jej. Tvoje zkušené pohyby byly nejdřív pomalé, rytmické, později se stále zrychlovaly. Zdálky jsem nejasně vnímal monotónní bouchání pingpongového míčku, které se v mé hlavě stupňovalo až k nevydržení. V lůně se mi rozhořel oheň a postříkal jsem tvoje prsa i ruce.
Utřela jsi mě a řekla, že do Československa jezdíš nakupovat bižuterii, punčochy a jogurty, byla jsi lyžovat ve Špindlerově Mlýně a líbí se ti ve Vysokých Tatrách a podle pořadníku už za osm let dostaneš wartburg. Oblékl jsem se nejrychleji v životě a odvětil, že mí rodiče se v NDR chystají sehnat froté ručníky a spodní prádlo. Začali jsme se předhánět v tom, kdo se má hůř. Myslím, že jsem vyhrál.
Zdálo se mi, že přestalo pršet, proto jsem tě poprosil, abychom vyšli ven, k moři. Mýlil jsem se: lilo dál, jenže nějak tišeji. Z černých oblaků se udělala tma, jako by se už blížila noc. Kráčeli jsme spolu k moři. Tebe však mnohem víc lákaly jiné tekutiny. Vešel jsem za tebou do beznadějného bufetu. Objednala sis pivo, které mi připadalo obrovské. Já jsem alkohol odmítl a cucal limonádu. Lákalo mě to na břeh, ale tys chtěla mermomocí zůstat.
S každým dalším kríglem jsem ti rozuměl méně a méně. A protože alkohol někdy působí na přetvářku stejně jako slzy na řasenku, tvoje přitažlivost se náhle ztratila. Přimhouřila jsi oči a zkřivila rty v drobném, tvrdém úsměvu, od kterého jsi nekonečně zestárla. Některé osvětlení ženské pleti nesvědčí.
Když jsem tě konečně dostal ven, musel jsem tě táhnout. Byl už večer. Měl jsem jen jeden cíl. Moře v bouřce běsnilo. Možná jsem byl vůbec první člověk, který uviděl přicházející vojenskou flotilu. Těsně nad vlnami letěly helikoptéry. Reflektor majáku přetínal rozbouřenou hladinu.
Rusové, řeklas rezignovaně. Američani, opravil jsem tě, když jsem na křídle uviděl vlajku. Obklíčili nás vojáci a ptali se, odkud jsme. Potom mě od tebe odtrhli, naložili mě do auta a odvezli znova do společenské místnosti. Ping-pong nikdo nehrál.
Potkal jsem svoje rodiče, které tam shromáždili spolu s ostatními cizinci. Oznámili nám, že jsme vyhoštěni. Kdes byl? Kdes celou tu dobu byl? ptala se mě stále znova máma. U moře, opakoval jsem.
Pokoušel jsem si představit, jaké to bylo, když revoluce přišla k nám, do Československa. Německo bude co nevidět sjednoceno, no a já k tobě už nebudu moct vycestovat. Ztratil jsem tě, ale zůstala mi představivost, paměť a německý slovník. Budu ho používat, kdykoli k tomu budu mít příležitost.
Když jsme si před dvěma roky začínali psát, naučil jsem se, jak si má mladý pionýr z Československa dopisovat s mladým pionýrem z bratrské socialistické země, z NDR – ale jak korespondenci ukončit, to mi nikdo nevysvětlil. Naše města byla v socialistickém bloku partnerská, naše školy uzavřely družbu. ČSSR a NDR. Společně jsme sbírali a posílali hračky pro děti z Nikaraguy, tužky a sešity na Kubu, mouku do Etiopie a leporela do Angoly.
Spojovalo nás tolik věcí, ale já ti i tak musím přestat psát!
V první řadě musíš vědět, že těch dní mělo být čtrnáct. Čtrnáct dní u moře. Celé dva týdny. Poprvé v životě. Tu dovolenou jsem si od rodičů vyžebral, a to za cenu metod, které se podobaly vydírání. Už jako desetiletého mě neskutečně štvalo, že někteří spolužáci každý rok jezdili do Itálie a denně jedli kiwi dovezené z Vídně. A to v době, kdy pro mě vrchol zahraničních cest představoval Berlín (východní) a svému otci jsem vyčítal, že neuměl sehnat povolení na cestu k moři ani do Jugoslávie, neřkuli do Španělska, nenosil nám balíky videokazet ani legendární čokolády s fialovým obalem z Tuzexu.
