Všechny mé kamarádky si stěžují, že chlapi už nejsou, co bývali. Cituji několikero tezí: „Ti úplně mladí jsou tak bezpohlavní, že nepoznáš, jestli jsou na kluky, nebo na holky, a ti starší jsou sice milí, ale strašně nejistí.“ To tvrdí pětadvacetiletá Klára, rázná to koncipientka právní kanceláře. „Chlapi mé generace sice vypadají jako mužští, ale nechovají se tak. Naprosté většině z nich pojmy jako odpovědnost, odvaha a síla nic neříkají,“ soudí osmadvacetiletá Ivana, která vedle vlastního květinářství vede také domácnost s jedním dítětem a dvěma psy.
„Nejsou schopni ani oslovit holku, která se jim líbí. Čekají, až přijde ona, připálí jim cigaretu, pozve je na panáka, taxíkem si je odveze domu, tam je svlékne, znásilní a zase taxíkem pošle domu. To je jako balit dítě, a ne chlapa,“ vztekám se já, svobodná osmadvacetiletá žurnalistka. Ženské tlachy, řeknete si možná, ale pozor. Na každém šprochu…
Najednou už se nepohoršujeme nad nesnesitelnou mužskou nadřazeností, povýšeností a arogancí. Co bychom za ni občas daly. Naši partneři nám někdy potají štípnou z kosmetické taštičky korektor, aby zakryli kruhy pod očima, někteří dokonce dávají před hokejem přednost krasobruslení a na večírcích si vyměňují recepty na tvarohové knedlíky. Připouštím, že trochu přeháním, ale uznejte, že jsou čím dál zženštilejší. A když tak náhodou nevypadají, alespoň se jako baby chovají. Kde jsou ty doby, kdy ’gentlemani hranou pěsti hrubiánům mravy pěstili‘. Dneska se možná poperou kvůli fotbalu, ale jejich drahé polovičky si může urážet, kdo chce. Raději se otočí zády, než by museli někomu jít na pomoc. Co kdyby náhodou přišli k úhoně? Ale dost. Určitě mnohým křivdím.
„Mnohým ano, mnohým ne. Je to tak. Dnešní muž rezignoval na postavení pána tvorstva a raději se schovává za ženské sukně,“ říká psychiatr a psychoterapeut Robert Matička. Vida, už i muži střílejí do vlastních řad. „Mužská populace je v krizi,“ pokračuje poněkud zkroušeně. Hm. A co bude dál? Podle profesora Petera Wippermana z hamburské agentury pro výzkum trendů jsou muži právě v procesu sebe-nalézání. „Jsou dezorientovaní a přitom marně hledají své místo ve společnosti,“ dodává reklamní odborník Saheil Dastyari. A časopis Fit and Fun varuje: „Počet mužských pacientů u psychoterapeutů rapidně roste!“ Hrůza! Co s tím proboha budeme dělat? A kdo za to může? Doba? Kapitalismus? Feminismus? Nebo dokonce já?
Proklatý unisex
„Doba a společnost,“ zněla lakonická odpověď psychiatra Matičky. Vůdčí pozice muže ve společnosti je v tradičním slova smyslu podle něj definitivně ztracena. Silná generace žen devadesátých let si vybudovala své společenské postavení a i v zaměstnání se mužskému pokolení vyrovnává. „Vlastně se díky vývoji společnosti stírají rozdíly nejen mezi pohlavími, ale lidmi jako takovými. Stále více jsme obklopeni unifikovanou kulturou. Londýn, Paříž, New York nebo Praha. To máte dnes vlastně jedno. Všude se nosí to samé, poslouchá to samé, jí to samé…,“ říká s povzdechem Robert Matička. Pravda. Někdy to vypadá, že by v obchoďácích ani nemuseli rozlišovat dámské a pánské oddělení. Stejně všichni nosíme stejná trička, džíny, mikiny a vůbec. Kamarád Václav dokonce nosí sukni. Je boží. Slíbil, že mi ji půjčí. Ale je to vůbec normální?
„Dnes už ano. Vývoj člověka od narození do dospívání je úplně jiný než třeba před padesáti šedesáti lety. Modely patriarchálních rodin, v jejichž čele stál silný muž, který byl jedním z hlavních modelů pro mužskou populaci, se někam vytratily. Stejně tak hrdinové, osobnosti respektované pro své postoje. Dnes je glorifikováno násilí, snadno nabyté bohatství, zbytečný luxus,“ pokračuje. „Rodina v tomto smyslu selhává a stejně tak přefeminizované školství. A poslední slovo má společnost. Dnešními vzory jsou hudebníci, herci – lidé žijící v neskutečném světě přepychu. Tedy vzory jen virtuální,“ vysvětluje.
Takže muži se chovají jako baby, protože se nemají od koho učit být mužní? „Mimojiné,“ konstatoval odborník na lidskou psýché. A role živitele a ochránce je tedy opravdu passé? „Omyl. To, že se o sebe ženy dokážou ekonomicky postarat, ještě neznamená, že u muže nehledají oporu a zázemí,“ varuje Matička.
