Když Hanka mířila na firemní večírek, ani v nejmenším by ji nenapadlo, že si na jeho konci bude dávat snídani s kolegou Petrem, zatímco se v ní budou míchat výčitky s neuvěřitelnou radostí: „Bylo to šílený. V jednu chvíli jsem si říkala, co jsem to vyvedla, a v druhou jsem se s ním líbala na terase a připadala si, jako by mi patřil celý svět.“ Všechno přitom začalo jednoduše: její přítel byl v té době na horolezeckém výletě s kamarády, takže zatímco kolegyně pomalu jedna po druhé odpadávaly do taxíků, ona si nad dvojkou vína povídala dál. Nakonec tam s Petrem zůstali sami a on ji pozval k sobě domů. Neodmítla. „Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale byla jsem zvědavá. Dostalo mě i to, že po čase zase někomu připadám sexy,“ přiznává Hanka, kterou navíc Petr už dlouho přitahoval. Poté, co dorazila domů, si myslela, že s jejím vztahem bude určitě konec, tím spíš, že poslední rok už za moc nestál: v podstatě s přítelem jen žili vedle sebe. Jenže nakonec to dopadlo přímo naopak. Hanka tvrdí, že jejich vztah je dnes vlastně mnohem lepší než předtím: „Rozešli jsme se a zatímco já si začala s Petrem, přítel si našel jinou holku. Jenže já v tu chvíli pochopila, jak moc ho miluju. Problém byl, že on se s ní nechtěl rozejít. Nakonec jsme se ale k sobě vrátili a já dneska vím, co v něm mám.“
Její příběh je tak trochu jiný než to, s čím si nevěru spojíme v první chvíli: bolest, konec vztahu… Může ale opravdu někdy vztahu prospět, nebo vás stejně jednoho dne dostihne a všechno zničí?
„Myslím, že nevěra vztah posune tam, kam směřuje – ať už do záhuby, nebo k tomu, že si uvědomíte jeho cenu a znovu to ve vás vzkřísí lásku,“ tvrdí sedmadvacetiletá Monika, která také nevěru zažila – jen měla v jejím případě trochu jiný konec než u Hanky. S přítelem se rozešli natrvalo.
Její názor svým způsobem potvrzují i psychologové. „Ačkoli je nevěra odsuzována, zavrhována a trestána, v některých případech může být i prospěšná. Pokud k ní dojde ojediněle a zůstane dobře utajená, může obnovit zdánlivě vyhaslé pouto, paradoxně vztah oživit a zpevnit,“ vysvětluje psycholožka a rodinná terapeutka Eva Šilarová, podle níž však může být nevěra i vysvobozením z ubíjejícího soužití nebo může pomoci takové soužití, v němž nejsme spokojeni, snášet.
Tak to bylo i u Moniky, která si v době, než k nevěře došlo, myslela, jak má spokojený vztah: „Představovala jsem si s Markem společnou budoucnost, přesně ve stylu první dovolená v Jugoslávii, první dítě… Jenomže pak jsem na služební cestě do Berlína potkala Zdeňka. Byli jsme evidentně naladěni na stejnou vlnu, takže jsme spolu trávili hodně času, i když semináře skončily. Vyprávěli jsme si o tom, jak žijeme, já o Markovi, on o nedávném rozchodu… Když jsme šli třetí večer z baru do hotelu, najednou jsem cítila úzkost, že ho už brzo neuvidím. Tak jsem navrhla, že si můžeme dát ještě drink na pokoji. Oba jsme v tu chvíli věděli, o co jde. Jasně že jsme se spolu vyspali.“ Když přijela domů, tvářila se jakoby nic. Myslela si, že to se Zdeňkem skončí, když se jí ale hned druhý den ozval, souhlasila se schůzkou: „Najednou se všechno začalo točit okolo toho, kde se zase uvidíme.“ Takhle to probíhalo půl roku a jak Monika říká, paradoxně to také zlepšilo její vztah s Markem. „Najednou jsem měla chuť na sex, byla jsem plná energie… Jenže jednoho dne mi došlo, že Marek asi nebude ten pravý, když se necelý rok poté, co jsme spolu zašli chodit, spustím s někým jiným. Najednou jsem pochopila, jak moc mě naše plány ubíjely a že za ten poslední půlrok byly mé schůzky se Zdeňkem to jediné, co mi dodávalo radost ze života. Takže jsem se rozhodla odejít.“