Potom mi máma jednoho dne oznámila, že letos přece jen pojedeme k moři – k Severnímu. Nebyla to dostatečná náhrada za vysněné Středomoří, no ale když jsem věděl, že tam můžeš být ty, bylo mi všechno ostatní ukradené.
Cestovali jsme uprostřed srpna autem Škoda 105, jehož název navozuje dojem, jako by už před ním existovalo 104 jiných modelů a tento byl završením dlouhodobého úspěšného vývoje. Není to tak! Ještě jsme nedorazili ani do Drážďan, a už se nám to proklaté vozidlo rozbilo třikrát. K nejhorší poruše došlo v závěru, když se proděravěl výfuk, takže vozidlo působilo uprostřed noci u Rostocku bez přehánění jako střílející samopal. Kudy jsme jeli, tam se rozsvěcovala okna dovolenkářů, kteří si určitě mysleli, že je přijela obsadit armáda.
Představoval jsem si, že celou dovolenou strávím v plavkách. Na pláži však zuřila studená větrná smršť a pršelo. Na moři se zvedaly obrovské vlny. Pár lidí se u břehu potulovalo – v bundách a kabátech. Deštníky nad hlavami se lámaly.
Ženy jsem se ještě nedotýkal a jiné tělo než svoje vlastní nepoznal. Na škole jsem jako dvanáctiletý absolvoval kurs pro dospívající chlapce Hygiena pohlavních orgánů. Dozvěděl jsem se, že onanie je nebezpečná, zdraví škodlivá a snižuje lidský věk. Víc jsem vědět nepotřeboval. Dostal jsem letáky s radami: „Pohlavní úd po osprchování utírejte ručníkem zásadně směrem od těla dolů, nikdy ne naopak!“, „Pohlavní úd patří do nohavic, ne do ruky!“ anebo „Šourek nedržte v rukou zbytečně dlouho a nehlaďte jej“. Držel jsem se těchto doporučení.
Ostatní spolužáci onanovali ostošest, a nezapomínali se tím při každé příležitosti chlubit. Těšil jsem se, jak si budu vychutnávat vysoký věk v plném zdraví, zatímco kamarádů už budou plné hřbitovy.
Od rodičů se mi však podařilo vzdálit až pozdě odpoledne. Zamířil jsem k tobě. Kráčel jsem mezi bílými kempingovými auty ke společenské místnosti, kde jsme na sebe měli čekat každou celou hodinu. Vešel jsem dovnitř. Nebyla jsi tam. Na stěně viselo paroží a státní vlajka. Uprostřed místnosti stál pingpongový stůl, u kterého nějaký mladík hrál sám se sebou. Šílenou rychlostí přebíhal ze strany na stranu a pokoušel se nad sebou vyhrát. Anebo se chtěl porazit? Bílý míček hloupě, bezchybně ťukal. A potom přece spadl.
Hráč se zaraženě zastavil, odvrátil jsem zrak a tehdy jsem tě uviděl. Stála jsi na prahu dveří a byla jsi obrovská. Tvá postava takřka zaplnila dveře. Ohnula ses pro spadlý míček a hodila ho na stůl, kde ihned pokračoval rovnocenný souboj. Nevím, jak jsi mě poznala, ale zašeptala jsi moje jméno a přivinula se ke mně. Moje hlava se mezi tvýma prsama ztratila.
Nebylas úplně nahá, ale v takových plavkách jsi byla téměř jako vysvlečená. Tvé tělo vyzařovalo překvapivé teplo a zvláštní, sladkou něhu. I tak mě však celého prostupoval pocit zrady. Ty jsi nebyla pionýrka, jak jsi mi celou dobu psala, ale pionýrská vedoucí! Tos mi nikdy neprozradila! A já, vycvičený dlouholetou disciplínou, jsem tě asi právě proto poslouchal jako nadřízenou.