V tom bude možná zakopaný pes. Jak z vlastní zkušenosti vím, tyto pojmy si bývalí páni tvorstva vykládají poněkud jinak než příslušnice něžného pohlaví. Většina mých mužských přátel a známých si pod pojmem opora představuje onen zastaralý model, kdy je povinností muže ženu, potažmo rodinu ekonomicky zajistit. A my ženy? Čekáme pochopení, něhu, pocit jistoty, sílu čelit nepříjemnostem… Jak říká jedna má přítelkyně: „Toužíme po tom, aby se kvůli nám přetrhli.“ Obrazně řečeno, aby jako středověcí rytíři zahnali všechny nepřátele, i když je to třeba jen oplzlý soused. Aby jako dávní trubadúři skládali ódy na naše půvaby. Co na tom, že je skřehotají do mikrofonu na refrén banálního songu v karaoke baru. A aby nás jako šarmantní dobrodruzi unášeli do dálek. No, někdy by možná stačilo třeba jen do zoo.
Můžeme si za to samy?
„Tak nějak by si to představovali i mnozí muži,“ namítá Matička. Tak v čem je tedy problém? Proč to sakra nedělají? Prý proto, že se jim nechce. Ale jak je to možné?
Zatímco se ženy hnaly za svou novou identitou, muži se té své pod nátlakem společnosti vzdali, ovšem s hledáním nové se neobtěžovali. Udělali to nejjednodušší, co mohli, pokusili se ženám přizpůsobit. Nevědomky tak vklouzli do nedůstojné role, kterou hrají dodnes – do role baby v mužském rouše. Naučili se dávat najevo své city. Co na tom, měli je vždycky. Horší je, že se podělili i o svou zodpovědnost, a to natolik, že ji na ženy přehodili téměř všechnu.
Takže žena je, nebo není viníkem mužské krize identity? „Částečně ano,“ tvrdí Matička. „Aby uspěla, a ona chce uspět, musí se chovat trochu jako muž-predátor, což není z evolučního hlediska její přirozená role. Mužské chování u žen působí navzdory společenským změnám na muže tlumivě. Je pro ně primárně nepřitažlivé. V tom jsme pořád prehistorická zvířata,“ vysvětluje. Stáhnout se do defenzivy jsme podle něj mužům umožnily právě my. Převzaly jsme od nich zodpovědnost tak hladově, že jsme, jak se říká, vylily s vaničkou i dítě. Žijí teď podvědomě v mylné představě, že se vlastně o nic snažit nemusí, když ženy vše zvládají samy a tak skvěle.
Neústupná převýchova
Takže se za trest musíme smířit s tím, že se v naší bezprostřední blízkosti stále častěji potulují navonění chlápci se sestřihem za tisícovku, o ceně značkových hadérků nemluvě, a plynně konverzují o tom, zda je lepší parfém od Bosse, nebo od Diora? Že nám dokážou zamotat hlavu, ale když dojde na lámání chleba, raději se schovají za nový model mobilu?
„Rozhodně ne,“ říká Matička. Záchrana mužského pokolení je prý právě na nás. Jedině vztahy prý muže otrkají a časem dovedou k pochopení, že se musí sami angažovat a převzít odpovědnost za své činy. Aby však vztahy mezi novým typem silné ženy a dezorientovaným mužem mohly vůbec fungovat, je podle něj třeba korigovat naše modely chování. Tj. jako krvelačný predátor se my ženy můžeme chovat v zaměstnání, ale doma bychom měly být jemné a ženské. Jak otřepané klišé! „A co muži? Co ti mohou udělat?“ ptám se poněkud podrážděně.Terapeut radí: Mají nejvyšší čas sestavit si žebříček hodnot, a to svůj. Na základě vlastních zkušeností a potřeb, nikoli společenských. Uvědomit si, kým jsou, a nehrát nepřemožitelné frajery, když se uvnitř třesou strachy. Nebát se pochybovat sám o sobě a o všem, co je jim předkládáno jako nějaký model.
To se snadno řekne, ale trvá, než se stane. Co máme my ženy dělat do té doby, než mužstvo svou ztracenou identitu najde?
„Rozhodně mužům jejich pasivitu netolerovat. Nebýt snadnou kořistí, protože dokud jí budete, při lovu se zrovna nenadřou, a tudíž neproberou z pohodlné letargie,“ navrhuje terapeut.
Světlé zítřky
„Hm, a před vyhynutím lidstvo zachrání už jen Čína,“ huhlám si pro sebe. Tak to tedy ne. Holky, je to na nás.
Takže použijme své ženské zbraně a buďme tak ženské, až se jim z toho zatočí hlava. Nechme se dobývat jako středověké pevnosti. Dejme jim najevo, že bez boje nejsou koláče. A za odměnu jim dovolme nás chránit a opečovávat. Já vím, že si dokážete otevřít dveře sama, ale proč mu brát tu šanci projevit se jako gentleman? Také přenášení pytlů s cementem nechte raději na něm, i když v posilovně zvednete stejnou váhu. Jen nečekejte, že to udělá sám od sebe. Bohužel v našich myšlenkách prozatím číst neumějí. Jak říká má terapeutka: „Pokud něco chcete, musíte si o to říct.“
Prostě se budeme muset prozatím smířit s tím, že muže vlastně vychováváme. Anebo také ne. Můžeme si počkat na ’nového muže‘. Osobně jich několik znám. Bohužel jsou obvykle o pár let mladší než já, ale vypadají upraveně, vždycky pěkně voní, zvládnou se mnou probrat módní trendy, můj rozchod s jejich kamarádem, a přesto jsou na holky. Jsou milí, chovají se jako gentlemanové a jsou přitažliví. Ještě před měsícem jsem si říkala, že jsou nějací divní. Teď už je mi jasné, že jsou reprezentanty nového živočišného druhu: sexy ženomuže. Aspoň v to doufám a mladším spolubojovnicím bledě závidím.
P. S. Šíření tohoto textu za účelem hlubšího porozumění mezi pohlavími se žádné meze nekladou.