Pohádka o labuti
Ačkoli Monika i Hanka dokázaly na nevěře najít něco pozitivního, nedá se pochopitelně říct, že by byla jednoduchým lékem na partnerské nesnáze, na to je tahle hra s ohněm příliš nebezpečná.V podobných případech navíc hraje roli to, proč k nevěře došlo, kdo se jí dopustil a také zda se o ní druhý partner dozvěděl, či ne: „Je třeba rozlišit alespoň nevěru náhodnou, ojedinělou, bez citového pouta, a nevěru dlouhodobou, založenou na vztahu dvou blízkých osob,“ vysvětluje Eva Šilarová. Podle psychoterapeuta Jana Hesouna je vždy důležité uvědomit si, čeho chcete mimopartnerským vztahem dosáhnout: „Jestli jde o momentální povyražení, odpověď na frustraci, hlubokou lásku… ,Vztah‘ jako takový je bezobsažný pojem, dokud ho lidé nezačnou obsahem naplňovat. Teprve pak se rozhoduje o tom, co je vlastně nevěrou v sázce.“
Důvodů, proč může dojít k nevěře, by se dal najít bezpočet, podle psycholožky Evy Šilarové se ale dá zjednodušeně říct, že každá nevěra signalizuje to, že v soužití páru je ,něco‘ špatně: vypovídá o potřebě změny, o hledání východiska či neuspokojené touze. Sexuolog Jaroslav Zvěřina dodává: „Nejčastějším důvodem je nějaký druh erotické fascinace. Od prchavých avantýr na několik hodin až po romantické vztahy. Nevěra ale může být i reakcí na frustraci z neuspokojivého a málo častého sexu.“
Příčin nevěry může být celá řada a je tedy těžké snažit se o její prevenci. Také proto k ní někdy dochází i u lidí, u nichž by to nikdo nečekal. „I ti bytostně monogamní mohou za jistých okolností kontaktovat jiného partnera či partnerku. Činí tak i labutě, jak mě poučili etologové, a to jsou skutečně velmi monogamní ptáci,“ říká Zvěřina.
Proč se ale někdy objeví i mezi lidmi, co se mají rádi a docela jim to klape? „Myslím si, že po tolika letech manželství ani nemůžete být věrní,“ tvrdí čtyřicetileý Honza, který je ženatý už patnáct let. ,Bokovky‘ má vcelku pravidelně, nijak prý ale jeho vztah se ženou neovlivňují. Naopak, prý mu vzrušení, které přinášejí, pomáhá překonat stereotyp, navíc dlouholetá věrnost je podle něj vlastně nemožná. Pravdou je, že v přírodě by se monogamní páry hledaly těžko (byť existují) a po dlouhou dobu, dokud bylo manželství vnímáno jako způsob ochrany majetku, přežití, nebyla nevěra takový problém ani mezi lidmi. Nevěrníci, kteří se odvolávají na volání přírody, však zapomínají, že oproti zvířatům jsme vybaveni rozumem a citem, podléháme společenským konvencím i svým slibům.
Plačte, vztekejte se… ale sama
Ať už je však nevěra podmíněna biologicky nebo ne, ve chvíli, kdy k ní dojde, je pro zúčastněné zajímavé hlavně to, jak se s ní srovnat tak, aby následky byly co nejmenší. „Platí zásada – zatloukat, zatloukat, zatloukat! I když je partner tolerantní a tvrdí, že je schopen nevěru přijmout a pochopit, přiznání ve skutečnosti zcela rozbije vzájemnou důvěru a společná budoucnost je poznamenaná nejistotou a žárlivostí,“ potvrzuje Eva Šilarová známé heslo.Podobný názor má i sexuolog Zvěřina, podle nějž by měla nevěra zůstat mravním problémem toho, kdo se jí dopustil: „Přiznání je polehčující okolností jen u soudu, a to ještě pouze v některých případech. Nedoporučuji zkoušet to v párových vztazích. Máme-li výčitky svědomí z vlastní nevěry, partner či partnerka nás z toho nevyléčí. Měli bychom si s tím poradit sami.“ Touha vše partnerovi říct je totiž velmi často vedena spíš potřebou rozhřešení: zatímco hříšník po zpovědi může spokojeně usnout (protože on přece všechno přiznal a omluvil se), podvedený trpí. Je to on, kdo najednou musí nést všechny následky nevěry, rozhodnout, co dál.