Zavedlas mě do sportovní šatny, zamkla za námi a chvíli sis mě vůbec nevšímala. Dívala ses do zrcadla, napudrovala ses a zamalovala si na tváři stopy svého věku. Vyprávěla jsi, že v Praze východoněmečtí utečenci obsadili velvyslanectví NSR. V Maďarsku turisti masově opouštěli letoviska a hrnuli se do Rakouska. V Lipsku se už delší čas demonstruje v jakémsi kostele.
Nevnímal jsem tvoje slova, protože, ano, přiznávám se, tehdy ses mi začala líbit, zničehonic, bleskově a nesmyslně. Od té doby jsem se choval nemožně. Jako bych chtěl dohnat všechno, co jsem zameškal, dokud jsem si s tebou psal dopisy, náhle jsem tě líbal, úplně bezhlavě, slepě a možná i bolestivě.
Vůbec ses na mě nezlobila. Pohladilas mi vlasy, dotkla ses mě na hrudi, na břiše a potom i níž. Můj úd jsi netřela směrem od těla dolů, jak se to podle lékařů mělo, ale přesně naopak. Můj šourek jsi držela v rukou zbytečně dlouho a hladila jsi jej. Tvoje zkušené pohyby byly nejdřív pomalé, rytmické, později se stále zrychlovaly. Zdálky jsem nejasně vnímal monotónní bouchání pingpongového míčku, které se v mé hlavě stupňovalo až k nevydržení. V lůně se mi rozhořel oheň a postříkal jsem tvoje prsa i ruce.
Utřela jsi mě a řekla, že do Československa jezdíš nakupovat bižuterii, punčochy a jogurty, byla jsi lyžovat ve Špindlerově Mlýně a líbí se ti ve Vysokých Tatrách a podle pořadníku už za osm let dostaneš wartburg. Oblékl jsem se nejrychleji v životě a odvětil, že mí rodiče se v NDR chystají sehnat froté ručníky a spodní prádlo. Začali jsme se předhánět v tom, kdo se má hůř. Myslím, že jsem vyhrál.
Zdálo se mi, že přestalo pršet, proto jsem tě poprosil, abychom vyšli ven, k moři. Mýlil jsem se: lilo dál, jenže nějak tišeji. Z černých oblaků se udělala tma, jako by se už blížila noc. Kráčeli jsme spolu k moři. Tebe však mnohem víc lákaly jiné tekutiny. Vešel jsem za tebou do beznadějného bufetu. Objednala sis pivo, které mi připadalo obrovské. Já jsem alkohol odmítl a cucal limonádu. Lákalo mě to na břeh, ale tys chtěla mermomocí zůstat.
S každým dalším kríglem jsem ti rozuměl méně a méně. A protože alkohol někdy působí na přetvářku stejně jako slzy na řasenku, tvoje přitažlivost se náhle ztratila. Přimhouřila jsi oči a zkřivila rty v drobném, tvrdém úsměvu, od kterého jsi nekonečně zestárla. Některé osvětlení ženské pleti nesvědčí.
Když jsem tě konečně dostal ven, musel jsem tě táhnout. Byl už večer. Měl jsem jen jeden cíl. Moře v bouřce běsnilo. Možná jsem byl vůbec první člověk, který uviděl přicházející vojenskou flotilu. Těsně nad vlnami letěly helikoptéry. Reflektor majáku přetínal rozbouřenou hladinu.
Rusové, řeklas rezignovaně. Američani, opravil jsem tě, když jsem na křídle uviděl vlajku. Obklíčili nás vojáci a ptali se, odkud jsme. Potom mě od tebe odtrhli, naložili mě do auta a odvezli znova do společenské místnosti. Ping-pong nikdo nehrál.
Potkal jsem svoje rodiče, které tam shromáždili spolu s ostatními cizinci. Oznámili nám, že jsme vyhoštěni. Kdes byl? Kdes celou tu dobu byl? ptala se mě stále znova máma. U moře, opakoval jsem.
Pokoušel jsem si představit, jaké to bylo, když revoluce přišla k nám, do Československa. Německo bude co nevidět sjednoceno, no a já k tobě už nebudu moct vycestovat. Ztratil jsem tě, ale zůstala mi představivost, paměť a německý slovník. Budu ho používat, kdykoli k tomu budu mít příležitost.