Pokud už ale k nevěře došlo, neměli bychom se v ní podle sexuologa Zvěřiny ,rýpat‘, důležitější je orientovat se na současnost a budoucnost vztahu. A zkusit se z ní poučit: „Je dobré si nejprve ujasnit, jak k nevěře došlo – co jí předcházelo, zda vidím nějaké příčiny. A také jaký to pro mně má význam a jak se s touto novou perspektivou dívám na stávající vztah. Na základě těchto úvah se pak můžeme rozhodnout ke konkrétnímu jednání,“ vysvětluje psychoterapeut Jan Hesoun. Často sice jde o bolestivé a dlouhé hledání, na jeho konci ale můžeme mnohé pochopit o sobě samých i o našem vztahu. „Toto zostřené vnímání je příležitost k revizi hodnot, na kterých stojíme. Můžeme se pak za ně postavit ještě silněji, nebo je odmítnout.“
Jak se ale srovnat s tím, když jste byla sama podvedena? Eva Šilarová radí: „Jde-li o takzvanou jednorázovou nevěru, pak je po pečlivém zvážení všech pro a proti reálné dát partnerovi a vztahu ještě šanci. Dejte průchod svým emocím, ale bez jeho přítomnosti – plačte, vztekejte se a zuřte na odlehém místě či u přítelkyně. Po vychladnutí s ním proberte svůj seznam pravidel dalšího společného fungování. Pokud však zjistíte, že partner dlouhodobě investuje své city, síly a myšlenky jinam, pak už není co zachraňovat.“
Na kolotoči nevěry
Může jedna nevěra roztočit kolotoč dalších, stále se opakujících? Říká se, že kdo to udělá jednou, udělá to kdykoli jindy. „Jak se to vezme. Záleží na mnoha faktorech. Pro někoho bude první ‚úspěšná‘ nevěra jen posílením pro ty následující – jako když poprvé ukradnete v samoobsluze bonbony a nechytnou vás. Pro jiného bude omylem, slepou ulicí, do které už nikdy nebude chtít znovu vjíždět,“ podotýká sexuoložka Hanka Fifková.Pokud vás někdy napadne zatočit se na kolotoči, dávejte pozor. Možná vám bude špatně, anebo už z něj nikdy neslezete. Možná vám nevěra se směrem vašeho vztahu pomůže, anebo ho celý zboří. Stálo by to za to?
Češi a nevěra
Podle výzkumu Sexuální chování v ČR z roku 1998 se u nás alespoň jedné nevěry dopustilo za svůj život 63 % mužů a 4 2 % žen. Zatímco u mužů šlo obvykle o náhodnou aférku, ženy inklinují k trvalejším mimomanželským vztahům. „Česká společnost je tradičně liberální, protože je výrazně ateistická: lidé se mohou chovat stále svobodněji, a to i v otázkách vztahů a sexu,“ říká sexuoložka Hana Fifková. Výsledkem je podle ní vysoký počet rozvodů, vytváření rodin alternativních typů, ale i stoupající počet nevěrných párů.Paradoxní je, že Češi se sice nevěry dopouštějí, když však mají seřadit nejdůležitější hodnoty pro partnerský vztah, stavějí věrnost na jednu z nejvyšších příček, hned za důvěru. Pokud už ale k záletu dojde, nepovažují to za nepřekonatelný problém: polovina dotázaných nevěru považuje za odpustitelnou ve specifických případech, jen třetina by ji neodpustila nikdy. Studie Centra pro výzkum veřejného mínění letos ukázala, že jiné věci nám vadí mnohem víc: zatímco na nepřijatelnosti nevěry se shodlo 35 % respondentů, řízení pod mírným vlivem alkoholu vadilo 67 % dotázaných a to, že si někdo nehledá práci, 63 %.
